Odesláno od dne v Články

     Porucha pozornosti, impulsivita a hyperaktivita? Typické znaky dítěte s ADHD. Některé děti se ale projevují podobně, i když tuto poruchu nemají. Už C. G. Jung popsal rozdíly ve vrozeném nastavení našich mozků, Teorie typů pak popisuje, co to znamená pro naše potřeby. Ty totiž NEJSOU STEJNÉ. Jen si to málo uvědomujeme a mylně si určité chování vykládáme jako projev ADHD nebo prostě zlobení. 
Porucha pozornosti nebo superschopnost?
     Zdá se vám, že má vaše dítě problémy se soustředěním? Že ho snadno něco vyruší a odvede od toho, co právě dělá? Nemusí se jednat o poruchu pozornosti. Naopak, možná máte dítě se superschopností - vnímat svými smysly vše tak detailně a intenzivně, že mu nic neunikne. Dítě, které přijímá informace skrze tzv. extravertní smysly (tj. jeden ze čtyř způsobu příjmu informací, které se liší tím, zda dáváme přednost realitě či představám a možnostem, současnosti, minulosti nebo budoucnosti).
     A nejde jenom o zrak a sluch, zvýšená citlivost se týká i jejich těla: „Nela (4 roky) se sama obléká, ale dost věcí jí vadí: příliš úzké nebo široké nohavice, výrazné prošití výstřihu, roláky. Dokáže se kvůli tomu dostat do hysterického záchvatu.“
Okolní podněty také vytrhávají tyto děti z činnosti, kterou právě dělají. „Při psaní domácích úkolů má Vítek (9 let) rád klid, nechce, aby se u něj mluvilo, ruší ho to, nedokáže nevnímat okolí, když pracuje.“ Ve třídě takové děti většinou jako první vyskočí, aby zvedly tužku, která spadla kamarádovi.   Nereagovat na okolní podněty, zaměřit zpět svou pozornost k tomu, co právě dělají (zejména pokud je to moc nebaví), je stojí velké úsilí a budou se to muset celý život učit. 
     A tak zatímco jiné děti musíte vytrhávat z vnitřního světa, aby vás vnímaly, tyhle naopak vnímají kromě vás také všechno kolem – a to je mnohdy mnohem zajímavější  Je dobré si ale uvědomit, že tyhle děti dělají to nejlepší, co mohou – neustále trénují své smysly, aby svět vnímaly nejen intenzivně, ale všímaly si stále více detailů a stále lépe rozlišovaly i ty nejjemnější nuance barev, tvarů, vůní, chutí apod. Pokud jim to umožníme, jednou z nich možná budou ti nejlepší degustátoři, fotografové či designéři.  
Zbrklost nebo „síla přítomného okamžiku“?
     „Franta (6 let) často něco udělá a nepřemýšlí o důsledcích. Když něco provede, většinou nedokáže paní učitelce vysvětlit, proč.“
Frantovy smysly neustále skenují, co se děje „teď a tady“. Ponoření do přítomné chvíle však může působit problém zapamatovat si přesně to, co se před nedávnem odehrálo a domýšlet následky.
     Dospělí nicméně očekávají, že dítě v mladším školním věku už bude schopno plánovat, předvídat důsledky svého chování a poučit se z minulosti. Některé děti to zvládají, ale pro děti s touto preferencí je to velmi obtížné. A tak často slyší: „měl bys víc přemýšlet“ nebo „kolikrát už jsem ti to říkala!“ Jenže i dodržovat pravidla a dohody nedává těmto dětem tak úplně smysl – jak může to, co se minule dohodlo, pořád ještě platit, když „včera je včera, dnes je dnes“ a všechno kolem se pořád mění? 
     Paradoxem je, že mnoho nás dospělých se dnes snaží naučit „užívat si sílu přítomného okamžiku“ - přesně to, co se děti s preferencí extravertních smyslu (Se) snažíme od mala odnaučit. Přitom bychom nemuseli chodit na semináře, číst knihy.. nejlepší učitele mají  mnozí z nás doma.
Hyperaktivita nebo jen potřeba akce? 
     „Co to je za zábavu, sedět!“ říká Prokop mamince, která večer v počítači třídí fotky. Vyjadřuje tím svou klíčovou potřebu akce „teď a tady“. Tu si můžeme nesprávně interpretovat jako hyperaktivitu. To ale rozhodně není totéž. 
     Děti s preferencí extravertních smyslů (Se) nejsou nemocné. Jen je jejich mozek od narození nastaven tak, že rychle reaguje na fyzické impulsy jejich těla a na podněty, které atakují jejich smysly. Ony ale musí ve škole většinu doby jenom sedět a mlčet. A to je stojí velké úsilí.
„Fanda (6 let) se při hodině vrtí na židli a má potřebu mluvit s kamarády či vymýšlet nějaké akce, které jsou pro něj zábavné.“ 
     Na rozdíl od dětí s ADHD se však tyto děti dokáží soustředit dlouho – pokud se mohou pohybovat a zaměstnávat své smysly (věci si sami zkoušet, ne si o nich jenom povídat, vidět obrázky, nejenom číst text apod.).  
     Potřebu akce „teď a tady“ má až 40 % lidí v populaci, ti dospělí si buď vybrali akční zaměstnání nebo se už částečně naučili její uspokojení odložit na vhodnější dobu. Sezení na celodenním semináři může být ale i pro ně nad jejich síly. Jako pro dvě paní učitelky, které se už nemohly dočkat, až se po jeho skončení půjdou projít do parku. Ani to však nestačilo uspokojit jejich potřebu akce, takže se po příchodu na hotel se slovy „Kdo tam bude dřív“ jedna rozběhla do schodů, zatímco druhá horečně mačkala tlačítko výtahu :-)  
     Je škoda, že takových učitelek je v našich školách poměrně málo - možná by ubylo nálepek hyperaktivity a diagnóz ADHD :-)  

 Více se o dětech, které vypadají jako by měly ADHD, ale jedná se u nich pouze o projev jejich typu osobnosti, dočtete v knize NEJSOU STEJNÉ

 

 

Odesláno od dne v Články

     Proč vlastně chceme, aby se naše dítě věnovalo sportu? Většina rodičů by řekla, že nepotřebují mít doma vrcholového sportovce (jakkoli v to někteří v skrytu duše doufají), ale chtějí, aby dítě bylo zdravé a pohyb se stal přirozenou součástí jeho života. Paradoxně však někteří dělají hodně pro to, aby se tak nestalo.

Pomíjení vrozených potřeb dítěte
     Vychováváte-li více než jedno dítě, potvrdíte, že každé dítě je jiné. Tato rozmanitost je z podstatné části dána tím, že na svět přicházíme s různým „nastavením“ našeho mozku, které způsobuje, že máme různé potřeby – v životě nám budou dávat smysl různé činnosti a pro jejich zvládání jsme taky dostali do vínku vlohy pro dovednosti, které budeme rozvíjet snadněji než jiné. Běžný rodič ale toto „základní nastavení“ svého dítěte nezná a sportovní aktivity volí spíše podle svých vlastních zájmů nebo možností, které se v okolí nabízejí. Riskují tím, že děti zvolený sport nebude bavit, v horším případě že ztratí zájem o sportování jako takové.

Odesláno od dne v Články

     Proč se někteří lidé dožadují přesného zadání a říkají, že „takhle to chtěl šéf,“ zatímco jiní se snaží co nejvíce věcí rozhodovat sami? 
     Proč některé děti potřebují často nasměrovat, a přesto se ujišťují, zda „to mají správně“, zatímco jiné ignorují zavedený postup a hledají vlastní cestu?
 
     Autonomie patří podle mnoha výzkumů (spolu s kompetentností a sounáležitostí), mezi tři klíčové potřeby každého člověka (např. Deci, Ryan, 2000). Mnoho z nás však vyrostlo v prostředí plném vnější motivace a naše autonomie byla od mala potlačována. Je to však jediný důvod, proč se my sami nebo lidé kolem nás nechovají autonomně? Je možné, že někteří z nás k „závislosti na autoritě“ přirozeně tíhnou?

Odesláno od dne v Články

     Potřebujete něco vyřídit na úřadě, musíte s sebou vzít dítě (které tam s vámi nikdy nebylo). Spěcháte, jdete pozdě. Nechcete se zdržovat čekáním na výtah, a tak popadnete dítě do náruče a vynesete ho do prvního patra. Dítě se už v průběhu vzpírá – brečí nebo se vzteká. Zrovna teď byste ale potřebovali, aby bylo dítě v klidu. Chcete vědět, jak reagovat?
     Nejdřív byste měli vědět, na co vlastně reagujete – co je příčinou pláče nebo vzteku právě vašeho dítěte. Univerzální výchovné postupy nefungují, protože děti nejsou stejné. Už od mala u nich hraje významnou roli typ osobnosti, který je dán vrozeným „nastavením mozku“. To se odráží v potřebách dítěte a do značné míry určuje, jak reaguje v různých situacích. 

Odesláno od dne v Články

     Víte, co by byl pro naše dospívající ten nejlepší vánoční dárek? Pravidelný a dostatečný spánek. I kdyby to šlo zařídit, oni by to pochopitelně neocenili a povětšinou doufají, že pod stromečkem naleznou nějakého digitálního kamaráda, který jim jejich spánek bude spíše narušovat. Ale kdyby věděli, co všechno nedostatek spánku v dospívání způsobuje, třeba by si dali říct. 
     Jako dítě jsem nerozuměla tomu, proč se před spaním mají počítat ovce. Připadalo mi to nudné a stereotypní. V pubertě jsem se nejednou k tomuto způsobu, jak uklidnit „rozjetou“ mysl a usnout, ráda uchýlila. A jakkoliv se snažím ve svém zralém věku nespavosti co nejvíce předcházet, občas se k vyvolávání představy ovcí přecházejících po mostku na druhou stranu potoka vrátím i dneska. 
K čemu je spánek v dospívání tolik potřebný? 
     Mozek potřebuje čas a energii, aby mohl vybrat nejdůležitější informace a konsolidoval je v podobě vzpomínek. Potřebuje projít vše, co jsme se za den naučili a dozvěděli, vytřídit to a zapomenout nepodstatné. A zatímco les stačí prořezávat jednou za pět až deset let, mozek to musí dělat každou noc. To samozřejmě dělá v každém věku. Jenže v období dospívání je mozek mnohem více excitovaný než mozek dospělého. A při množství informací, které naše děti během dne přijmou, vzniká doslova o synaptický prales plný nepodstatných informací, ve kterém se bez pravidelného intenzivního zásahu motorovou pilou začnou brzy ztrácet. 

Nedávný komentář k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Zuzana Trojanová říká #
    Ahoj, Šárko, díky za článek, ačkoliv děti mají do puberty ještě daleko, zvědavě jsem přečetla. A nestačím se divit. To, že jsem s

Odesláno od dne v Články

 Když jsem před časem připravovala seminář pro rodiče o komunikaci s dospívajícími, povídala jsem si o tom se svou téměř šestnáctiletou dcerou.   

Já: „Nám rodičům nejvíc vadí, když s námi nemluvíte!“ 
Dcera:
„A nám nejvíc vadí, když s námi mluvíte!“

 Do této lakonické reakce vložila poselství, které nemusí být snadné dekódovat. Mohlo by to vypadat, že nejlépe uděláme, když necháme naše dospívající na pokoji a nebudeme si jich všímat, že právě to by nejvíc ocenili. Opak je pravdou. Potřebují nás, jakkoliv dávají všemi signály najevo, že tomu tak není. Nevadí jim, že s nimi mluvíme, ale jakým způsobem to děláme.
     Vypadají jako dospělí, a proto od nich očekáváme dospělé chování. Rozumné jednání, zodpovědnost, pevnou vůli. Místo toho čelíme každý den jejich zjitřeným emocím a potýkáme se s důsledky jejich nesoustředěnosti, neschopnosti plánovat a dotahovat věci do konce. O tendenci riskovat a zkoušet „zakázané ovoce“ ani nemluvě.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Ahoj, Justi, a všichni ostatní čtenáři. Připravuji další články na téma dospívání - např. ohledně významu spánku v dospívání, závi
  • Justina Danišová říká #
    Díky za přínosný článek. Velmi zajímavé řádky. Nečekané souvislosti a výborná přirovnání (např. se změnou šéfa firmy). Říkala jse

Odesláno od dne v Články

     Každý z nás někdy odkládá úkoly, prokrastinace je univerzální lidské chování. Většinou ho pokládáme za něco negativního: jsme naštvaní na ty, kteří prokrastinují a my kvůli nim nemůžeme pokračovat v práci; vytáčí nás naše děti, protože nechávají úkoly na poslední chvíli. Zlobíme se také sami na sebe, když jsme kvůli prokrastinaci něco prošvihli. A někteří z nás kvůli prokrastinaci dokonce trpí pochybnostmi o sobě samých. 
     Je však prokrastinace vždycky negativním jevem?

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    To je výborné, sedí to, děkuji!
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Článek o prokrastinaci si čtu už asi po páté, vždy se nad ním usmívám, jak je přesný a jak vystihuje můj typ. Včera jsem se zamýšl

Odesláno od dne v Seriál

     Pokud jste dívku odhadovali na typ temperamentu SP „Hráč“ (konkrétně ESFP), trefili jste se. Díky vrozenému nastavení mozku je klíčovou potřebou tohoto typu „svoboda jednat, reagovat bez přípravy na to, co se právě děje, využít aktuální příležitost“. Pro naplňování této potřeby má tento typ přirozené vlohy pro tzv. „situační myšlení“. Nejlépe ze všech typů „přečtou“ aktuální situaci, vzhledem k ní vyhodnotí, co dělat, a na základě toho akčně jednají. Velkou váhu v tu chvíli nedávají osvědčeným postupům z minulosti ani dlouhodobým následkům v budoucnosti. Nejlépe ze všech typů se proto přizpůsobují tomu, co situace vyžaduje, řeší krize, hasí požáry. 

Odesláno od dne v Diskuse

Představte si, že se o svém předškolákovi od jeho učitelky v mateřské škole dozvíte toto:
„Jiřík je od začátku docházky do školky takový zvláštní. Nereaguje hned na pokyny, nechce v kroužku vyprávět, co se dělo o víkendu apod.  Dřív kreslil obrázky jenom černou a hnědou, tak jsem si říkala, jestli nemáte doma nějaké problémy, že má v sobě schovaný smutek a vztek. Říkala jsem mu, že už přece není malý a dávno ví, co se kreslí jakou barvou, že má nakreslit kmen hnědý, korunu zelenou a slunce žluté.  Že to už přece zvládají menší děti a jemu je pět a půl a kreslí to pořád jen jednou barvou.“

Jak byste se po přečtení takového „hodnocení“ vašeho dítěte cítili? A co kdybyste se o svém dítěti dozvěděli následující:

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Dobrá máma, myslím, že každá matka chce být dobrá. Piplá děťáťko od prvních dní, když se dítě rozkouká a přijde do kolektivu, čas
  • Mirka říká #
    Mateřská vztahovačnost je pro mě cosi velmi přirozeného a zároveň děsivého v souvislosti se škodami, které tento přístup může napá
  • Aleš Kozák říká #
    Je hezké, když člověk začne vnímat odlišnosti lidí. Toto mi zapadá nejen jako rodiči dvou dětí, ale také jako učiteli, který takov

Odesláno od dne v Seriál

     Protože otec přivedl Hanku kvůli selhávání ve škole, udělala jsem s ní v rámci poradenského vyšetření inteligenční test, který kromě celkového IQ vypovídá také o struktuře intelektových schopností. V tomto testu Hanka prokázala výbornou slovní zásobu a schopnost pohotově reagovat na pokládané otázky.  U některých složitějších otázek sice neznala odpověď, ale problém nebyl v neznalosti, nýbrž ve způsobu, jakým byly otázky pokládány. Pokud bylo zadání abstraktní a teoretické, pomáhalo, když jsem jí otázku „přeložila“ do jazyka její konkrétní reality, aby si pod tím uměla něco představit (např. „Co způsobuje rezivění železa?“ – „Proč reziví motorka?“).

Odesláno od dne v Články

Sebeúcta člověka, tj. „pozitivní vztah k sobě samému“, je nezbytnou podmínkou našeho spokojeného a úspěšného života. Jakou roli hraje při budování sebeúcty sportování? A proč se lidé liší v tom, co je ke sportování motivuje a jak ke sportu, potažmo tréninku, přistupují?

Z čeho můžeme sebeúctu čerpat?

Naši sebeúctu stavíme na dvou neoddělitelných pilířích: sebehodnota („mám se rád“) a kompetentnost („něco umím, něco jsem dokázal“).

Sebehodnota, jako nepodmíněný pozitivní vztah k sobě samému, znamená, že se máme rádi jednoduše proto, že jsme lidské bytosti, se všemi silnými a slabými stránkami. Tento pocit vlastní hodnoty si vytváříme od útlého dětství tím, že vyrůstáme v prostředí, kde se cítíme přijímáni. Učíme se respektu sami k sobě tím, že je s námi zacházeno s respektem. Navíc přibližně do sedmi let slepě věříme „našim dospělým“ a to, co o nás říkají, v nás vytváří obraz toho, jací jsme, klíčový základ naší sebeúcty pro budoucnost.

Pro naši sebeúctu však nestačí „mít se rád“. Skutečná sebeúcta se vytváří, pokud se navíc cítíme být kompetentní v oblastech života, které jsou pro nás důležité: inteligence a vzdělání, práce, vztahy, emoční já a fyzické já.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    Děkuji za inspirativní čtení. Zaujal mne také komentář pana Tolara. Myslím, že téma "soutěživosti" by mohlo být samo o sobě prozko
  • Marek Tolar říká #
    Hezké, hodně výkladové. Trochu mi tam chybí více k potřebě ve sportu elementární, totiž potřeba vítězství. Potřeba toho, že jsem l

Odesláno od dne v Seriál

Na gymnáziu Hance vadí, že je učení strašně teoretické. Často  nerozumí pojmům, které se musí učit, nic konkrétního si pod nimi nepředstaví. V dějepise ji otravuje učit se suchá fakta, naopak se jí líbí osudy historických postav podané formou příběhů. Závidí bráchovi studujícímu na střední odborné škole, že mají praxi. Když slyší od své kamarádky, jak často se učí v laboratořích, jak si mohou všechno vyzkoušet, lituje, že nešla na veterinu.
Od prvního dne jí navíc připadali divní její spolužáci: "Jsou to takoví šprti, kteří se stále jen učí. Oni mají snad všechno dopředu nalinkované! Už v prváku vědí, na jakou půjdou vysokou. Učení podřizují všechno, dokonce i výběr kroužků! Chápete to, že tráví odpoledne v literárním kroužku místo toho, aby si od školy odpočinuli? Snažila jsem se s nimi najít nějaké společné téma. Jenže když jsem se chtěla začít bavit o zvířatech, řekli: 'Fuj, ty smrdí.' Tak jsem to zkusila přes motorky. Jenže oni na motorce dokážou rozlišit tak leda, jestli je červená nebo žlutá. Fakt se s nima nemám o čem bavit.“

Odesláno od dne v Seriál

Jistě vás napadlo, že je důležité zjistit, jak to celé vidí Hanka. Tohle mi řekla při osobním setkání:
Vyrůstala v rodině s bratrem Michalem, který byl o dva roky starší. Její otec pracoval jako zástupce ředitele základní školy, maminka jako zdravotní sestra. Do školy nastoupila Hanka předčasně - šesté narozeniny oslavila až v prvním měsíci docházky do školy. Nároky školy zvládala od počátku bez problémů. Od malička ji lákaly nejrůznější sporty, proto od 6. třídy chodila dva roky do sportovní třídy. V 9. třídě vycházela se samými jedničkami. V jejích úvahách o střední škole hrálo dlouhou dobu prim studium oboru veterinární prevence. Jednou však viděla velmi zmrzačené zvíře a zapochybovala, zda by práci veterinářky zvládla.

Odesláno od dne v Seriál

Otec Hanky přišel do poradny se žádostí o vyšetření své dcery: „Na základní škole to byla premiantka, v pololetí prvního ročníku gymnázia ale měla pět čtyřek (matematika, chemie, dějepis, angličtina a informatika). Na konci roku sice dvě čtyřky vylepšila, já jsem ale naprosto přesvědčen, že takové výsledky neodpovídají jejím schopnostem. Hanka se učí velmi málo, navíc nárazově a nesystematicky. Snažil jsem se jí opakovaně domlouvat, vysvětloval jsem jí, jak je vzdělání důležité, na její motivaci k učení se to ale vůbec neodráží. Myslím si, že problém je v tom, že Hanka vůbec nevěří lidem kolem sebe. Profesorům ve škole odmlouvá, s námi rodiči, má neustálé konflikty, v nichž reaguje zcela nepřiměřeně – vybuchne, je hysterická a vulgární.“ 

Odesláno od dne v Články

Určitě se vám už někdy stalo, že se váš době mířený záměr minul účinkem. Vaše slova nebo chování si někdo interpretoval úplně jinak, než jste zamýšleli. Proč tomu tak je? Dá se nějak těmto nedorozuměním v komunikaci předejít? 
Honza, ředitel menší IT firmy, poslal před poradou všem zaměstnancům tento email:

"Dobrý den,

v souvislosti s optimalizací využití prostoru a zvýšení efektivity práce zaměstnanců budeme na poradě 10. 11. 2014 mimo jiné řešit přemístění některých oddělení či jednotlivců v rámci našich kanceláří. Pro rozmyšlení si tohoto bodu Vám posílám návrh řešení (následuje návrh řešení, jehož obsah není pro tento článek podstatný). 
Prosím o rozmyšlení si tohoto řešení, případně o sdělení návrhů, námitek k tomuto řešení na poradě. 
Děkuji Vám."
Čeho si myslíte, že chtěl tímto emailem Honza dosáhnout? Jak to asi vypadalo na zmiňované poradě?

Odesláno od dne v Články

Zbyněk je manažer, který neustále hledá nové možnosti a objevuje inovativní cesty. Často je svými nápady inspirací pro ostatní a tahounem rozvoje firmy. Na jeho manažerské práci ho nejvíc baví přemýšlení o budoucnosti, navrhování změn, zkoušení nových metod a přístupů.  Naopak popisování procesů, plánování, vykazování a kontrolování lidí jsou činnosti, které nejen, že ho nebaví, ale dlouhodobě jsou příčinou jeho nepohody a pochybností o vlastních schopnostech. Navíc ztrácí motivaci k práci a klesá i jeho výkonnost. Proč?

Výzkumy z posledních desetiletí i zkušenosti z prosperujících firem opakovaně ukazují, že výkon zaměstnanců a jejich spokojenost nejsou zdaleka tolik ovlivňovány vnější motivací (například odměnou), ale motivací vnitřní. Ta se u každého člověka startuje, jsou-li uspokojovány jeho psychologické potřeby a nachází-li se v prostředí, které rezonuje s jeho vnitřními hodnotami. Pokud tomu tak je, člověk se dokáže motivovat sám, což se pozitivně odráží v jeho výkonnosti i spokojenosti v zaměstnání.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Šárka říká #
    Zdravím Vás, Mirko, nemyslím si, že byste rozvíjela své myšlení na úkor praktické reality a emoční inteligence jen proto, že jste
  • Mirka říká #
    Oslovilo mne to "mame svobodnou vuli, typ jen rika co nas stoji vice energie a co mene energie". Potrebovala bych si ujasnit, jak
  • Michaela říká #
    Opět děkuji za velmi přínosný článek. Ve své praxi se často setkávám s manažery, kteří se snaží své podřízené "motivovat", ale nej

Odesláno od dne v Diskuse

Extraverze neznamená, že jsme otevření, společenští a průbojní. To jsou nálepky, pod kterými si lze představit mnohé. Navíc v lidech opačného ražení vyvolávají tyto nálepky zároveň pochybnosti o tom, jestli oni jsou dost dobří, když tak „otevření, společenští a průbojní“ nejsou.
K
aždý z nás má v sobě svou introvertní a extravertní stránku. Jde jen o to, které dáváme v životě přednost, v jakém světě trávíme více času. Introverti dávají přednost světu vnitřnímu. Rádi se „ve své hlavě“ zabývají svými myšlenkami, představami, vzpomínkami. Pobyt ve vnějším světě je pro ně méně atraktivní zejména proto, že odčerpává jejich energii a potřebují se pak „dobít“ ve světě vnitřním. Preference extraverze naopak znamená, že takový člověk tráví čas raději ve světě vnějším, to znamená, že něco dělá nebo s někým komunikuje. A často myslí tím, že mluví. Ne všechno, co z něj tudíž vypadne, je dobře promyšlené, ne všechno, co říká, je jeho skutečný názor. Ten se v procesu přemýšlení (tedy mluvení) může dál měnit. A právě z toho vyplývají mnohá nedorozumění. Máme totiž tendenci to, co člověk řekl, brát za bernou minci, a když svůj názor změní, obviníme ho, že často mění názory nebo nedrží slovo. Dospělý extravert už se tuto svou složku osobnosti naučil do jisté míry korigovat, takže si dává pozor na to, že jeho „myšlení nahlas“ může občas prozradit jeho aktuální emoce než to, co si o druhém člověku opravdu myslí. A že může vypustit něco, čeho by mohl litovat a už nebude možné to vzít zpět. 

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Měsíc po vyšetření jsem požádala maminku, aby mi napsala, jak se Štěpánovi daří, zda vnímá nějaké pokroky. Cituji z jejího mailu:

„Děkuji za optání, situace se výrazně zlepšuje. Kroužek, kam chodíme jednou za týden, je pro něj sice stále obtížný (chce abych s ním šla i na toaletu a stále se na něj při běhání dívala), ale to mu asi bude trvat déle. Při rozřazování do skupin je naštěstí vždy někým uloven a já jsem s učitelkou domluvena, že tam můžu zůstávat, i když ostatní rodiče tam nejsou. Už taky pěkně zdraví nahlas a má z toho radost. U logopedky pěkně spolupracoval, takže dostal velkou jedničku. Zprávu jsem jí jen předala, takže reakci ještě nevím, ale i ona si musela všimnout jeho komunikačních pokroků. 

Ze školky už nedostáváme žádné negativní zprávy co se týče jeho chování. Určitě pomáhá, že už není tak nemocný, takže je ve školce každý den a navíc tam má sestru. Učitelky mu díky vaší zprávě mnohem lépe rozumí, dávají mu najevo, že ho mají rády. Je pyšný, že mu jedna učitelka řekla že je nejhodnější. Povzbudí ho každý pokrok, takže když ho někdo pochválí, je to pro něj motivace, a když začne sám chtít, tak už mu to pak jde. Sám od sebe už mluví o dětech ve školce, učitelka se ho snaží zapojovat do hry, takže si hraje s učitelkou a tím zároveň i s dětmi. Dokonce chce být ve školce dlouho, protože pak je tam méně dětí a učitelka se mu může spíše věnovat. 

Nás jako rodiče dost uklidnilo to, co jsme se od vás dozvěděli. Hlavně jsme na něj přestali tlačit, třeba v situacích, kdy nám hned neodpoví. Jsme na něj asi milejší, klidnější, bereme ho takového, jaký je, a to mu pomáhá se zlepšovat. Já už vím, že mu prostě vše trvá déle, než to zvládne. Prostě nás už jeho chování nestresuje. Například ty jeho věčné ujišťovací otázky nebo otázky na fakta typu: Kolik je v Praze obchodů? Tohle jsem mohla vygooglit, ale ne vždy jsem schopná přesně odpovědět. Třeba včera se zeptal, jestli je Slunce opravdu žluté nebo spíš bílé. J 

Velkou radost máme z toho, že se začíná těšit do školy. Myslím si, že jestli to takhle půjde dál, tak ten zápis ve škole by mohl zvládnout dobře. Takže teď si jen můžeme držet palce, aby měl štěstí na učitelku v první třídě."

Palce držíme i my!!

 

 

Odesláno od dne v Články

David, finanční ředitel: „Sedím a v hlavě mám jak vymeteno. V uších mi doznívá právě vyřčená věta: „Uděláme si na to téma brainstorming. Tak říkejte, cokoliv vás napadne!“  Jenže já, aby mě něco kloudného napadlo, potřebuju chvíli přemýšlet.  Ale jak se mám soustředit, když kolegové kolem mě vykřikují nápady, z nichž většina mi připadá naprosto mimo mísu. Jasně, brainstorming. Ale na to já nějak nejsem stavěný. Připadám si dost neschopný, když skoro nikdy nepřispěju žádným nápadem. Navíc mi tyhle brainstormingové sedánky našeho managementu nějak nedávají smysl.  Přemýšlet nad tím, jak bude naše společnost vypadat za deset let? K čemu to je? Pojďme dělat něco užitečného. Můžeme přece využít to, co se nám doposud osvědčilo, od toho se odpíchnout a jít dál! Přece nebudeme, jak se tak říká, znovu vynalézat kolo.“

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Dejte nám konkrétní rady, jak můžeme našemu dítěti (žákovi) pomoci. Tuto větu slýchám z úst rodičů a učitelů velmi často. Jejich dosavadní zkušenosti jsou většinou takové, že od psychologa z poradny dostali doporučení spíše obecná a na konkrétní dítě málo zaměřená. Snažila jsem se proto být, a to jak v rozhovoru s rodiči, tak i ve zprávě, kterou mohou rodiče poskytnout učitelkám ve školce, opravdu velmi konkrétní. Pozorný čtenář si už podobná doporučení dokázal z předešlých dílů sám odvodit, zde uvádím autentické informace ze zprávy, kterou jsem rodičům poskytla. 

Především je potřeba začít vnímat chlapcovo chování jako projev normálního vývoje určitého typu osobnosti a takto k němu přistupovat. Zároveň by měli rodiče projevy chlapce vysvětlovat okolí a zamezit tomu, aby byl vystavován sociálním situacím, ve kterých si připadá zvláštní, méněcenný, „nenormální“. 
Adaptace a režim:

-   Dávejte mu dostatek času, aby si zvykl na nové věci. Netlačte jej do sociálních situací, do kterých se mu nechce. Vyjádřete empaticky pochopení: „Já vím, že potřebuješ víc času, než se rozkoukáš. Tak si tady klidně na chvíli sedni a jen tak se dívej. Až budeš chtít, přijď za námi.“ 
-   V novém prostředí se potřebuje nejprve seznámit detailně s tím, „jak to tady chodí“. Chce se chovat „správně“, podle pravidel, která jsou v prostředí stanovena, a pokud je nezná, může být zmatený. Zároveň může mít problém se zeptat a může působit zmateně, neschopně. Je pravděpodobné, že v takové situaci chce vědět přesně, co se od něj očekává (např. kam přesně má jít, co přesně má dělat apod.) 
-   Dodržujte režim, jak jen je to možné. Mluvte s ním v předstihu o tom, co se bude dít a co může očekávat, včetně „záložních plánů“, pokud první varianta nevyjde. 

Komunikace: 

-   Buďte jasní, přesní a velmi konkrétní v tom, co po chlapci požadujete. Říkejte přesně to, co si myslíte a myslete přesně to, co říkáte. Buďte logičtí a konzistentní ve svých požadavcích. 

-   Respektujte jeho potřebu klidu, ticha a nepřerušovaného času pro přemýšlení. 

-   Když se chlapce na něco zeptáte, dejte mu nejdřív čas, aby si mohl promyslet odpověď, nepřerušujte ticho povzbuzováním k odpovědi či doplňujícími otázkami. 

-   Buďte velmi trpěliví a vytrvalí. Počítejte s tím, že zapojit toto dítě do nějaké diskuse nebo aktivity, která ho nezajímá, je velmi náročný úkol. - -   Chcete-li se k němu přiblížit, dělejte s ním věci, které ono samo rádo dělá, připojujte se k jeho hře, k jeho zájmům.  

Spolupráce, hra, činnosti: 

-   Netlačte jej k rychlé změně aktivit, respektujte jeho potřebu pomalého přechodu (když je chlapec do něčeho zabraný, je nutné počítat s tím, že mu přerušení činnosti bude nějakou dobu trvat, změna zaměření pozornosti z jeho myšlenek do vnějšího světa od něj vyžaduje zvýšené úsilí a čas).

-   Nabízejte mu hry, které mají jasná pravidla. Poskytujte mu dostatek encyklopedií a knih plných faktů.

-   Tvořivé úkoly mohou být pro chlapce náročné – dokáže sám tvořit, pokud se pro to sám rozhodl a vychází to z jeho představy. Pokud však po něm žádáte splnění nějakého tvořivého úkolu, bude potřebovat přesně vědět, co od něj očekáváte, bude chtít přesně splnit zadání, které budete muset velmi upřesnit včetně konkrétního příkladu, jak má výsledek vypadat. Např. zadání „Vyrob dárek pro maminku,“ je pro něj velmi široké. Bude chtít vědět, co konkrétně to má být (můžete využít výběr z možností), co k tomu může použít, jak by mohl postupovat.

-   Vytváříte-li s dítětem dohodu, nepředpokládejte, že ticho znamená, že má dítě s dohodou problém, ale ani, že s ní souhlasí. Vybídněte jej, ať si to promyslí a za chvíli se jej zeptejte na názor. 

-   Žádejte je, aby vám pomohl nějakou věc vyřešit, a pak poslouchejte jeho radu. Ptejte se ho na jeho názor a pak čekejte tiše na to, až ho s vámi bude ochoten sdílet. 

Sebeúcta, zodpovědnost sám za sebe:

-   Rozvoj sebeúcty podporujte tím, že mu umožníte seznamovat se se světem pozorovatelských způsobem, a sbírat množství faktických informací předtím, než udělá logické rozhodnutí. 

-   Největší pochvalu a vyjádření lásky dítěti poskytnete, když si k němu sednete a tiše posloucháte, co vám detailně popisuje, a to až po dobu třiceti minut. Dítě to skutečně ocení, cítí se milované, je ochotno sdílet své pocity a vyjadřovat přirozeně své emoce.

-   "Odměňujte“ jej tím, že mu budete poskytovat stále více příležitostí pro to, aby mohl mít sám nad sebou kontrolu a mohl nést za sebe zodpovědnost.

V závěrečném, sedmém dílu našeho seriálu, se dozvíte, jak uvedená doporučení zafungovala a jak to se Štěpánem dopadlo. 

Kniha NEJSOU STEJNÉ již brzy k prodeji

Jak díky teorii typů porozumět dětem i sami sobě

 

Přihlaste se na úvodní seminář do teorie typů

 

Vytváříme dlouhodobé vzdělávací programy