Copak jsem úplně neschopná?

Odesláno od dne v Příběhy

„Myslela jsem si, že jsem úplně k ničemu, že na tu práci prostě nemám. Frustrovalo mě, že se nedokážu vybičovat k tomu, aby mě to bavilo. Nedávala jsem to za vinu někomu jinému, jenom sama sobě. Já jsem byla ta, která nedělá svoji práci dobře.  Pochybnosti mě občas úplně paralyzovaly, bylo těžké se ráno přemluvit vstát a jít do práce.“
Viktorie, 35 let

Jedním z klíčových faktorů ovlivňujících naši sebeúctu je spokojenost v zaměstnání.  Jak se ale pozná to, ve kterém budeme opravdu spokojeni?  V nejrůznějších výzkumech se ukazuje, že jsme v zaměstnání spokojeni, pokud náš život obohacuje jinak než pouhou výplatou. Práce nám musí dávat smysl a musí být zdrojem naší seberealizace. Jenže…

To, co nám osobně dává smysl a v čem se realizujeme, je výrazně ovlivněno tím, jací jsme.  Pokud je totiž mezi typem naší osobnosti a tím, co děláme, zásadní nesoulad, začneme si časem stěžovat buď na nudu, nebo naopak na velkou psychickou zátěž a únavu. A brzy se dostaví také pochybnosti o sobě samých. 
Viktorie mi vyprávěla svůj příběh od začátku:

„Když jsem byla malá, chtěla jsem být knihovnicí. Měla jsem ráda knížky a milovala jsem papír. Líbilo se mi, jak voněl, jaký byl na omak, jak šustil. Taky jsem snila o tom, že budu cvičitelkou gymnastiky. Dělala jsem jako jediná z rodiny sport, gymnastika mi připadala hodně elegantní. A věděla jsem, že až budu velká, nebude možné se gymnastikou živit, ale můžu ji někoho učit.

Ve výběru školy mě naši neovlivňovali nějak přímo, jen chtěli, abych studovala, protože oni sami studovat nemohli a nechtěli, abych dopadla jako oni.  Myslím ale, že na mé rozhodování měli přesto velký vliv. Vedli mě totiž k tomu, že všechno musí být podle řádu. Taťka měl vyšperkovanou dílnu, všechno seřazené, šroubováky podle velikosti. Mamka chtěla, aby bylo všude uklizeno, nikde ani smítko. Já, abych měla doma klid, jsem dělala to, co naši chtěli. A pak jsem mohla jít sportovat. Tam jsem se realizovala, tam jsem si mohla dělat to, co jsem chtěla já. A tak když jsem se pak rozhodovala o tom, čím bych mohla být, vybrala jsem si ne to, co bych chtěla, ale to, co se říkalo, že člověka dobře uživí. Proto ekonomka.

Kvůli velkému zájmu o tento obor jsem se tam nedostala a mamka našla papírenskou průmyslovku, že to zkusím za rok na ekonomku znovu. Nakonec jsem v tom ale našla zalíbení. Měla jsem totiž přístup k vývoji papíru. Dostali jsme vzorek a museli jsme sami zjistit, co v něm je, strefovat se, aby to bylo ono. Díky této praxi mě to začalo bavit. Bylo to tvořivé, mohla jsem něco sama hledat, objevovat. 
Nechtěla jsem ale zůstat v laboratoři a celý život odebírat a rozebírat vzorky, to mi přišlo nudné a dneska vím, že mi v tom hodně chyběla práce s lidmi. Tak jsem šla na vysokou do Pardubic. Tu jsem však kvůli matematice nedokončila, zvažovala jsem ještě přestup na jiný obor, ale přítel chtěl, abych se vrátila domů. Takže jsem nakonec stejně skončila v té laboratoři. Pracovala jsem tam dva roky, byl to směnný provoz. Děsný stereotyp. Hrůza. Dálkově jsem si přitom udělala druhou maturitu na ekonomce a šla pracovat do IT firmy jako účetní.

Zpočátku to bylo fajn, byli tam prima lidi, dostala jsem příležitost dělat to, co jsem se naučila, mohla jsem se učit spoustu nových věcí, mohla jsem se rozvíjet. A dali mi daně, to je něco jiného než účetnictví, musíš hledat v zákonech, projevit nějakou kreativitu, to mě docela bavilo. Šílené pro mě bylo, když jsem musela tvořit tabulky. A dohledávat drobnosti. Nenáviděla jsem audity. Odpověděla jsem jim, ale oni to chtěli vědět ještě z druhé strany. Mně už se prostě nechtělo znovu vracet k tomu, co už jsem jednou udělala, znovu v tom hledat. Díky mě se audity vlekly, protože jsem nebyla schopna dodat třeba jednu konkrétní tabulku. 

Bojovala jsem sama se sebou.  Myslela jsem si, že jsem nezodpovědná, líná, že nedokážu věci dotahovat. A pořád jsem nemohla pochopit, proč mě ta práce nebaví, proč mě to tak unavuje, proč mě to frustruje. Šéf po mně vždycky chtěl, abych úkol udělala hned. Pro něj to bylo normální. Připadalo mi, že jsem úplně neschopná. Vypadalo to, že dělám všechno na poslední chvíli. A já mám přitom ráda, když jsou věci uzavřené, dokončené. Jenže práce, kterou jsem dělala, mně nesmírně vyčerpávala.

A pak firma organizovala pro část zaměstnanců seminář o typologii. Mně se to bohužel netýkalo, ale to téma mě lákalo, tak jsem si udělala na internetu nějaký dotazník. Vyšel mi typ ESFJ. Úplně se to na mě nehodilo, bylo to spíš o mojí mamince a mé nadřízené. Dneska už vím, že jsem odpovídala spíš podle toho, co se ode mne očekávalo. Doma i v práci. Podruhé už jsem se na seminář dostala a konečně jsem porozuměla tomu, jaká jsem a proč mě ta práce tak ubíjí. Nahlas jsem si pojmenovala to, co jsem doposud tušila:  že bych měla dělat něco s lidmi a pro lidi. Nějak jim pomáhat, rozvíjet je. Už dřív za mnou často lidi chodili a povídali si se mnou. Byla jsem taková vrba a měla jsem potřebu pomáhat jim řešit jejich problémy. Teď jsem tomu rozuměla skrze své typové preference. 

A tak jsem se začala orientovat na personalistiku. Připravovala jsem pracovní smlouvy, začali mě brát k náboru lidí. Částečně jsem se musela ale pořád věnovat financím. Byla přede mnou ještě dlouhá cesta, než firma rozhodla, že už je čas mít plnohodnotného HR člověka.
Všechny ty školení a konzultace z oblasti Teorie typů, které jsme pak měli možnost absolvovat, mě dál a dál posouvaly. Nejen, že jsem sama sebe víc chápala, ale mohla jsem taky rozvíjet své dosud potlačované a v práci neuplatňované stránky. A zároveň jsem stále víc chápala lidi kolem sebe. A práce mi konečně začala dávat smysl.“

Viktorie se našla v typu ENFJ. V dětském věku bývají děti tohoto typu velmi oblíbené mezi svými vrstevníky. Často fungují jako mediátoři mezi dohadujícími se kamarády a pomáhají ostatním řešit jejich problémy. Díky Ni a Fe snadno druhé pochopí. Většinou si zároveň dobře vedou ve škole, bývají oblíbeni učiteli pro svou vstřícnou a nápomocnou povahu, zároveň vykazují zodpovědnost a snahu dosahovat dobrých výsledků. Díky rozvíjející se intuici (Ni) je však nebaví úkoly rutinního charakteru a stále více v sobě objevují kreativitu a schopnost vymýšlet nové věci. Pokud vývoj ENFJ proběhne podporujícím způsobem, vyrostou z nich milující, upřímní a empatičtí lidé s velkým osobním šarmem a vřelostí. Jejich přirozený soucit (Fe) a globální pohled na svět (Ni) z nich může učinit charismatické lídry, mohou motivovat a podporovat ostatní, aby rozvíjeli maximálně svůj potenciál.

Především v dětském věku je však sebehodnocení těchto dětí (díky dominantnímu Fe) velmi závislé na mínění okolí a snadno tak podlehnou plnění očekávání svých blízkých. A to včetně volby profese. Jejich rodiče, učitelé ani ony samy nedokáží v dětském věku rozpoznat, že jejich spolehlivost a zodpovědnost by měla být spíš než při práci s čísly a dokumenty využívána při práci s lidmi.

Případ Viktorie není ojedinělý. Ve firmách se opakovaně potkávám s ženami typu ENFJ, které si vybraly ekonomické vzdělání a pracují jako účetní. Všechny nacházejí v Teorii typů vysvětlení pro pochybnosti o sobě samých a většinou to nastartuje proces změn: vydají se na cestu, která je jim bližší, dává jim větší smysl, uspokojuje je, naplňuje. Pracovat s lidmi a pomáhat jim rozvíjet jejich potenciál. 

0

Komentáře