Články

Podnět pro přemýšlení. Prostor pro sdílení vašich zkušeností. Možnost sdělit svůj názor.
Tím vším chtějí být články v této rubrice.
Kvůli udržení kompaktnosti tématu budou příspěvky moderovány. Zveřejníme ty, které na dané téma přímo reagují, rozvíjejí ho a jsou v souladu s Východisky a etickými principy využívání Teorie typů.


Odesláno od dne v Články

     Víte, co by byl pro naše dospívající ten nejlepší vánoční dárek? Pravidelný a dostatečný spánek. I kdyby to šlo zařídit, oni by to pochopitelně neocenili a povětšinou doufají, že pod stromečkem naleznou nějakého digitálního kamaráda, který jim jejich spánek bude spíše narušovat. Ale kdyby věděli, co všechno nedostatek spánku v dospívání způsobuje, třeba by si dali říct. 
     Jako dítě jsem nerozuměla tomu, proč se před spaním mají počítat ovce. Připadalo mi to nudné a stereotypní. V pubertě jsem se nejednou k tomuto způsobu, jak uklidnit „rozjetou“ mysl a usnout, ráda uchýlila. A jakkoliv se snažím ve svém zralém věku nespavosti co nejvíce předcházet, občas se k vyvolávání představy ovcí přecházejících po mostku na druhou stranu potoka vrátím i dneska. 
K čemu je spánek v dospívání tolik potřebný? 
     Mozek potřebuje čas a energii, aby mohl vybrat nejdůležitější informace a konsolidoval je v podobě vzpomínek. Potřebuje projít vše, co jsme se za den naučili a dozvěděli, vytřídit to a zapomenout nepodstatné. A zatímco les stačí prořezávat jednou za pět až deset let, mozek to musí dělat každou noc. To samozřejmě dělá v každém věku. Jenže v období dospívání je mozek mnohem více excitovaný než mozek dospělého. A při množství informací, které naše děti během dne přijmou, vzniká doslova o synaptický prales plný nepodstatných informací, ve kterém se bez pravidelného intenzivního zásahu motorovou pilou začnou brzy ztrácet. 

Nedávný komentář k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Zuzana Trojanová říká #
    Ahoj, Šárko, díky za článek, ačkoliv děti mají do puberty ještě daleko, zvědavě jsem přečetla. A nestačím se divit. To, že jsem s

Odesláno od dne v Články

 Když jsem před časem připravovala seminář pro rodiče o komunikaci s dospívajícími, povídala jsem si o tom se svou téměř šestnáctiletou dcerou.   

Já: „Nám rodičům nejvíc vadí, když s námi nemluvíte!“ 
Dcera:
„A nám nejvíc vadí, když s námi mluvíte!“

 Do této lakonické reakce vložila poselství, které nemusí být snadné dekódovat. Mohlo by to vypadat, že nejlépe uděláme, když necháme naše dospívající na pokoji a nebudeme si jich všímat, že právě to by nejvíc ocenili. Opak je pravdou. Potřebují nás, jakkoliv dávají všemi signály najevo, že tomu tak není. Nevadí jim, že s nimi mluvíme, ale jakým způsobem to děláme.
     Vypadají jako dospělí, a proto od nich očekáváme dospělé chování. Rozumné jednání, zodpovědnost, pevnou vůli. Místo toho čelíme každý den jejich zjitřeným emocím a potýkáme se s důsledky jejich nesoustředěnosti, neschopnosti plánovat a dotahovat věci do konce. O tendenci riskovat a zkoušet „zakázané ovoce“ ani nemluvě.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Ahoj, Justi, a všichni ostatní čtenáři. Připravuji další články na téma dospívání - např. ohledně významu spánku v dospívání, závi
  • Justina Danišová říká #
    Díky za přínosný článek. Velmi zajímavé řádky. Nečekané souvislosti a výborná přirovnání (např. se změnou šéfa firmy). Říkala jse

Odesláno od dne v Články

     Každý z nás někdy odkládá úkoly, prokrastinace je univerzální lidské chování. Většinou ho pokládáme za něco negativního: jsme naštvaní na ty, kteří prokrastinují a my kvůli nim nemůžeme pokračovat v práci; vytáčí nás naše děti, protože nechávají úkoly na poslední chvíli. Zlobíme se také sami na sebe, když jsme kvůli prokrastinaci něco prošvihli. A někteří z nás kvůli prokrastinaci dokonce trpí pochybnostmi o sobě samých. 
     Je však prokrastinace vždycky negativním jevem? Nikoliv. Pokud prokrastinujete v souladu se svými vrozenými potřebami, šetříte své zdroje energie. 

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    To je výborné, sedí to, děkuji!
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Článek o prokrastinaci si čtu už asi po páté, vždy se nad ním usmívám, jak je přesný a jak vystihuje můj typ. Včera jsem se zamýšl

Odesláno od dne v Články

Sebeúcta člověka, tj. „pozitivní vztah k sobě samému“, je nezbytnou podmínkou našeho spokojeného a úspěšného života. Jakou roli hraje při budování sebeúcty sportování? A proč se lidé liší v tom, co je ke sportování motivuje a jak ke sportu, potažmo tréninku, přistupují?

Z čeho můžeme sebeúctu čerpat?

Naši sebeúctu stavíme na dvou neoddělitelných pilířích: sebehodnota („mám se rád“) a kompetentnost („něco umím, něco jsem dokázal“).

Sebehodnota, jako nepodmíněný pozitivní vztah k sobě samému, znamená, že se máme rádi jednoduše proto, že jsme lidské bytosti, se všemi silnými a slabými stránkami. Tento pocit vlastní hodnoty si vytváříme od útlého dětství tím, že vyrůstáme v prostředí, kde se cítíme přijímáni. Učíme se respektu sami k sobě tím, že je s námi zacházeno s respektem. Navíc přibližně do sedmi let slepě věříme „našim dospělým“ a to, co o nás říkají, v nás vytváří obraz toho, jací jsme, klíčový základ naší sebeúcty pro budoucnost.

Pro naši sebeúctu však nestačí „mít se rád“. Skutečná sebeúcta se vytváří, pokud se navíc cítíme být kompetentní v oblastech života, které jsou pro nás důležité: inteligence a vzdělání, práce, vztahy, emoční já a fyzické já.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    Děkuji za inspirativní čtení. Zaujal mne také komentář pana Tolara. Myslím, že téma "soutěživosti" by mohlo být samo o sobě prozko
  • Marek Tolar říká #
    Hezké, hodně výkladové. Trochu mi tam chybí více k potřebě ve sportu elementární, totiž potřeba vítězství. Potřeba toho, že jsem l

Odesláno od dne v Články

Určitě se vám už někdy stalo, že se váš době mířený záměr minul účinkem. Vaše slova nebo chování si někdo interpretoval úplně jinak, než jste zamýšleli. Proč tomu tak je? Dá se nějak těmto nedorozuměním v komunikaci předejít? 
Honza, ředitel menší IT firmy, poslal před poradou všem zaměstnancům tento email:

"Dobrý den,

v souvislosti s optimalizací využití prostoru a zvýšení efektivity práce zaměstnanců budeme na poradě 10. 11. 2014 mimo jiné řešit přemístění některých oddělení či jednotlivců v rámci našich kanceláří. Pro rozmyšlení si tohoto bodu Vám posílám návrh řešení (následuje návrh řešení, jehož obsah není pro tento článek podstatný). 
Prosím o rozmyšlení si tohoto řešení, případně o sdělení návrhů, námitek k tomuto řešení na poradě. 
Děkuji Vám."
Čeho si myslíte, že chtěl tímto emailem Honza dosáhnout? Jak to asi vypadalo na zmiňované poradě?

Odesláno od dne v Články

Zbyněk je manažer, který neustále hledá nové možnosti a objevuje inovativní cesty. Často je svými nápady inspirací pro ostatní a tahounem rozvoje firmy. Na jeho manažerské práci ho nejvíc baví přemýšlení o budoucnosti, navrhování změn, zkoušení nových metod a přístupů.  Naopak popisování procesů, plánování, vykazování a kontrolování lidí jsou činnosti, které nejen, že ho nebaví, ale dlouhodobě jsou příčinou jeho nepohody a pochybností o vlastních schopnostech. Navíc ztrácí motivaci k práci a klesá i jeho výkonnost. Proč?

Výzkumy z posledních desetiletí i zkušenosti z prosperujících firem opakovaně ukazují, že výkon zaměstnanců a jejich spokojenost nejsou zdaleka tolik ovlivňovány vnější motivací (například odměnou), ale motivací vnitřní. Ta se u každého člověka startuje, jsou-li uspokojovány jeho psychologické potřeby a nachází-li se v prostředí, které rezonuje s jeho vnitřními hodnotami. Pokud tomu tak je, člověk se dokáže motivovat sám, což se pozitivně odráží v jeho výkonnosti i spokojenosti v zaměstnání.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Zdravím Vás, Mirko, nemyslím si, že byste rozvíjela své myšlení na úkor praktické reality a emoční inteligence jen proto, že jste
  • Mirka říká #
    Oslovilo mne to "mame svobodnou vuli, typ jen rika co nas stoji vice energie a co mene energie". Potrebovala bych si ujasnit, jak
  • Michaela říká #
    Opět děkuji za velmi přínosný článek. Ve své praxi se často setkávám s manažery, kteří se snaží své podřízené "motivovat", ale nej

Odesláno od dne v Články

David, finanční ředitel: „Sedím a v hlavě mám jak vymeteno. V uších mi doznívá právě vyřčená věta: „Uděláme si na to téma brainstorming. Tak říkejte, cokoliv vás napadne!“  Jenže já, aby mě něco kloudného napadlo, potřebuju chvíli přemýšlet.  Ale jak se mám soustředit, když kolegové kolem mě vykřikují nápady, z nichž většina mi připadá naprosto mimo mísu. Jasně, brainstorming. Ale na to já nějak nejsem stavěný. Připadám si dost neschopný, když skoro nikdy nepřispěju žádným nápadem. Navíc mi tyhle brainstormingové sedánky našeho managementu nějak nedávají smysl.  Přemýšlet nad tím, jak bude naše společnost vypadat za deset let? K čemu to je? Pojďme dělat něco užitečného. Můžeme přece využít to, co se nám doposud osvědčilo, od toho se odpíchnout a jít dál! Přece nebudeme, jak se tak říká, znovu vynalézat kolo.“

Odesláno od dne v Články

Ano, často sami sebe rádi nemáme. Anebo alespoň ne dost na to, abychom dokázali sami sebe ocenit za to, co dobře zvládáme, a zároveň si odpustit své chyby.  Trpíme pak vnitřními pochybnostmi, anebo své chyby promítáme do ostatních. 
Někteří z nás se ovšem, z pohledu okolí, mají rádi až příliš. Vykazují známky velkého sebevědomí. Při hlubším ohledání však zjistíme, že uvnitř jsou zase pochybnosti. Aby však tito lidé mohli sami se sebou žít, volí kompenzační mechanismy: sami sobě i okolí dokazují, že jsou dost dobří. Často však poněkud nezralým způsobem. 

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Mirka říká #
    Napisu takovou trochu provokaci: nejlepsi je mit se rad "proste proto, ze to je logicke a prinosne a bez jakychkoliv nezadoucich v
  • Monika říká #
    Velmi mě zaujal článek o sebeúctě. Přemýšlím nad ním několik dní. Jako učitelka základní školy se dnes a denně setkávám s tím, že

Odesláno od dne v Články

Napadlo vás někdy, proč vás tak vytočí dcera, která se v deset večer začne shánět po balicím papíru, protože je nejvyšší čas udělat plakát k referátu, který má mít zítra první hodinu? Nepřipravovali jste náhodou předevčírem skoro do rána prezentaci na celofiremní setkání a říkali si, že příště už určitě začnete dřív?
A proč jste se dneska rozčílili, když jste se snažili přes poházené papíry a svršky svého syna doklopýtat k oknu, abyste pustili do pubertálního doupěte trochu kyslíku? Neběžela vám náhodou někde na pozadí scéna z minulého týdne, kdy jste dvě hodiny hledali důležitý dokument a kolega, který na něj čekal, utrousil něco o tom, že kdybyste si ty papíry dával do šanonu, hned by se vám lépe spolupracovalo?

Nedávný komentář k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Beata P. říká #
    Ano, úplně to vidím. Ranní chaos v domě a v 7.25 si jedno z dětí vzpomene, že nemá to a to, a potřebuje podepsat tohle.... V tu ch

Odesláno od dne v Články

„Jak můžeš dělat všechno na poslední chvíli? Nebuď líná a udělej si všechny povinnosti hned, jak přijdeš ze školy. Já jsem ve tvém věku tak nezodpovědná nebyla."

Obrovské množství životních zkušeností potřebujeme nějak třídit, abychom se v nich lépe vyznali - členíme si je tedy do významových skupin, kategorií, které si pro zjednodušení nějak zkratkovitě nazýváme. A tak máme v hlavě zatříděné do škatulek způsoby chování, které považujeme za lenost, zodpovědnost či nesamostatnost, tato slova pak používáme k popisu chování druhých lidí a uchylujeme se ke stereotypům.  Dva lidé ale mohou mít stejný projev chování zařazen do dvou naprosto jiných škatulek.  

„Honza je tak zodpovědný, že se raději třikrát zeptá, než něco udělá, aby to náhodou neudělal špatně.“ 

„Honza je strašně nesamostatný.  Pořád se ujišťuje, jestli to správně pochopil a doptává se na podrobnosti.“

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Mirka říká #
    Kdyz zkousim provest navrh uvedeny na konci clanku -- pochopit predevsim sve vlastni fungovani -- vychazi mi asi toto. Moje detstv
  • Michaela říká #
    Velmi Vám děkuji za tento článek. Pro mne osobně je velmi těžké přiznat si, že škatulkování v životě také často využvám, byť jsem
  • Petra říká #
    Celý článek vystihuje důležitý, a ne vždy uvědomovaný, rys lidské povahy. Nejdůležitější mi ale připadá závěr článku. Když jsem se