Diskuse

Rádi byste sdíleli své zkušenosti a názory s námi i ostatními čtenáři? A také reagovali na názory ostatních? Pak se nacházíte na správném místě.
Témata k diskusi přinášíme my, můžete je ale přinášet i vy. Máte-li téma, které bychom mohli společně sdílet, napište nám do poradny.


Odesláno od dne v Diskuse

Představte si, že se o svém předškolákovi od jeho učitelky v mateřské škole dozvíte toto:
„Jiřík je od začátku docházky do školky takový zvláštní. Nereaguje hned na pokyny, nechce v kroužku vyprávět, co se dělo o víkendu apod.  Dřív kreslil obrázky jenom černou a hnědou, tak jsem si říkala, jestli nemáte doma nějaké problémy, že má v sobě schovaný smutek a vztek. Říkala jsem mu, že už přece není malý a dávno ví, co se kreslí jakou barvou, že má nakreslit kmen hnědý, korunu zelenou a slunce žluté.  Že to už přece zvládají menší děti a jemu je pět a půl a kreslí to pořád jen jednou barvou.“

Jak byste se po přečtení takového „hodnocení“ vašeho dítěte cítili? A co kdybyste se o svém dítěti dozvěděli následující:

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Dobrá máma, myslím, že každá matka chce být dobrá. Piplá děťáťko od prvních dní, když se dítě rozkouká a přijde do kolektivu, čas
  • Mirka říká #
    Mateřská vztahovačnost je pro mě cosi velmi přirozeného a zároveň děsivého v souvislosti se škodami, které tento přístup může napá
  • Aleš Kozák říká #
    Je hezké, když člověk začne vnímat odlišnosti lidí. Toto mi zapadá nejen jako rodiči dvou dětí, ale také jako učiteli, který takov

Odesláno od dne v Diskuse

Extraverze neznamená, že jsme otevření, společenští a průbojní. To jsou nálepky, pod kterými si lze představit mnohé. Navíc v lidech opačného ražení vyvolávají tyto nálepky zároveň pochybnosti o tom, jestli oni jsou dost dobří, když tak „otevření, společenští a průbojní“ nejsou.
K
aždý z nás má v sobě svou introvertní a extravertní stránku. Jde jen o to, které dáváme v životě přednost, v jakém světě trávíme více času. Introverti dávají přednost světu vnitřnímu. Rádi se „ve své hlavě“ zabývají svými myšlenkami, představami, vzpomínkami. Pobyt ve vnějším světě je pro ně méně atraktivní zejména proto, že odčerpává jejich energii a potřebují se pak „dobít“ ve světě vnitřním. Preference extraverze naopak znamená, že takový člověk tráví čas raději ve světě vnějším, to znamená, že něco dělá nebo s někým komunikuje. A často myslí tím, že mluví. Ne všechno, co z něj tudíž vypadne, je dobře promyšlené, ne všechno, co říká, je jeho skutečný názor. Ten se v procesu přemýšlení (tedy mluvení) může dál měnit. A právě z toho vyplývají mnohá nedorozumění. Máme totiž tendenci to, co člověk řekl, brát za bernou minci, a když svůj názor změní, obviníme ho, že často mění názory nebo nedrží slovo. Dospělý extravert už se tuto svou složku osobnosti naučil do jisté míry korigovat, takže si dává pozor na to, že jeho „myšlení nahlas“ může občas prozradit jeho aktuální emoce než to, co si o druhém člověku opravdu myslí. A že může vypustit něco, čeho by mohl litovat a už nebude možné to vzít zpět. 

Odesláno od dne v Diskuse

Co uděláte, když se vaše dítě v obchodě vzteká, ačkoliv jste mu jasně vysvětlili, že mu ty bonbóny nekoupíte? Nebo když si před zraky maminek na pískovišti rozbije koleno, i když jste ho varovali. Anebo naopak nedělá nic – nepozdraví souseda nebo si nechce hrát s holčičkou, která přišla s vaší kamarádkou na návštěvu?
Když se vaše dítě chová způsobem, který vás zneklidňuje nebo minimálně uvádí do rozpaků, je těžké ignorovat okolí, ať už jsou to kamarádky, vaši vlastní rodiče nebo hodnotící pohledy cizích lidí v supermarketu.

Většina z nás v podobných situacích upadne do automatického rodičovského chování, které pochází z naší vlastní výchovy nebo z toho, co jsme absorbovali z naší kultury. V naší reakci se také odrazí náš typ osobnosti: rodiče s převahou cítění (F – Feeling) bývají náchylní podléhat tlaku přizpůsobit se očekáváním lidí okolo, zatímco lidé s převahou myšlení (T – Thinking) mohou být na rozpacích z toho, že jejich dítě ještě není dost schopné chovat se správným způsobem. 
Co kdybychom se předtím, než v takové situaci začneme mluvit, zeptali sami sebe:
„Na čí straně vlastně stojím?“ Pokud totiž skutečně stojíme na straně svého dítěte, neřekneme „Já jsem ti to říkal, ať tam nelezeš,“ nebo „Pozdrav, co si o mně soused pomyslí, nejspíš, že nejsem dobrá matka.“ Místo toho můžeme říct: „Vidím, že sis ublížil. Můžu ti nějak pomoci?“ nebo vysvětlit sousedovi, že má dítě zábrany oslovovat cizí lidi. 

Je těžké odolávat tlaku okolí a být na straně svého dítěte. Jak se to daří vám?

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Díky, Mirko, za osobní komentář. Podle toho, co píšete tady i v jiných komentářích, usuzuji, že "myšlení" bude vaší dominantní neb
  • Mirka říká #
    Toto tema - jak rodicum pomoci byt na strane ditete - mi pripada uplne zasadni. Ja to mam tak, ze bezny zivot resim skrze mysleni,
  • Justina Danišová říká #
    Díky za báječné řádky. Znovu jsem si uvědomila, jak často tyto situace řeším. Hned následující den po přečtení tohoto článku jsem