Odesláno od dne v Články

Ano, často sami sebe rádi nemáme. Anebo alespoň ne dost na to, abychom dokázali sami sebe ocenit za to, co dobře zvládáme, a zároveň si odpustit své chyby.  Trpíme pak vnitřními pochybnostmi, anebo své chyby promítáme do ostatních. 
Někteří z nás se ovšem, z pohledu okolí, mají rádi až příliš. Vykazují známky velkého sebevědomí. Při hlubším ohledání však zjistíme, že uvnitř jsou zase pochybnosti. Aby však tito lidé mohli sami se sebou žít, volí kompenzační mechanismy: sami sobě i okolí dokazují, že jsou dost dobří. Často však poněkud nezralým způsobem. 

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Mirka říká #
    Napisu takovou trochu provokaci: nejlepsi je mit se rad "proste proto, ze to je logicke a prinosne a bez jakychkoliv nezadoucich v
  • Monika říká #
    Velmi mě zaujal článek o sebeúctě. Přemýšlím nad ním několik dní. Jako učitelka základní školy se dnes a denně setkávám s tím, že

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Bylo mi čím dál tím víc jasné, že zjistit něco přímo od Štěpána (tak, jak jste vy čtenáři navrhovali), nebude vůbec snadné. Bylo zřejmé, že navázat komunikaci s úplně cizím člověkem a ještě v cizím prostředí, bude pro Štěpána obtížné, ne-li nemožné. Rozhodla jsem se proto setkání uskutečnit v jeho přirozeném prostředí, u něj doma.
Štěpán a jeho sestra Evička skákali na trampolíně. Když mě zaregistrovali, přestali skákat a začali si mě zkoumavě prohlížet. Na můj pozdrav ani jeden z nich nereagoval, maminčino povzbuzení, aby přece aspoň řekli dobrý den, nezabralo. Šly jsme s maminkou dovnitř a já horečnatě přemýšlela, jak jen bych navázala kontakt. Tušila jsem, že přímé oslovení bude příliš invazivní, tak jsem začala popisovat, co vidím: Jaké to mají zajímavé ručně vyrobené magnetky na ledničce? Že se mi moc líbí ta beruška, která má všech sedm puntíků. A že ji asi dělala maminka… „Tu jsem dělala já,“ ozvalo se nesměle z Eviččiných úst. Popisovala jsem další magnetky, až jsem se dostala k dinosaurovi: „Takového dinosaura bych tedy vymodelovat nezvládla. A už vůbec nevím, jak se jmenuje.“ „Tyranosaurus rex,“ odpověděl chlapecký hlas. Vycítila jsem svou šanci, nicméně na otázku, jak se vlastně s takovou modelovací hmotou pracuje, jestli se musí dát uvařit nebo uschne sama, už jsem se odpovědi od Štěpána nedočkala. Odběhl si hrát vedle do pokoje, kde měl rozestavěnou dráhu pro vláčky.

Šla jsem za ním, sedla si k němu a obdivně řekla, že to je skvělé, když může mít doma opravdový vlak. Myslela jsem samozřejmě věrnou napodobeninu reálného vlaku, kterou právě umisťoval na koleje. Upřel na mě dlouhý, nechápavý pohled. „To není opravdový vlak. Ten by se nám domů nevešel.“  Dostala jsem lekci o tom, jak mluvit s dítětem, které přijímá informace preferovaně skrze smysly. Je třeba se vyjadřovat přesně a držet se konkrétní reality. Ne, že bych to nevěděla, ale tohle byl dost zřejmý diagnostický podnět. Začala jsem se tedy Štěpána ptát na konkrétní věci ohledně vláčků, se kterými si hrál, a většinou mi taky, byť po chvíli přemýšlení, konkrétně odpověděl. Důležité však bylo především to, že mluvil. Maminka byla mile překvapená. S lidmi mimo rodinu nikdy nemluví, i když je už víckrát viděl. 

Ještě několikrát jsem se podobným způsobem připojila k jeho hře, komentovala jsem to, co konkrétně v danou chvíli dělal nebo jsem se ho ptala na faktické znalosti z oblasti jeho zájmů, tedy především vláčky. Bylo zřejmé, že je to dítě, které má velikou zásobárnu znalostí, a když se ho ptám konkrétně a jasně, vykazuje velmi dobrou schopnost logického uvažování. Pokud však otázku položím málo konkrétně a pokud navíc očekávám rychlou odpověď, nedočkám se jí.  

Důvodem je způsob, jakým toto dítě přijímá informace. Jedná se o tzv. „introvertní smysly - SI“. Je to příjmový proces, který se zaměřuje na konkrétní smyslové podněty z prostředí i zevnitř těla, a to v jejich detailní podobě. Ve chvíli, kdy přijmeme podnět, SI k němu navíc připojí naši vnitřní reakci (vjem, pocit).  Jedná se tedy o subjektivní způsob vnímání, protože podnět si pak s sebou nese aktuální emoční zabarvení. 
Spolu s příjmem nových informací dochází k vybavování minulých zkušeností z paměti. SI přitom vyvolává minulé vjemy v detailu a přesně tak, jak byly tenkrát vnímány a pociťovány. Obratně porovnává současnou situaci s těmi minulými a okamžitě rozpoznává všechny rozdíly. Proto je SI spokojenější, když jsou věci známé, to, co fungovalo v minulosti, se opakuje, a udržují se tradice. Tento přístup je pro SI pohodlný, naopak vytváření nových věcí a fungování v nových situacích je energeticky náročné.
(Více o příjmových a rozhodovacích funkcích čtěte zde: http://www.teorietypu.cz/o-teorii-typu/26-zakladni-stavebni-kameny)

Kde všude (tj. v jakém Štěpánově chování, reakcích) jsme mohli až doposud zaznamenávat projevy introvertních smyslů (SI)?  

V příštím díle si podrobněji popíšeme, jak se projevují děti, pro které je právě SI  jejich dominantní funkcí. 

 

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Kromě všeho, co už jsem se od maminky dozvěděla, mě také zajímalo, jak by ona svého syna popsala. Zde je její odpověď: „Štěpán je hodný a v mnohém šikovný kluk, který se zajímá o svět kolem sebe a dost o něm přemýšlí, často se ptá na věci, které ho zajímají, o světě kolem sebe, o jiných zemích, o vesmíru (netuším co si z toho ale informačně odnáší). Má rád svůj režim, špatně snáší změny a to nejen změny pravidelnosti, ale i změny od toho, co si sám představoval, že se bude dít a jak. Není trpělivý, činnosti jako malování ho sice baví, ale maluje a kreslí “šmahem”. Není otevřený, chová se odtažitě, nepřístupně, trvá to, než někoho přijme. Nerad zdraví, a to ani své kamarády, oproti sestře není tak usměvavý, pohodový, je spíš “nervák” a často “bručoun”.  Sestře při hře neustále říká, co má a co nemá dělat. Má hrozně rád mašinky, od malinka chodil rád na nádraží, řekl i dřív slovo tramvaj než táta. Od mala říká, že bude pracovat s mašinkami, momentálně chce být strojvůdce rychlíků.
Na moji otázku 
Co dobře umí a zvládá a za co ho chválíte?, maminka odpověděla: „Je již delší dobu poměrně samostatný, sám se obléká (až na tkaničky), sám si hlídá toaletu, má-li žízeň, dojde si natočit vodu. Chválíme ho prakticky za vše, co se mu podaří, že něco hezky nakreslil, jaké postavil koleje pro vláčky. Taky oceňujeme, když je milý na sestru, něco jí pochválí. Označením šikulka se u nás nešetří.“ 

Všechny informace, které jsem o chlapci a jeho situaci měla, jsem se dozvěděla z mailové komunikace s maminkou. Ta probíhala v průběhu června (to je po roce docházky do školky). Dohodly jsme se, že řešení problému odsuneme na dobu po prázdninách, kdy Štěpán znovu začne do školky chodit. Termín setkání se Štěpánem nakonec vyšel až na polovinu října, požádala jsem proto maminku ještě o informaci o tom, jak se mu aktuálně ve školce daří: 
"Od září chodí každý den do školky od rána do čtyř odpoledne, ještě nebyl nemocný. Po týdnu prý řekl slovo, po druhém řekl větu, a to, že chce na záchod. Občas se prý "zapomene" a něco řekne, ale s dětmi si nehraje, i když o nich pak doma vypráví, hlavně o tom,
koho předběhl na vycházce. Jeho největší radostí je, když předběhne nějakého staršího kluka. A chtěl by umět předběhnout tátu. Když ho vyzvednu ze školky, mluví pořád, vybíjí si "agresi" na sestře a hrozně si potřebuje hrát doma s hračkami.“

 Jak bude Štěpán v prvním kontaktu se mnou reagovat? Na základě čeho si to myslíte?
Co byste mi doporučili? Jak bych se měla chovat? Co bych měla dělat, co bych naopak dělat neměla?

V předchozích komentářích jste zmiňovali, že bychom potřebovali vědět, jak celou situaci vnímá sám Štěpán. Myslíte si, že je reálné se to od něj dozvědět? Pokud ano, jak mám postupovat, abych to zjistila?

Odesláno od dne v Články

Napadlo vás někdy, proč vás tak vytočí dcera, která se v deset večer začne shánět po balicím papíru, protože je nejvyšší čas udělat plakát k referátu, který má mít zítra první hodinu? Nepřipravovali jste náhodou předevčírem skoro do rána prezentaci na celofiremní setkání a říkali si, že příště už určitě začnete dřív?
A proč jste se dneska rozčílili, když jste se snažili přes poházené papíry a svršky svého syna doklopýtat k oknu, abyste pustili do pubertálního doupěte trochu kyslíku? Neběžela vám náhodou někde na pozadí scéna z minulého týdne, kdy jste dvě hodiny hledali důležitý dokument a kolega, který na něj čekal, utrousil něco o tom, že kdybyste si ty papíry dával do šanonu, hned by se vám lépe spolupracovalo?

Nedávný komentář k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Beata P. říká #
    Ano, úplně to vidím. Ranní chaos v domě a v 7.25 si jedno z dětí vzpomene, že nemá to a to, a potřebuje podepsat tohle.... V tu ch

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Abych se mohla rozhodnout, zda mohu být rodině nějak nápomocná, potřebovala jsem více informací. Požádala jsem proto maminku, aby mi popsala dosavadní chlapcův vývoj: „Těhotenství bylo v pořádku, porod dlouhý a únavný. V půl roce byl hospitalizován na neurologii pro podezření na zánět mozkových blan, nakonec byl diagnostikován zvýšený svalový tonus. Měl stále sevřené pěsti i chodidla a následovala rehabilitace. Motorický vývoj byl zpomalen, začal chodit v roce a půl. Vše mu trvá déle, ale zatím vše dohnal. Bývá často nemocný, kašle od podzimu do léta, příčina zatím není známá, bere autovakcínu. Častá nemocnost způsobuje výpadky docházky do školky.“
K odpovědi na otázku, co Štěpána baví, co rád dělá a v jakých situacích s ním výchovně narážejí, maminka napsala: „Nejraději si hraje sám s mašinkami či auty.  Asi před rokem a půl ho začalo bavit psát písmena, ale příliš se neposunul, spíše ho teď baví čísla a jejich posloupnost. Zvládá pochopit pravidla různých stolních her a pak je rád hraje s dospělými. Nejradši by tím trávil celý den. Druhým rokem jezdí na šlapacím kole, letos začal plavat bez pomůcek a potápí se pod vodu. I když z vody má respekt. Baví ho běhat, tak jsem ho přihlásila na kroužek atletiky. Chápe, co má dělat, ale dětí se jakoby " bojí", takže když má někoho podlézt, tak to neudělá, nebo plácnout někoho při doběhu či se ho dotknout je problém. Problém je taky, když si mají dojít na záchod, sám tam nechce jít, nebo tam dojde, ale potřebu nevykoná a přijde zase zpět, takže musím s ním. Na začátku tréninku nezvedne ruku, když slyší své jméno, teda zvedne, ale pohyb je to sotva centimetrový. Takže se mě ptala cvičitelka, jaký má problém. Pro okolí to často vypadá, že něco konkrétního nezvládá, a my přitom dobře víme, že to umí, že je šikovný. Třeba doma tancuje, ale na dětské diskotéce nehne ani prstem, nebo když se ho někdo na něco zeptá a on neodpoví. Nebo když si ve školce nehraje a místo toho stojí hodinu u plotu a vyhlíží mě. Zlobí mě, že si ve školce ani neumí říct učitelce, že chce na záchod, přitom doma je úplně soběstačný.
Doma mívá záchvaty paličatosti. Už v roce a půl byl schopen po té, co jsme jej kus cesty nesli v náručí, běžet zpátky, aby si to prošel pomalu sám tak, jak on chtěl. Když mu dám jogurt do modré misky, ale on chtěl do žluté, takže řekne, že to nebude jíst. Nebo nechce něco z toho, co jsem mu dala na talíř, a odmítne celé jídlo.“

Které z nových informací vám připadají důležité pro pochopení celé situace a následnou pomoc Štěpánovi a jeho rodině?
Jaké informace nám stále chybí a jak bych je měla zjistit? 

Jak byste na základě dosavadních informací chlapce popsali? 

 

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Beata P. říká #
    Jako v předchozím komentáři mi připadá, že podstatné informace jsou o jeho hraní o samotě, hraní si s dospěláky v bezpečném prostř
  • Tomáš O. říká #
    Mnoho informací máme od maminky, samozřejmě by mne zajímalo, jak to vidí Štěpán. Zkušená psycholožka si myslím k němu najde cestu.

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

„Náš pětiletý syn Štěpán má velké problémy v komunikaci s dospělými i dětmi. V loňském roce začal chodit do školky, ale celý rok se nezapojoval do her, neodpovídal na otázky. Teď po prázdninách je situace stejná, hraje si sám, stranou dětí, na zahradě stojí u plotu a vyhlíží nás. S cizími lidmi nekomunikuje vůbec, na ty, které zná, ale nějakou dobu je neviděl, reaguje až po dvou, třech hodinách, a i tak mluví minimálně. Nepozdraví souseda, nemluví s nikým kromě rodičů, sestry a babiček. Čekali jsme, že se to časem upraví, ale paní učitelky ve školce říkají, že bychom to měli řešit. Podle paní logopedky má Štěpán pravděpodobně elektivní mutismus, doporučila nám navštívit klinického psychologa a absolvovat nějakou terapii. Slyšeli jsme taky od známých, že by mohl mít Aspergerův syndrom. Bojíme se, že opravdu není normální, že nám ho nevezmou do školy a že nebude v životě normálně fungovat. Mohla byste nám nějak pomoct?“
Tohle byl mail, který mi poslala jedna maminka. Její zoufalství a obavy o budoucnost chlapce mě hluboce zasáhly. Je to ale opravdu tak, jak říká paní logopedka, je třeba stanovit diagnózu a nasadit nějakou léčbu či terapii? 

Jak celou situaci vnímáte vy? 
Na co bych se rodičů měla zeptat? Co všechno bych měla zjistit?

Odpovědi na otázky pište prosím jako "komentář", čtěte reakce dalších čtenářů a těšte se na pokračování tohoto příběhu!

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Děkuji Vám všem za komentáře k 1. dílu seriálu. Po tomto prvním kontaktu s maminkou jsem si nebyla jistá, jestli dokážu rodině něj
  • Andělka říká #
    Budu-li předpokládat, že se Štěpán mezi svými nejbližšími projevuje jako "běžné" dítě, pak se chlapcův problém v komunikaci s cizí
  • Tomáš O. říká #
    Myslím, že v předchozích komentářích jste přesně vystihli, které informace ještě potřebujeme znát. Právě unáhlené diagnózy např. l

Odesláno od dne v Příběhy

Plaché a zároveň ostražité pohledy, které dávaly tušit obavu z toho, co je tady čeká. Honza přijel k vyšetření s maminkou a už na první pohled bylo zřejmé, že mají mnoho společného. Při úvodním rozhovoru seděla maminka zhrouceně na židli, téměř šeptala. Honza se choulil v křesle, do hovoru se vůbec nezapojoval.
Když rodiče telefonují do poradenského zařízení, aby objednali své dítě k vyšetření, doporučujeme jim, aby vyžádali informace také od třídního učitele (formou dotazníku). To, jak učitel dítě vidí, je pro psychologa velmi podstatné, a porovnání sdělení rodičů a učitele přináší často cenné diagnostické podněty. 
Honzova maminka odmítla. Samozřejmě, rodiče mají právo přijít s dítětem do poradny bez vědomí školy. Neděje se tak často, protože většinou je za objednáním dítěte do poradny společná snaha rodičů i školy řešit problém. Někdy ale vztah mezi učitelem a rodiči není vztahem důvěry a partnerství.  Problém, se kterým se pak na nás rodiče obracejí, bývá i problémem vztahu mezi učitelem a jejich dítětem. Jak se později ukázalo, byl to i tenhle případ.  

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Mirka říká #
    Jak ja jako rodic muzu necemu takovemu predejit? Asi jedine tim ze budu mit sama takovou sebeuctu, ze memu diteti bude jasne, ze "
  • Justina Danišová říká #
    Po přečtení článku mám velký pocit smutku. Proč děti ve škole (a školce) musí zažívat takové příběhy? Jak výkonný by byl dospělý č

Odesláno od dne v Diskuse

Co uděláte, když se vaše dítě v obchodě vzteká, ačkoliv jste mu jasně vysvětlili, že mu ty bonbóny nekoupíte? Nebo když si před zraky maminek na pískovišti rozbije koleno, i když jste ho varovali. Anebo naopak nedělá nic – nepozdraví souseda nebo si nechce hrát s holčičkou, která přišla s vaší kamarádkou na návštěvu?
Když se vaše dítě chová způsobem, který vás zneklidňuje nebo minimálně uvádí do rozpaků, je těžké ignorovat okolí, ať už jsou to kamarádky, vaši vlastní rodiče nebo hodnotící pohledy cizích lidí v supermarketu.

Většina z nás v podobných situacích upadne do automatického rodičovského chování, které pochází z naší vlastní výchovy nebo z toho, co jsme absorbovali z naší kultury. V naší reakci se také odrazí náš typ osobnosti: rodiče s převahou cítění (F – Feeling) bývají náchylní podléhat tlaku přizpůsobit se očekáváním lidí okolo, zatímco lidé s převahou myšlení (T – Thinking) mohou být na rozpacích z toho, že jejich dítě ještě není dost schopné chovat se správným způsobem. 
Co kdybychom se předtím, než v takové situaci začneme mluvit, zeptali sami sebe:
„Na čí straně vlastně stojím?“ Pokud totiž skutečně stojíme na straně svého dítěte, neřekneme „Já jsem ti to říkal, ať tam nelezeš,“ nebo „Pozdrav, co si o mně soused pomyslí, nejspíš, že nejsem dobrá matka.“ Místo toho můžeme říct: „Vidím, že sis ublížil. Můžu ti nějak pomoci?“ nebo vysvětlit sousedovi, že má dítě zábrany oslovovat cizí lidi. 

Je těžké odolávat tlaku okolí a být na straně svého dítěte. Jak se to daří vám?

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Díky, Mirko, za osobní komentář. Podle toho, co píšete tady i v jiných komentářích, usuzuji, že "myšlení" bude vaší dominantní neb
  • Mirka říká #
    Toto tema - jak rodicum pomoci byt na strane ditete - mi pripada uplne zasadni. Ja to mam tak, ze bezny zivot resim skrze mysleni,
  • Justina Danišová říká #
    Díky za báječné řádky. Znovu jsem si uvědomila, jak často tyto situace řeším. Hned následující den po přečtení tohoto článku jsem

Odesláno od dne v Články

„Jak můžeš dělat všechno na poslední chvíli? Nebuď líná a udělej si všechny povinnosti hned, jak přijdeš ze školy. Já jsem ve tvém věku tak nezodpovědná nebyla."

Obrovské množství životních zkušeností potřebujeme nějak třídit, abychom se v nich lépe vyznali - členíme si je tedy do významových skupin, kategorií, které si pro zjednodušení nějak zkratkovitě nazýváme. A tak máme v hlavě zatříděné do škatulek způsoby chování, které považujeme za lenost, zodpovědnost či nesamostatnost, tato slova pak používáme k popisu chování druhých lidí a uchylujeme se ke stereotypům.  Dva lidé ale mohou mít stejný projev chování zařazen do dvou naprosto jiných škatulek.  

„Honza je tak zodpovědný, že se raději třikrát zeptá, než něco udělá, aby to náhodou neudělal špatně.“ 

„Honza je strašně nesamostatný.  Pořád se ujišťuje, jestli to správně pochopil a doptává se na podrobnosti.“

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Mirka říká #
    Kdyz zkousim provest navrh uvedeny na konci clanku -- pochopit predevsim sve vlastni fungovani -- vychazi mi asi toto. Moje detstv
  • Michaela říká #
    Velmi Vám děkuji za tento článek. Pro mne osobně je velmi těžké přiznat si, že škatulkování v životě také často využvám, byť jsem
  • Petra říká #
    Celý článek vystihuje důležitý, a ne vždy uvědomovaný, rys lidské povahy. Nejdůležitější mi ale připadá závěr článku. Když jsem se

Odesláno od dne v Příběhy

Stalo se to pravděpodobně už každému učiteli: Perfektně si připravil hodinu, ale její průběh vůbec neodpovídá jeho představám – jeden žák totiž neustále vyrušuje. Chodí po třídě, něco vykřikuje. Učiteli se vůbec nedaří uvést ho do patřičných mezí. Čím víc s žákem diskutuje o tom, jak by se měl chovat, tím je to horší. Třída se dobře baví, bohužel na učitelův účet. Některé děti sice spolužákovi naznačují, že už by to mohlo stačit, ale v rámci celé třídy jsou to jen ojedinělé hlasy.
Podobných případů tzv. problémových dětí řeší odborníci čím dál víc. Chování těchto dětí mívá různé příčiny a jeho projevy se liší v závislosti na vývojovém období, ve kterém se dítě právě nachází. Jedno však mají společné. Učitelé si s nimi nevědí rady. Jedním z nich byl i Vašek.

Odesláno od dne v Příběhy

Michal byl vysokoškolák, kterého k vyšetření objednala maminka. Zastavila mě cestou do práce, omlouvala se, že už si na ni asi nepamatuji, ale že u mě byli s Michalem na vyšetření v 9. třídě v rámci profesního poradenství. S velkou naléhavostí v hlase mi sdělovala, že Michal je teď na vysoké škole, má před zkouškami po prvním semestru, ale chce studia nechat, pro ni ze zcela nepochopitelných důvodů. Žádala mě, abych si s ním promluvila a přesvědčila ho, aby si to rozmyslel. Nejprve jsem se ji snažila odkázat na nějakého jiného odborníka, který pracuje s dospělými, ale maminka neodbytně opakovala, že Michal by k nikomu jinému nešel, že mi důvěřuje. Nakonec jsem jejímu tlaku podlehla a Michala si objednala na rozhovor.

Odesláno od dne v Příběhy

Lucka chodila na běžnou základní školu v menším městě, která ve srovnání s ostatními školami patřila mezi ty prestižnější a náročnější. Od 1. třídy byla bezproblémové dítě. Všechno jí ve škole šlo, měla stále samé jedničky. Doma se učit nepotřebovala, stačilo jí to, co pochytila ve škole. Rodiče začali uvažovat o studiu na osmiletém gymnáziu.
Nevím, jaké máte zkušenosti s přechodem dětí na víceleté gymnázium. Záleží jistě na tom, zda jste rodič a vašich dětí se to týkalo nebo týká. Pokusím se zde shrnout argumenty rodičů, kteří o studiu jejich potomka na víceletém gymnáziu uvažují.   

Především chtějí dostat dítě na elitní školu a pojistit si jeho vstup na VŠ. Jako další důvod uvádějí, že se dítě zatím vůbec nemuselo učit, tam že ho „přitáhnou“, slibují si, že se dítě naučí pravidelné domácí přípravě a celkově bude víc motivováno ke studiu. 
Někteří rodiče jako důvod uvádějí i to, že na ZŠ jejich dítě zakrňuje, tzv. spí na vavřínech, že nemá dostatečně chytré a schopné spolužáky, kteří by mu konkurovali. Že ZŠ není dost kvalitní, výuka je málo náročná. Uvádějí také výchovné problémy na ZŠ, očekávají, že na škole, kde studují inteligentní děti, se takové problémy tolik nevyskytují. Někteří rodiče se ale současně studia svého dítěte na gymnáziu obávají. Bojí se, zda jejich dítě zvládne ten nápor učiva, zda bude mít dost volného času či zda bude moct chodit dál na kroužky apod. Tyto obavy jsou ale často přebity výše uvedenými argumenty pro. 

Kniha NEJSOU STEJNÉ již brzy k prodeji

Jak díky teorii typů porozumět dětem i sami sobě

 

Přihlaste se na úvodní seminář do teorie typů

 

Vytváříme dlouhodobé vzdělávací programy