Odesláno od dne v Články

     Víte, co by byl pro naše dospívající ten nejlepší vánoční dárek? Pravidelný a dostatečný spánek. I kdyby to šlo zařídit, oni by to pochopitelně neocenili a povětšinou doufají, že pod stromečkem naleznou nějakého digitálního kamaráda, který jim jejich spánek bude spíše narušovat. Ale kdyby věděli, co všechno nedostatek spánku v dospívání způsobuje, třeba by si dali říct. 
     Jako dítě jsem nerozuměla tomu, proč se před spaním mají počítat ovce. Připadalo mi to nudné a stereotypní. V pubertě jsem se nejednou k tomuto způsobu, jak uklidnit „rozjetou“ mysl a usnout, ráda uchýlila. A jakkoliv se snažím ve svém zralém věku nespavosti co nejvíce předcházet, občas se k vyvolávání představy ovcí přecházejících po mostku na druhou stranu potoka vrátím i dneska. 
K čemu je spánek v dospívání tolik potřebný? 
     Mozek potřebuje čas a energii, aby mohl vybrat nejdůležitější informace a konsolidoval je v podobě vzpomínek. Potřebuje projít vše, co jsme se za den naučili a dozvěděli, vytřídit to a zapomenout nepodstatné. A zatímco les stačí prořezávat jednou za pět až deset let, mozek to musí dělat každou noc. To samozřejmě dělá v každém věku. Jenže v období dospívání je mozek mnohem více excitovaný než mozek dospělého. A při množství informací, které naše děti během dne přijmou, vzniká doslova o synaptický prales plný nepodstatných informací, ve kterém se bez pravidelného intenzivního zásahu motorovou pilou začnou brzy ztrácet. 

Nedávný komentář k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Zuzana Trojanová říká #
    Ahoj, Šárko, díky za článek, ačkoliv děti mají do puberty ještě daleko, zvědavě jsem přečetla. A nestačím se divit. To, že jsem s

Odesláno od dne v Články

 Když jsem před časem připravovala seminář pro rodiče o komunikaci s dospívajícími, povídala jsem si o tom se svou téměř šestnáctiletou dcerou.   

Já: „Nám rodičům nejvíc vadí, když s námi nemluvíte!“ 
Dcera:
„A nám nejvíc vadí, když s námi mluvíte!“

 Do této lakonické reakce vložila poselství, které nemusí být snadné dekódovat. Mohlo by to vypadat, že nejlépe uděláme, když necháme naše dospívající na pokoji a nebudeme si jich všímat, že právě to by nejvíc ocenili. Opak je pravdou. Potřebují nás, jakkoliv dávají všemi signály najevo, že tomu tak není. Nevadí jim, že s nimi mluvíme, ale jakým způsobem to děláme.
     Vypadají jako dospělí, a proto od nich očekáváme dospělé chování. Rozumné jednání, zodpovědnost, pevnou vůli. Místo toho čelíme každý den jejich zjitřeným emocím a potýkáme se s důsledky jejich nesoustředěnosti, neschopnosti plánovat a dotahovat věci do konce. O tendenci riskovat a zkoušet „zakázané ovoce“ ani nemluvě.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Ahoj, Justi, a všichni ostatní čtenáři. Připravuji další články na téma dospívání - např. ohledně významu spánku v dospívání, závi
  • Justina Danišová říká #
    Díky za přínosný článek. Velmi zajímavé řádky. Nečekané souvislosti a výborná přirovnání (např. se změnou šéfa firmy). Říkala jse

Odesláno od dne v Články

     Každý z nás někdy odkládá úkoly, prokrastinace je univerzální lidské chování. Většinou ho pokládáme za něco negativního: jsme naštvaní na ty, kteří prokrastinují a my kvůli nim nemůžeme pokračovat v práci; vytáčí nás naše děti, protože nechávají úkoly na poslední chvíli. Zlobíme se také sami na sebe, když jsme kvůli prokrastinaci něco prošvihli. A někteří z nás kvůli prokrastinaci dokonce trpí pochybnostmi o sobě samých. 
     Je však prokrastinace vždycky negativním jevem? Nikoliv. Pokud prokrastinujete v souladu se svými vrozenými potřebami, šetříte své zdroje energie. 

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    To je výborné, sedí to, děkuji!
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Článek o prokrastinaci si čtu už asi po páté, vždy se nad ním usmívám, jak je přesný a jak vystihuje můj typ. Včera jsem se zamýšl

Odesláno od dne v Seriál

     Pokud jste dívku odhadovali na typ temperamentu SP „Hráč“ (konkrétně ESFP), trefili jste se. Díky vrozenému nastavení mozku je klíčovou potřebou tohoto typu „svoboda jednat, reagovat bez přípravy na to, co se právě děje, využít aktuální příležitost“. Pro naplňování této potřeby má tento typ přirozené vlohy pro tzv. „situační myšlení“. Nejlépe ze všech typů „přečtou“ aktuální situaci, vzhledem k ní vyhodnotí, co dělat, a na základě toho akčně jednají. Velkou váhu v tu chvíli nedávají osvědčeným postupům z minulosti ani dlouhodobým následkům v budoucnosti. Nejlépe ze všech typů se proto přizpůsobují tomu, co situace vyžaduje, řeší krize, hasí požáry. 

Odesláno od dne v Diskuse

Představte si, že se o svém předškolákovi od jeho učitelky v mateřské škole dozvíte toto:
„Jiřík je od začátku docházky do školky takový zvláštní. Nereaguje hned na pokyny, nechce v kroužku vyprávět, co se dělo o víkendu apod.  Dřív kreslil obrázky jenom černou a hnědou, tak jsem si říkala, jestli nemáte doma nějaké problémy, že má v sobě schovaný smutek a vztek. Říkala jsem mu, že už přece není malý a dávno ví, co se kreslí jakou barvou, že má nakreslit kmen hnědý, korunu zelenou a slunce žluté.  Že to už přece zvládají menší děti a jemu je pět a půl a kreslí to pořád jen jednou barvou.“

Jak byste se po přečtení takového „hodnocení“ vašeho dítěte cítili? A co kdybyste se o svém dítěti dozvěděli následující:

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Dobrá máma, myslím, že každá matka chce být dobrá. Piplá děťáťko od prvních dní, když se dítě rozkouká a přijde do kolektivu, čas
  • Mirka říká #
    Mateřská vztahovačnost je pro mě cosi velmi přirozeného a zároveň děsivého v souvislosti se škodami, které tento přístup může napá
  • Aleš Kozák říká #
    Je hezké, když člověk začne vnímat odlišnosti lidí. Toto mi zapadá nejen jako rodiči dvou dětí, ale také jako učiteli, který takov

Odesláno od dne v Seriál

     Protože otec přivedl Hanku kvůli selhávání ve škole, udělala jsem s ní v rámci poradenského vyšetření inteligenční test, který kromě celkového IQ vypovídá také o struktuře intelektových schopností. V tomto testu Hanka prokázala výbornou slovní zásobu a schopnost pohotově reagovat na pokládané otázky.  U některých složitějších otázek sice neznala odpověď, ale problém nebyl v neznalosti, nýbrž ve způsobu, jakým byly otázky pokládány. Pokud bylo zadání abstraktní a teoretické, pomáhalo, když jsem jí otázku „přeložila“ do jazyka její konkrétní reality, aby si pod tím uměla něco představit (např. „Co způsobuje rezivění železa?“ – „Proč reziví motorka?“).

Odesláno od dne v Články

Sebeúcta člověka, tj. „pozitivní vztah k sobě samému“, je nezbytnou podmínkou našeho spokojeného a úspěšného života. Jakou roli hraje při budování sebeúcty sportování? A proč se lidé liší v tom, co je ke sportování motivuje a jak ke sportu, potažmo tréninku, přistupují?

Z čeho můžeme sebeúctu čerpat?

Naši sebeúctu stavíme na dvou neoddělitelných pilířích: sebehodnota („mám se rád“) a kompetentnost („něco umím, něco jsem dokázal“).

Sebehodnota, jako nepodmíněný pozitivní vztah k sobě samému, znamená, že se máme rádi jednoduše proto, že jsme lidské bytosti, se všemi silnými a slabými stránkami. Tento pocit vlastní hodnoty si vytváříme od útlého dětství tím, že vyrůstáme v prostředí, kde se cítíme přijímáni. Učíme se respektu sami k sobě tím, že je s námi zacházeno s respektem. Navíc přibližně do sedmi let slepě věříme „našim dospělým“ a to, co o nás říkají, v nás vytváří obraz toho, jací jsme, klíčový základ naší sebeúcty pro budoucnost.

Pro naši sebeúctu však nestačí „mít se rád“. Skutečná sebeúcta se vytváří, pokud se navíc cítíme být kompetentní v oblastech života, které jsou pro nás důležité: inteligence a vzdělání, práce, vztahy, emoční já a fyzické já.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    Děkuji za inspirativní čtení. Zaujal mne také komentář pana Tolara. Myslím, že téma "soutěživosti" by mohlo být samo o sobě prozko
  • Marek Tolar říká #
    Hezké, hodně výkladové. Trochu mi tam chybí více k potřebě ve sportu elementární, totiž potřeba vítězství. Potřeba toho, že jsem l

Odesláno od dne v Seriál

Na gymnáziu Hance vadí, že je učení strašně teoretické. Často  nerozumí pojmům, které se musí učit, nic konkrétního si pod nimi nepředstaví. V dějepise ji otravuje učit se suchá fakta, naopak se jí líbí osudy historických postav podané formou příběhů. Závidí bráchovi studujícímu na střední odborné škole, že mají praxi. Když slyší od své kamarádky, jak často se učí v laboratořích, jak si mohou všechno vyzkoušet, lituje, že nešla na veterinu.
Od prvního dne jí navíc připadali divní její spolužáci: "Jsou to takoví šprti, kteří se stále jen učí. Oni mají snad všechno dopředu nalinkované! Už v prváku vědí, na jakou půjdou vysokou. Učení podřizují všechno, dokonce i výběr kroužků! Chápete to, že tráví odpoledne v literárním kroužku místo toho, aby si od školy odpočinuli? Snažila jsem se s nimi najít nějaké společné téma. Jenže když jsem se chtěla začít bavit o zvířatech, řekli: 'Fuj, ty smrdí.' Tak jsem to zkusila přes motorky. Jenže oni na motorce dokážou rozlišit tak leda, jestli je červená nebo žlutá. Fakt se s nima nemám o čem bavit.“

Odesláno od dne v Seriál

Jistě vás napadlo, že je důležité zjistit, jak to celé vidí Hanka. Tohle mi řekla při osobním setkání:
Vyrůstala v rodině s bratrem Michalem, který byl o dva roky starší. Její otec pracoval jako zástupce ředitele základní školy, maminka jako zdravotní sestra. Do školy nastoupila Hanka předčasně - šesté narozeniny oslavila až v prvním měsíci docházky do školy. Nároky školy zvládala od počátku bez problémů. Od malička ji lákaly nejrůznější sporty, proto od 6. třídy chodila dva roky do sportovní třídy. V 9. třídě vycházela se samými jedničkami. V jejích úvahách o střední škole hrálo dlouhou dobu prim studium oboru veterinární prevence. Jednou však viděla velmi zmrzačené zvíře a zapochybovala, zda by práci veterinářky zvládla.

Odesláno od dne v Seriál

Otec Hanky přišel do poradny se žádostí o vyšetření své dcery: „Na základní škole to byla premiantka, v pololetí prvního ročníku gymnázia ale měla pět čtyřek (matematika, chemie, dějepis, angličtina a informatika). Na konci roku sice dvě čtyřky vylepšila, já jsem ale naprosto přesvědčen, že takové výsledky neodpovídají jejím schopnostem. Hanka se učí velmi málo, navíc nárazově a nesystematicky. Snažil jsem se jí opakovaně domlouvat, vysvětloval jsem jí, jak je vzdělání důležité, na její motivaci k učení se to ale vůbec neodráží. Myslím si, že problém je v tom, že Hanka vůbec nevěří lidem kolem sebe. Profesorům ve škole odmlouvá, s námi rodiči, má neustálé konflikty, v nichž reaguje zcela nepřiměřeně – vybuchne, je hysterická a vulgární.“ 

Odesláno od dne v Články

Určitě se vám už někdy stalo, že se váš době mířený záměr minul účinkem. Vaše slova nebo chování si někdo interpretoval úplně jinak, než jste zamýšleli. Proč tomu tak je? Dá se nějak těmto nedorozuměním v komunikaci předejít? 
Honza, ředitel menší IT firmy, poslal před poradou všem zaměstnancům tento email:

"Dobrý den,

v souvislosti s optimalizací využití prostoru a zvýšení efektivity práce zaměstnanců budeme na poradě 10. 11. 2014 mimo jiné řešit přemístění některých oddělení či jednotlivců v rámci našich kanceláří. Pro rozmyšlení si tohoto bodu Vám posílám návrh řešení (následuje návrh řešení, jehož obsah není pro tento článek podstatný). 
Prosím o rozmyšlení si tohoto řešení, případně o sdělení návrhů, námitek k tomuto řešení na poradě. 
Děkuji Vám."
Čeho si myslíte, že chtěl tímto emailem Honza dosáhnout? Jak to asi vypadalo na zmiňované poradě?

Odesláno od dne v Články

Zbyněk je manažer, který neustále hledá nové možnosti a objevuje inovativní cesty. Často je svými nápady inspirací pro ostatní a tahounem rozvoje firmy. Na jeho manažerské práci ho nejvíc baví přemýšlení o budoucnosti, navrhování změn, zkoušení nových metod a přístupů.  Naopak popisování procesů, plánování, vykazování a kontrolování lidí jsou činnosti, které nejen, že ho nebaví, ale dlouhodobě jsou příčinou jeho nepohody a pochybností o vlastních schopnostech. Navíc ztrácí motivaci k práci a klesá i jeho výkonnost. Proč?

Výzkumy z posledních desetiletí i zkušenosti z prosperujících firem opakovaně ukazují, že výkon zaměstnanců a jejich spokojenost nejsou zdaleka tolik ovlivňovány vnější motivací (například odměnou), ale motivací vnitřní. Ta se u každého člověka startuje, jsou-li uspokojovány jeho psychologické potřeby a nachází-li se v prostředí, které rezonuje s jeho vnitřními hodnotami. Pokud tomu tak je, člověk se dokáže motivovat sám, což se pozitivně odráží v jeho výkonnosti i spokojenosti v zaměstnání.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Zdravím Vás, Mirko, nemyslím si, že byste rozvíjela své myšlení na úkor praktické reality a emoční inteligence jen proto, že jste
  • Mirka říká #
    Oslovilo mne to "mame svobodnou vuli, typ jen rika co nas stoji vice energie a co mene energie". Potrebovala bych si ujasnit, jak
  • Michaela říká #
    Opět děkuji za velmi přínosný článek. Ve své praxi se často setkávám s manažery, kteří se snaží své podřízené "motivovat", ale nej

Odesláno od dne v Diskuse

Extraverze neznamená, že jsme otevření, společenští a průbojní. To jsou nálepky, pod kterými si lze představit mnohé. Navíc v lidech opačného ražení vyvolávají tyto nálepky zároveň pochybnosti o tom, jestli oni jsou dost dobří, když tak „otevření, společenští a průbojní“ nejsou.
K
aždý z nás má v sobě svou introvertní a extravertní stránku. Jde jen o to, které dáváme v životě přednost, v jakém světě trávíme více času. Introverti dávají přednost světu vnitřnímu. Rádi se „ve své hlavě“ zabývají svými myšlenkami, představami, vzpomínkami. Pobyt ve vnějším světě je pro ně méně atraktivní zejména proto, že odčerpává jejich energii a potřebují se pak „dobít“ ve světě vnitřním. Preference extraverze naopak znamená, že takový člověk tráví čas raději ve světě vnějším, to znamená, že něco dělá nebo s někým komunikuje. A často myslí tím, že mluví. Ne všechno, co z něj tudíž vypadne, je dobře promyšlené, ne všechno, co říká, je jeho skutečný názor. Ten se v procesu přemýšlení (tedy mluvení) může dál měnit. A právě z toho vyplývají mnohá nedorozumění. Máme totiž tendenci to, co člověk řekl, brát za bernou minci, a když svůj názor změní, obviníme ho, že často mění názory nebo nedrží slovo. Dospělý extravert už se tuto svou složku osobnosti naučil do jisté míry korigovat, takže si dává pozor na to, že jeho „myšlení nahlas“ může občas prozradit jeho aktuální emoce než to, co si o druhém člověku opravdu myslí. A že může vypustit něco, čeho by mohl litovat a už nebude možné to vzít zpět. 

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Měsíc po vyšetření jsem požádala maminku, aby mi napsala, jak se Štěpánovi daří, zda vnímá nějaké pokroky. Cituji z jejího mailu:

„Děkuji za optání, situace se výrazně zlepšuje. Kroužek, kam chodíme jednou za týden, je pro něj sice stále obtížný (chce abych s ním šla i na toaletu a stále se na něj při běhání dívala), ale to mu asi bude trvat déle. Při rozřazování do skupin je naštěstí vždy někým uloven a já jsem s učitelkou domluvena, že tam můžu zůstávat, i když ostatní rodiče tam nejsou. Už taky pěkně zdraví nahlas a má z toho radost. U logopedky pěkně spolupracoval, takže dostal velkou jedničku. Zprávu jsem jí jen předala, takže reakci ještě nevím, ale i ona si musela všimnout jeho komunikačních pokroků. 

Ze školky už nedostáváme žádné negativní zprávy co se týče jeho chování. Určitě pomáhá, že už není tak nemocný, takže je ve školce každý den a navíc tam má sestru. Učitelky mu díky vaší zprávě mnohem lépe rozumí, dávají mu najevo, že ho mají rády. Je pyšný, že mu jedna učitelka řekla že je nejhodnější. Povzbudí ho každý pokrok, takže když ho někdo pochválí, je to pro něj motivace, a když začne sám chtít, tak už mu to pak jde. Sám od sebe už mluví o dětech ve školce, učitelka se ho snaží zapojovat do hry, takže si hraje s učitelkou a tím zároveň i s dětmi. Dokonce chce být ve školce dlouho, protože pak je tam méně dětí a učitelka se mu může spíše věnovat. 

Nás jako rodiče dost uklidnilo to, co jsme se od vás dozvěděli. Hlavně jsme na něj přestali tlačit, třeba v situacích, kdy nám hned neodpoví. Jsme na něj asi milejší, klidnější, bereme ho takového, jaký je, a to mu pomáhá se zlepšovat. Já už vím, že mu prostě vše trvá déle, než to zvládne. Prostě nás už jeho chování nestresuje. Například ty jeho věčné ujišťovací otázky nebo otázky na fakta typu: Kolik je v Praze obchodů? Tohle jsem mohla vygooglit, ale ne vždy jsem schopná přesně odpovědět. Třeba včera se zeptal, jestli je Slunce opravdu žluté nebo spíš bílé. J 

Velkou radost máme z toho, že se začíná těšit do školy. Myslím si, že jestli to takhle půjde dál, tak ten zápis ve škole by mohl zvládnout dobře. Takže teď si jen můžeme držet palce, aby měl štěstí na učitelku v první třídě."

Palce držíme i my!!

 

 

Odesláno od dne v Články

David, finanční ředitel: „Sedím a v hlavě mám jak vymeteno. V uších mi doznívá právě vyřčená věta: „Uděláme si na to téma brainstorming. Tak říkejte, cokoliv vás napadne!“  Jenže já, aby mě něco kloudného napadlo, potřebuju chvíli přemýšlet.  Ale jak se mám soustředit, když kolegové kolem mě vykřikují nápady, z nichž většina mi připadá naprosto mimo mísu. Jasně, brainstorming. Ale na to já nějak nejsem stavěný. Připadám si dost neschopný, když skoro nikdy nepřispěju žádným nápadem. Navíc mi tyhle brainstormingové sedánky našeho managementu nějak nedávají smysl.  Přemýšlet nad tím, jak bude naše společnost vypadat za deset let? K čemu to je? Pojďme dělat něco užitečného. Můžeme přece využít to, co se nám doposud osvědčilo, od toho se odpíchnout a jít dál! Přece nebudeme, jak se tak říká, znovu vynalézat kolo.“

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Dejte nám konkrétní rady, jak můžeme našemu dítěti (žákovi) pomoci. Tuto větu slýchám z úst rodičů a učitelů velmi často. Jejich dosavadní zkušenosti jsou většinou takové, že od psychologa z poradny dostali doporučení spíše obecná a na konkrétní dítě málo zaměřená. Snažila jsem se proto být, a to jak v rozhovoru s rodiči, tak i ve zprávě, kterou mohou rodiče poskytnout učitelkám ve školce, opravdu velmi konkrétní. Pozorný čtenář si už podobná doporučení dokázal z předešlých dílů sám odvodit, zde uvádím autentické informace ze zprávy, kterou jsem rodičům poskytla. 

Především je potřeba začít vnímat chlapcovo chování jako projev normálního vývoje určitého typu osobnosti a takto k němu přistupovat. Zároveň by měli rodiče projevy chlapce vysvětlovat okolí a zamezit tomu, aby byl vystavován sociálním situacím, ve kterých si připadá zvláštní, méněcenný, „nenormální“. 
Adaptace a režim:

-   Dávejte mu dostatek času, aby si zvykl na nové věci. Netlačte jej do sociálních situací, do kterých se mu nechce. Vyjádřete empaticky pochopení: „Já vím, že potřebuješ víc času, než se rozkoukáš. Tak si tady klidně na chvíli sedni a jen tak se dívej. Až budeš chtít, přijď za námi.“ 
-   V novém prostředí se potřebuje nejprve seznámit detailně s tím, „jak to tady chodí“. Chce se chovat „správně“, podle pravidel, která jsou v prostředí stanovena, a pokud je nezná, může být zmatený. Zároveň může mít problém se zeptat a může působit zmateně, neschopně. Je pravděpodobné, že v takové situaci chce vědět přesně, co se od něj očekává (např. kam přesně má jít, co přesně má dělat apod.) 
-   Dodržujte režim, jak jen je to možné. Mluvte s ním v předstihu o tom, co se bude dít a co může očekávat, včetně „záložních plánů“, pokud první varianta nevyjde. 

Komunikace: 

-   Buďte jasní, přesní a velmi konkrétní v tom, co po chlapci požadujete. Říkejte přesně to, co si myslíte a myslete přesně to, co říkáte. Buďte logičtí a konzistentní ve svých požadavcích. 

-   Respektujte jeho potřebu klidu, ticha a nepřerušovaného času pro přemýšlení. 

-   Když se chlapce na něco zeptáte, dejte mu nejdřív čas, aby si mohl promyslet odpověď, nepřerušujte ticho povzbuzováním k odpovědi či doplňujícími otázkami. 

-   Buďte velmi trpěliví a vytrvalí. Počítejte s tím, že zapojit toto dítě do nějaké diskuse nebo aktivity, která ho nezajímá, je velmi náročný úkol. - -   Chcete-li se k němu přiblížit, dělejte s ním věci, které ono samo rádo dělá, připojujte se k jeho hře, k jeho zájmům.  

Spolupráce, hra, činnosti: 

-   Netlačte jej k rychlé změně aktivit, respektujte jeho potřebu pomalého přechodu (když je chlapec do něčeho zabraný, je nutné počítat s tím, že mu přerušení činnosti bude nějakou dobu trvat, změna zaměření pozornosti z jeho myšlenek do vnějšího světa od něj vyžaduje zvýšené úsilí a čas).

-   Nabízejte mu hry, které mají jasná pravidla. Poskytujte mu dostatek encyklopedií a knih plných faktů.

-   Tvořivé úkoly mohou být pro chlapce náročné – dokáže sám tvořit, pokud se pro to sám rozhodl a vychází to z jeho představy. Pokud však po něm žádáte splnění nějakého tvořivého úkolu, bude potřebovat přesně vědět, co od něj očekáváte, bude chtít přesně splnit zadání, které budete muset velmi upřesnit včetně konkrétního příkladu, jak má výsledek vypadat. Např. zadání „Vyrob dárek pro maminku,“ je pro něj velmi široké. Bude chtít vědět, co konkrétně to má být (můžete využít výběr z možností), co k tomu může použít, jak by mohl postupovat.

-   Vytváříte-li s dítětem dohodu, nepředpokládejte, že ticho znamená, že má dítě s dohodou problém, ale ani, že s ní souhlasí. Vybídněte jej, ať si to promyslí a za chvíli se jej zeptejte na názor. 

-   Žádejte je, aby vám pomohl nějakou věc vyřešit, a pak poslouchejte jeho radu. Ptejte se ho na jeho názor a pak čekejte tiše na to, až ho s vámi bude ochoten sdílet. 

Sebeúcta, zodpovědnost sám za sebe:

-   Rozvoj sebeúcty podporujte tím, že mu umožníte seznamovat se se světem pozorovatelských způsobem, a sbírat množství faktických informací předtím, než udělá logické rozhodnutí. 

-   Největší pochvalu a vyjádření lásky dítěti poskytnete, když si k němu sednete a tiše posloucháte, co vám detailně popisuje, a to až po dobu třiceti minut. Dítě to skutečně ocení, cítí se milované, je ochotno sdílet své pocity a vyjadřovat přirozeně své emoce.

-   "Odměňujte“ jej tím, že mu budete poskytovat stále více příležitostí pro to, aby mohl mít sám nad sebou kontrolu a mohl nést za sebe zodpovědnost.

V závěrečném, sedmém dílu našeho seriálu, se dozvíte, jak uvedená doporučení zafungovala a jak to se Štěpánem dopadlo. 

Odesláno od dne v Příběhy

„Myslela jsem si, že jsem úplně k ničemu, že na tu práci prostě nemám. Frustrovalo mě, že se nedokážu vybičovat k tomu, aby mě to bavilo. Nedávala jsem to za vinu někomu jinému, jenom sama sobě. Já jsem byla ta, která nedělá svoji práci dobře.  Pochybnosti mě občas úplně paralyzovaly, bylo těžké se ráno přemluvit vstát a jít do práce.“
Viktorie, 35 let

Jedním z klíčových faktorů ovlivňujících naši sebeúctu je spokojenost v zaměstnání.  Jak se ale pozná to, ve kterém budeme opravdu spokojeni?  V nejrůznějších výzkumech se ukazuje, že jsme v zaměstnání spokojeni, pokud náš život obohacuje jinak než pouhou výplatou. Práce nám musí dávat smysl a musí být zdrojem naší seberealizace. Jenže…

To, co nám osobně dává smysl a v čem se realizujeme, je výrazně ovlivněno tím, jací jsme.  Pokud je totiž mezi typem naší osobnosti a tím, co děláme, zásadní nesoulad, začneme si časem stěžovat buď na nudu, nebo naopak na velkou psychickou zátěž a únavu. A brzy se dostaví také pochybnosti o sobě samých. 
Viktorie mi vyprávěla svůj příběh od začátku:

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Je možné  odhadnout typ dítěte už v předškolním věku? Je. Musíme však velmi dobře rozumět Teorii typů, tj. projevům jednotlivých psychických funkcí nejen v dospělém, ale i v dětském věku, a také zákonitostem vývoje typu v průběhu života. A v neposlední řadě se nesmíme na projevy dítěte dívat pouze typologicky. Je potřeba vzít v úvahu všechny faktory, např. způsob výchovy, pořadí narození apod. 

Projevy Štěpána velmi korespondují s rozvíjejícími se dominantními introvertními smysly (SI), které doplňuje prozatím málo rozvinuté, ovšem v chování se již odrážející, extravertní myšlení (TE). Tato kombinace vytváří typ ISTJ. Tyto děti popisují jejich rodiče často jako „vážné“ už od batolecího věku, většinou působí velmi zamyšleně a rozhodně se neusmívají na cizí lidi. Stává se, že si vyberou jednu klíčovou osobu – většinou matku – a s tou vytvoří silné pouto a jsou velmi citliví na to, když s nimi někdo zachází jiným způsobem, než jsou zvyklí. To, aby se věci děly obvyklými a osvědčenými způsoby, je bude provázet celým dětstvím, vždycky budou dávat přednost tomu, co už dobře znají před něčím novým.
Díky introvertní orientaci jsou tyto děti po většinu dne zaměřené do svého vnitřního světa a jakoby odpojené od toho, co se děje kolem nich. Mají silnou schopnost koncentrace pozornosti na to, co právě dělají, a v hlavě jim neustále běží vnitřní dialog. Je proto obtížné přerušit jejich myšlenky, když je chceme zapojit do konverzace nebo přimět k nějaké činnosti. Vnitřní svět je jim zkrátka bližší, cítí se v něm lépe a bezpečněji, proto je vyčerpává pobyt v kolektivu a nutnost interakcí s lidmi. Potřebují pak dostatek času o samotě, ve svém vnitřním světě, aby své baterky dobili. Od útlého věku proto působí tiše, vážně a odtažitě. Neiniciují sociální interakce a pro aklimatizaci na novou situaci potřebují hodně času – času na to, aby posbírali dostatek informací. Většinou sedí opodál a dívají se, mohou se rozhodnout ignorovat to, co dělají ostatní, a zůstat spokojení hraním si o samotě či s jediným kamarádem. Nepomáhá tlak ani zastrašování. A pokud zažijí skutečnou separační úzkost, mohou zůstávat stranou ostatních lidí po dlouhou dobu. 

Jazyk těchto dětí je velmi doslovný a realistický, od začátku se v něm odráží to, čemu věnují pozornost – reálnému světu kolem sebe. Zajímá je příroda či chtějí přesně vědět, jak přesně se jmenují předměty v jejich domě. Ptají se na velmi konkrétní otázky a očekávají velmi přesné a konkrétní odpovědi. Mají rádi dospělé, kteří jsou velmi konkrétní ve svých očekáváních a přesní v tom, co říkají. To platí také, pokud se jedná o časy a data pro budoucí plány. Chtějí vědět, kdy přesně někam půjdou nebo za přesně kolik dnů bude další díl jejich oblíbeného dětského pořadu. Moc rádi se učí fakta a rádi je sdílejí s rodinou či blízkými přáteli.

Proces socializace u chlapce negativně ovlivnilo několik faktorů. Ty způsobily separační úzkost, zvýraznily projevy osobnostního typu a oddálily normální proces socializace. 

Složitá situace pro chlapce nastala po narození sestry. Jak už jsme zmínili výše, pro tyto děti je klíčová velmi těsná vazba na matku spojená s rutinou a stereotypem pečování. Tato vazba a režim byly příchodem sourozence narušeny. Druhým podstatným faktorem byla nepravidelnost, s jakou chlapec docházel do mateřské školky. Při adaptaci na nové prostředí je zásadní, aby vše probíhalo v ustáleném řádu a režimu, co možná nejpravidelněji. Kvůli častým nemocem chlapce to nebylo možné. Adaptaci navíc ztěžovalo to, že matka byla v té době s mladší dcerou doma a chlapec z jeho pohledu do školky chodit nemusel a mohl to podvědomě vnímat jako „zradu“. A navíc, jeho nejlepší a jediný kamarád, se odstěhoval. Okolí čím dál víc vyvíjelo na rodinu tlak, že projevy chlapce nejsou normální. Chlapec vnímal nespokojenost okolí s jeho chováním, nemohl být sám sebou, byl neustále konfrontován s tím, že by se měl chovat jinak: měl by být aktivnější v komunikaci, měl by si hrát s dětmi, reagovat na dospělé atd. Na tento tlak reagoval výbuchy emocí, ale taky jejich potlačováním, což vedlo k psychosomatickým projevům, které mohly mít souvislost s častou chlapcovou nemocností.  

Co byste doporučili rodičům a učitelkám v mateřské školce? Jak by měli k chlapci přistupovat?

 

Odesláno od dne v Články

Ano, často sami sebe rádi nemáme. Anebo alespoň ne dost na to, abychom dokázali sami sebe ocenit za to, co dobře zvládáme, a zároveň si odpustit své chyby.  Trpíme pak vnitřními pochybnostmi, anebo své chyby promítáme do ostatních. 
Někteří z nás se ovšem, z pohledu okolí, mají rádi až příliš. Vykazují známky velkého sebevědomí. Při hlubším ohledání však zjistíme, že uvnitř jsou zase pochybnosti. Aby však tito lidé mohli sami se sebou žít, volí kompenzační mechanismy: sami sobě i okolí dokazují, že jsou dost dobří. Často však poněkud nezralým způsobem. 

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Mirka říká #
    Napisu takovou trochu provokaci: nejlepsi je mit se rad "proste proto, ze to je logicke a prinosne a bez jakychkoliv nezadoucich v
  • Monika říká #
    Velmi mě zaujal článek o sebeúctě. Přemýšlím nad ním několik dní. Jako učitelka základní školy se dnes a denně setkávám s tím, že

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Bylo mi čím dál tím víc jasné, že zjistit něco přímo od Štěpána (tak, jak jste vy čtenáři navrhovali), nebude vůbec snadné. Bylo zřejmé, že navázat komunikaci s úplně cizím člověkem a ještě v cizím prostředí, bude pro Štěpána obtížné, ne-li nemožné. Rozhodla jsem se proto setkání uskutečnit v jeho přirozeném prostředí, u něj doma.
Štěpán a jeho sestra Evička skákali na trampolíně. Když mě zaregistrovali, přestali skákat a začali si mě zkoumavě prohlížet. Na můj pozdrav ani jeden z nich nereagoval, maminčino povzbuzení, aby přece aspoň řekli dobrý den, nezabralo. Šly jsme s maminkou dovnitř a já horečnatě přemýšlela, jak jen bych navázala kontakt. Tušila jsem, že přímé oslovení bude příliš invazivní, tak jsem začala popisovat, co vidím: Jaké to mají zajímavé ručně vyrobené magnetky na ledničce? Že se mi moc líbí ta beruška, která má všech sedm puntíků. A že ji asi dělala maminka… „Tu jsem dělala já,“ ozvalo se nesměle z Eviččiných úst. Popisovala jsem další magnetky, až jsem se dostala k dinosaurovi: „Takového dinosaura bych tedy vymodelovat nezvládla. A už vůbec nevím, jak se jmenuje.“ „Tyranosaurus rex,“ odpověděl chlapecký hlas. Vycítila jsem svou šanci, nicméně na otázku, jak se vlastně s takovou modelovací hmotou pracuje, jestli se musí dát uvařit nebo uschne sama, už jsem se odpovědi od Štěpána nedočkala. Odběhl si hrát vedle do pokoje, kde měl rozestavěnou dráhu pro vláčky.

Šla jsem za ním, sedla si k němu a obdivně řekla, že to je skvělé, když může mít doma opravdový vlak. Myslela jsem samozřejmě věrnou napodobeninu reálného vlaku, kterou právě umisťoval na koleje. Upřel na mě dlouhý, nechápavý pohled. „To není opravdový vlak. Ten by se nám domů nevešel.“  Dostala jsem lekci o tom, jak mluvit s dítětem, které přijímá informace preferovaně skrze smysly. Je třeba se vyjadřovat přesně a držet se konkrétní reality. Ne, že bych to nevěděla, ale tohle byl dost zřejmý diagnostický podnět. Začala jsem se tedy Štěpána ptát na konkrétní věci ohledně vláčků, se kterými si hrál, a většinou mi taky, byť po chvíli přemýšlení, konkrétně odpověděl. Důležité však bylo především to, že mluvil. Maminka byla mile překvapená. S lidmi mimo rodinu nikdy nemluví, i když je už víckrát viděl. 

Ještě několikrát jsem se podobným způsobem připojila k jeho hře, komentovala jsem to, co konkrétně v danou chvíli dělal nebo jsem se ho ptala na faktické znalosti z oblasti jeho zájmů, tedy především vláčky. Bylo zřejmé, že je to dítě, které má velikou zásobárnu znalostí, a když se ho ptám konkrétně a jasně, vykazuje velmi dobrou schopnost logického uvažování. Pokud však otázku položím málo konkrétně a pokud navíc očekávám rychlou odpověď, nedočkám se jí.  

Důvodem je způsob, jakým toto dítě přijímá informace. Jedná se o tzv. „introvertní smysly - SI“. Je to příjmový proces, který se zaměřuje na konkrétní smyslové podněty z prostředí i zevnitř těla, a to v jejich detailní podobě. Ve chvíli, kdy přijmeme podnět, SI k němu navíc připojí naši vnitřní reakci (vjem, pocit).  Jedná se tedy o subjektivní způsob vnímání, protože podnět si pak s sebou nese aktuální emoční zabarvení. 
Spolu s příjmem nových informací dochází k vybavování minulých zkušeností z paměti. SI přitom vyvolává minulé vjemy v detailu a přesně tak, jak byly tenkrát vnímány a pociťovány. Obratně porovnává současnou situaci s těmi minulými a okamžitě rozpoznává všechny rozdíly. Proto je SI spokojenější, když jsou věci známé, to, co fungovalo v minulosti, se opakuje, a udržují se tradice. Tento přístup je pro SI pohodlný, naopak vytváření nových věcí a fungování v nových situacích je energeticky náročné.
(Více o příjmových a rozhodovacích funkcích čtěte zde: http://www.teorietypu.cz/o-teorii-typu/26-zakladni-stavebni-kameny)

Kde všude (tj. v jakém Štěpánově chování, reakcích) jsme mohli až doposud zaznamenávat projevy introvertních smyslů (SI)?  

V příštím díle si podrobněji popíšeme, jak se projevují děti, pro které je právě SI  jejich dominantní funkcí.