Čtvrtý díl

Odesláno od dne v Nemluví. Nemluví?

Bylo mi čím dál tím víc jasné, že zjistit něco přímo od Štěpána (tak, jak jste vy čtenáři navrhovali), nebude vůbec snadné. Bylo zřejmé, že navázat komunikaci s úplně cizím člověkem a ještě v cizím prostředí, bude pro Štěpána obtížné, ne-li nemožné. Rozhodla jsem se proto setkání uskutečnit v jeho přirozeném prostředí, u něj doma.
Štěpán a jeho sestra Evička skákali na trampolíně. Když mě zaregistrovali, přestali skákat a začali si mě zkoumavě prohlížet. Na můj pozdrav ani jeden z nich nereagoval, maminčino povzbuzení, aby přece aspoň řekli dobrý den, nezabralo. Šly jsme s maminkou dovnitř a já horečnatě přemýšlela, jak jen bych navázala kontakt. Tušila jsem, že přímé oslovení bude příliš invazivní, tak jsem začala popisovat, co vidím: Jaké to mají zajímavé ručně vyrobené magnetky na ledničce? Že se mi moc líbí ta beruška, která má všech sedm puntíků. A že ji asi dělala maminka… „Tu jsem dělala já,“ ozvalo se nesměle z Eviččiných úst. Popisovala jsem další magnetky, až jsem se dostala k dinosaurovi: „Takového dinosaura bych tedy vymodelovat nezvládla. A už vůbec nevím, jak se jmenuje.“ „Tyranosaurus rex,“ odpověděl chlapecký hlas. Vycítila jsem svou šanci, nicméně na otázku, jak se vlastně s takovou modelovací hmotou pracuje, jestli se musí dát uvařit nebo uschne sama, už jsem se odpovědi od Štěpána nedočkala. Odběhl si hrát vedle do pokoje, kde měl rozestavěnou dráhu pro vláčky.

Šla jsem za ním, sedla si k němu a obdivně řekla, že to je skvělé, když může mít doma opravdový vlak. Myslela jsem samozřejmě věrnou napodobeninu reálného vlaku, kterou právě umisťoval na koleje. Upřel na mě dlouhý, nechápavý pohled. „To není opravdový vlak. Ten by se nám domů nevešel.“  Dostala jsem lekci o tom, jak mluvit s dítětem, které přijímá informace preferovaně skrze smysly. Je třeba se vyjadřovat přesně a držet se konkrétní reality. Ne, že bych to nevěděla, ale tohle byl dost zřejmý diagnostický podnět. Začala jsem se tedy Štěpána ptát na konkrétní věci ohledně vláčků, se kterými si hrál, a většinou mi taky, byť po chvíli přemýšlení, konkrétně odpověděl. Důležité však bylo především to, že mluvil. Maminka byla mile překvapená. S lidmi mimo rodinu nikdy nemluví, i když je už víckrát viděl. 

Ještě několikrát jsem se podobným způsobem připojila k jeho hře, komentovala jsem to, co konkrétně v danou chvíli dělal nebo jsem se ho ptala na faktické znalosti z oblasti jeho zájmů, tedy především vláčky. Bylo zřejmé, že je to dítě, které má velikou zásobárnu znalostí, a když se ho ptám konkrétně a jasně, vykazuje velmi dobrou schopnost logického uvažování. Pokud však otázku položím málo konkrétně a pokud navíc očekávám rychlou odpověď, nedočkám se jí.  

Důvodem je způsob, jakým toto dítě přijímá informace. Jedná se o tzv. „introvertní smysly - SI“. Je to příjmový proces, který se zaměřuje na konkrétní smyslové podněty z prostředí i zevnitř těla, a to v jejich detailní podobě. Ve chvíli, kdy přijmeme podnět, SI k němu navíc připojí naši vnitřní reakci (vjem, pocit).  Jedná se tedy o subjektivní způsob vnímání, protože podnět si pak s sebou nese aktuální emoční zabarvení. 
Spolu s příjmem nových informací dochází k vybavování minulých zkušeností z paměti. SI přitom vyvolává minulé vjemy v detailu a přesně tak, jak byly tenkrát vnímány a pociťovány. Obratně porovnává současnou situaci s těmi minulými a okamžitě rozpoznává všechny rozdíly. Proto je SI spokojenější, když jsou věci známé, to, co fungovalo v minulosti, se opakuje, a udržují se tradice. Tento přístup je pro SI pohodlný, naopak vytváření nových věcí a fungování v nových situacích je energeticky náročné.
(Více o příjmových a rozhodovacích funkcích čtěte zde: http://www.teorietypu.cz/o-teorii-typu/26-zakladni-stavebni-kameny)

Kde všude (tj. v jakém Štěpánově chování, reakcích) jsme mohli až doposud zaznamenávat projevy introvertních smyslů (SI)?  

V příštím díle si podrobněji popíšeme, jak se projevují děti, pro které je právě SI  jejich dominantní funkcí. 

 

0

Komentáře