Na čí straně stojím?

Odesláno od dne v Diskuse

Co uděláte, když se vaše dítě v obchodě vzteká, ačkoliv jste mu jasně vysvětlili, že mu ty bonbóny nekoupíte? Nebo když si před zraky maminek na pískovišti rozbije koleno, i když jste ho varovali. Anebo naopak nedělá nic – nepozdraví souseda nebo si nechce hrát s holčičkou, která přišla s vaší kamarádkou na návštěvu?
Když se vaše dítě chová způsobem, který vás zneklidňuje nebo minimálně uvádí do rozpaků, je těžké ignorovat okolí, ať už jsou to kamarádky, vaši vlastní rodiče nebo hodnotící pohledy cizích lidí v supermarketu.

Většina z nás v podobných situacích upadne do automatického rodičovského chování, které pochází z naší vlastní výchovy nebo z toho, co jsme absorbovali z naší kultury. V naší reakci se také odrazí náš typ osobnosti: rodiče s převahou cítění (F – Feeling) bývají náchylní podléhat tlaku přizpůsobit se očekáváním lidí okolo, zatímco lidé s převahou myšlení (T – Thinking) mohou být na rozpacích z toho, že jejich dítě ještě není dost schopné chovat se správným způsobem. 
Co kdybychom se předtím, než v takové situaci začneme mluvit, zeptali sami sebe:
„Na čí straně vlastně stojím?“ Pokud totiž skutečně stojíme na straně svého dítěte, neřekneme „Já jsem ti to říkal, ať tam nelezeš,“ nebo „Pozdrav, co si o mně soused pomyslí, nejspíš, že nejsem dobrá matka.“ Místo toho můžeme říct: „Vidím, že sis ublížil. Můžu ti nějak pomoci?“ nebo vysvětlit sousedovi, že má dítě zábrany oslovovat cizí lidi. 

Je těžké odolávat tlaku okolí a být na straně svého dítěte. Jak se to daří vám?

0

Komentáře

  • Beata P. čtvrtek, 02 leden 2014

    Úolně přesně si vzpomínám na okamžik, kdy mé dítě sebou poprvé švihlo v obchodě na zem a vztekalo se, že chce tyto bonbónky. Upřímně řečeno, chtělo se mi v prvním okamžiku smát, čímž jsem si naštěstí zachovala klidnou hlavu a nenechala se rozhodit. Dítě jsem řvoucí odtáhla z obchodu, bez bonbónů. Ty pohledy prodavaček a nakupujicích bych Vám nepřála, byla jsem ta nejhorší matka, která nekoupí svému dítěti bonbónky. Tahle reakce se mi ovšem oplatila, neboť víckrát, už to dcerka nezkoušela. Docela se mi osvědčilo před dalším vstupem do obchodu s dítětem si stanovit pravidlo, že si může vybrat jednu věc (drobnou.-) a na jídlo), případně, že dnes se sladkosti nekupují, neboť třeba už byly nebo budou. Jsem typ, kterému záleží na mínění okolí a očekávání okolí mě v mé reakci ovlivní a ne vždy se mi tyto nečekané situace daří řešit s chladnou hlavou a s ohledem na dítě. Lépe mi to jde, když jsem vnitřně klidná a v pohodě, ale když je toho na mě moc, tak..... Však to určitě znáte....

  • Justina Danišová pátek, 10 leden 2014

    Díky za báječné řádky. Znovu jsem si uvědomila, jak často tyto situace řeším. Hned následující den po přečtení tohoto článku jsem se musela smát, když jsem sama sebe pozorovala při zběsilém (předem ztraceném) úklidu domácnosti před příchodem babičky. Hrající si mamka se rázem změnila v nervózního generála udělujícího zběsilé rozkazy všem dětem. Naštěstí jsem si v jeden moment uvědomila ten krásný ukázkový příklad – já stojím o ocenění uklizené domácnosti, ale díky tomu báječně stresuji všechny kolem. A tak jsme si šli na chvilku zas hrát a pak přesunuli hru na úklid. Sice jsme nestihli vše, ale pohoda a společná důvěra byly mnohem větší.
    Několikrát denně mi letí hlavou myšlenka, zda se ke svým dětem chovám tak, jako bych se chovala ke svým přátelům či návštěvě - zda bych použila podobný tón i slova. Ale zažité scénáře jsou někdy silnější. Někdy skutečně nejsem na straně dětíJ. Ale to, že o situacích takto přemýšlíte, je vlastně první krok k tomu mít čas a sílu být na straně dítěte. Ve chvíli, kdy jsem si tyto situace začala víc uvědomovat a zkusila "spolknout" první stereotypní reakci "pro okolí", objevila jsem něco zvláštního. Pokud jsem zvládla být při problémových situacích (nervozita v autobuse, problém na písku, nepříjemná pokladní v obchodě) na straně dítěte a podpořila ho (třebas i jen pohlazením či úsměvem), děti se mnohem dříve uklidnily a i u mne pak rychleji klesla nervozita, nejistota a nepříjemný pocit z pohledů ostatních. Po
    několika podobných příhodách jsem si uvědomila, že díky dětem a potřebě ustát tyto situace mi roste sebejistota. Vím, proč to dělám, jaké to bude mít důsledky na rozvoj a sebejistotu dítěte a že jsem rodič, který se chová ke svému dítěti tak, jak chce, aby se jednou dítě
    chovalo ke svému okolí - s vlídností, respektem a podporou.
    Znovu děkuji za tyto řádky a další výbornou příležitost k zamyšlení.

  • Mirka sobota, 28 březen 2015

    Toto tema - jak rodicum pomoci byt na strane ditete - mi pripada uplne zasadni. Ja to mam tak, ze bezny zivot resim skrze mysleni, ale ve stresu mi mysleni oporu neposkytuje. Jsou na to i jakesi duvody neuralni, ze se odpoji prefrontalni laloky ci co, a jede automaticka stara reakce, "infantilni". Mnoho let jsem resila nasledujici rozpor: bud muzu svou "infantilni" (tj. u mne agresilni, vulgarni, vybusnou, ublizujici, ponizujici, snazici se dosahnout sveho) reakci silou vule potlacit. Napr. pri jednani se sefem. Pak se mi to somatizuje a beztak to vybuchne vecer ci nekde, kde uz nejsem tak uzkostna, abych se udrzela na uzde. Nebo to muzu 'pustit', napr. na blizke lidi. To chvilicku chutna sladce, ale nasledky jsou fakt neprijemne. Oboji je spatne. Rozreseni mi prineslo az materstvi. Zjistila jsem totiz, ze muj syn, miminko a nyni batole, je "infantilni" uplne jinym zpusobem, nez to delavam ja. Kdyz mu neco nevyhovuje, ustane v cinnosti, jako by se uvolni a zaroven soustredi, a celou svou energii vrhne do uvolnovani toho pretlaku, negativnich emoci. Stoji a z plna hrdla rve a rve a rve. Kdyz mu to nikdo nekazi pokusy ten proces nejak menit ("nervi vsak se nic nestalo!!") tak velmi rychle dosahne zase vyrovnaneho stavu a muze pokracovat se zivotem. Postupne se to od nej ucim; nemestnat si tenze a odpory, ale NEAGRESIVNE (to je pro mne ten klic zasadni) je vylivat ven. Je pro mne ohromne motivacni jednak videt, ze on kdyz je jeste cisty socializaci nerozbity, tak mu to fakt hezky funguje, jednak si uvedomovat, ze cim vice ja jsem uvolnena (vylita), tim pro nej muzu byt pritomnejsi mamou, ktera je fakt na jeho strane. Cili postupne dokazu i to pro mne uplne nejtezsi -- prijimat sama sebe a podporovat sama sebe i v tech "infantilnich" rozmerech. Coz mi v zivote nikdy nikdo nepredvedl jak se dela, ale zda se mi ze je to zaklad.

  • Šárka sobota, 28 březen 2015

    Díky, Mirko, za osobní komentář.
    Podle toho, co píšete tady i v jiných komentářích, usuzuji, že "myšlení" bude vaší dominantní nebo sekundární funkcí. Pro tyto lidi bývá přiměřené vyjadřování vlastních emocí celoživotní úkol :-) Kvůli tomu, že mají tendenci do svého rozhodování emoce nepouštět, pokud to jde, tak se je snaží "blokovat", a když náhodou jim emoce ujedou, tak si to vyčítají, tak se vlastně neučí s nimi přirozeně nakládat. Tím, jak je relativně málo projevují, tak na ně taky od okolí dostávají málo zpětnou vazbu a neučí se je korigovat. Souvisí s tím pak i vývoj našeho mozku - propojování prefrontálních laloků s našim limbickým systémem, centrem emocí, které se děje v prvních letech našeho života. Někteří lidé mají těch spojení více než jiní.. a světe div se, mají vyšší emoční inteligenci.
    Mateřství (nebo otcovství) bývá obvykle období, kdy lidé s převahou myšlení intenzivněji své cítění a práci s emocemi rozvíjejí. Přijde mi velmi inspirativní, jak to vnímáte a analyzujete.. a jak se z toho sama učíte. Hodně radosti na této cestě :-)

  • Chcete-li psát komentáře, je třeba se přihlásit.