Jak vnímáme druhé lidi aneb Riziko stereotypů

Odesláno od dne v Články

„Jak můžeš dělat všechno na poslední chvíli? Nebuď líná a udělej si všechny povinnosti hned, jak přijdeš ze školy. Já jsem ve tvém věku tak nezodpovědná nebyla."

Obrovské množství životních zkušeností potřebujeme nějak třídit, abychom se v nich lépe vyznali - členíme si je tedy do významových skupin, kategorií, které si pro zjednodušení nějak zkratkovitě nazýváme. A tak máme v hlavě zatříděné do škatulek způsoby chování, které považujeme za lenost, zodpovědnost či nesamostatnost, tato slova pak používáme k popisu chování druhých lidí a uchylujeme se ke stereotypům.  Dva lidé ale mohou mít stejný projev chování zařazen do dvou naprosto jiných škatulek.  

„Honza je tak zodpovědný, že se raději třikrát zeptá, než něco udělá, aby to náhodou neudělal špatně.“ 

„Honza je strašně nesamostatný.  Pořád se ujišťuje, jestli to správně pochopil a doptává se na podrobnosti.“

Ve vytváření kategorií hrají totiž významnou roli naše vlastní preference, náš typ. Pokud jsem člověk, kterému vyhovuje velmi konkrétní zadání úkolů a jasný postup, považuji za svou přednost, že dělám přesně to, co se ode mne očekává. Jako pozitivní rys to vnímám taky u jiných lidí a chování Honzy v souladu s tím zařadím do příslušné hodnotící kategorie. Pokud jsem ale člověk, který potřebuje volnější zadání a prostor pro hledání vlastních cest, jak s úkolem naložit, mohu chování Honzy vnímat úplně jinak. 

To, jací jsme, se promítá do našich očekávání, která vzhledem k jiným lidem máme. Např. u učitele se to odrazí v jeho výukovém stylu. To, co vyhovuje učiteli, nabízí také dětem a očekává, že jim to bude vyhovovat. Podle toho je pak i hodnotí.

„Rád se držím toho, co se mi osvědčilo, a myslím si, že přesně tohle potřebují i děti. Proto od nich očekávám, že budou pracovat podle naučených postupů. Vadí mi ti žáci, kteří se nedrží zadání a polemizují se mnou o tom, že by to přece šlo udělat ještě jinak.“

Mně vyhovuje, když mě nikdo nesvazuje a mohu si věci dělat po svém. Ve výuce proto očekávám, že žáci budou rozvíjet svou tvořivost, a vadí mi, když nechápou, co po nich chci a v průběhu práce se pořád ptají, jestli to dělají dobře.“

Ke stereotypnímu vnímání se nejvíce uchylujeme u lidí, kteří se od nás nejvíce liší. Těm totiž nejméně rozumíme:

„Ivan je tak uzavřený člověk, ten musí mít velké problémy v komunikaci.“ Extravert vnímá člověka, který se v konverzaci zastaví, protože nemá, co říct, stereotypně jako člověka rozpačitého, uzavřeného a sociálně neobratného. To, že se jedná o introverta, který si rád dopředu promyslí, co chce říct a vyhovuje mu více pohybovat se ve vnitřním světě svých myšlenek, zůstává extravertovi skryto.

„Proč si Eva nejdřív nerozmyslí, co chce říct? Skáče do řeči a pak to stejně není k věci." Introvert si může chování extraverta, který skočí do konverzace s neúplně zformulovanou myšlenkou, vykládat jako neurvalost nebo povrchnost. On sám by se cítil provinile, kdyby se takhle choval. To, že Extravert čerpá energií z interakcí s lidmi a své myšlenky si dotváří právě v komunikaci s nimi, Introvertovi v dané chvíli nedochází. 

Teorie typů nám umožňuje rozpoznávat zdroje našeho chování, můžeme se také mnohé dozvědět o tom, proč se určitým způsobem chovají lidé kolem nás. Na základě toho pak můžeme nahradit stereotypní kategorie takovými, které budou z hlediska budování dobrých vztahů užitečnější. Zároveň ale hrozí, že si pouze vytvoříme nové „škatulky“, do kterých budeme lidi třídit na základě povrchních znaků, jednotlivého chování apod. (více čtěte v článku Rizika používání teorie typů). 

Chceme-li s někým o typech hovořit, měli bychom si být především vědomi vlastních preferencí, z nich vyplývajících předsudků a stereotypního vidění světa a lidí v něm.  

0

Komentáře

  • Justina Danišová sobota, 11 leden 2014

    Proč nás to škatulkování tak láká? Sama vím, jak je zrádné. A přesto se mu často neubráním. Je zajímavé pozorovat samu sebe třeba na dětském hřišti. Jak mě někdy (bohuželJ) láká pozorovat ostatní maminky, děti. Z kratičkých situací pak škatulkuji a někdy i porovnávám se svými dětmi a sebou. Je zajímavé, kolik času a myšlenek to bere. Naštěstí už to neprožívám tak často (méně chodíme na běžná hřiště:) děti často najdou něco zajímavějšího k řešení. Díky za velmi podnětné řádky (srovnání dvou odlišných hodnotících pohledů na jednu osobu je výstižný ukázkový příklad). Při čtení jsem si znovu uvědomila, jak jsou škatulky omezující a kde všude kolem nás jsou.

  • Petra středa, 29 leden 2014

    Celý článek vystihuje důležitý, a ne vždy uvědomovaný, rys lidské povahy. Nejdůležitější mi ale připadá závěr článku. Když jsem se teorií typu poprvé setkala, byla jsem nadšená, záhy jsem si ale všimla, jak snadno a rychle se snažím odhadnout typ dalších lidí a jak mě to potom ovlivňuje v mém názoru na ně a bohužel i v hodnocení druhých. Není to chyba teorie typu, ale moje, a výstižná je poslední věta článku - sklon příliš přísně a rychle hodnotit lidi dle mých vlastnch preferencí odpovídá nejspíš mému typu. Snažím se teď všímat si na lidech i toho, čím jsou jedineční a čím odporují mé předem vytvořené představě, a najednou je svět zase o něco bohatší (a složitější).

  • Michaela úterý, 30 září 2014

    Velmi Vám děkuji za tento článek. Pro mne osobně je velmi těžké přiznat si, že škatulkování v životě také často využvám, byť jsem téměř vždy první, která se sama rozčiluje, když se ji někdo snaží vměstnat do připravené krabičky. Osobně se domnívám, že jde především o snahu zjednodušit si trochu život a prostě předpokládat, že se druhý zachová podle námi odhadovaného scénáře a my se můžeme na situaci předem připravit. O to větší je pak překvapení a moment "vykolejení", pokud nás druhý zaskočí jinou, než očekávanou reakcí. Ve svém profesním i osobním životě se tedy snažím spíše lidem nejprve naslouchat, občas se dohadovat proč jednají tak, jak jednají, ale zároveň se vědomě snažím zůstat otevřena možnosti "momentu překvapení" a nutnosti rychlé improvizace:-). Zatím se mi tento přístup vyplácí.

  • Mirka sobota, 28 březen 2015

    Kdyz zkousim provest navrh uvedeny na konci clanku -- pochopit predevsim sve vlastni fungovani -- vychazi mi asi toto. Moje detstvi bylo silne ovlivneno nepochopenim mezi rodici a mnou. Z toho asi vychazi moje celozivotni touha "pochopit lidi". Teorie cehokoliv je pro mne jako by predpovidani budoucnosti; kdyz neco/nekdo nejak funguje, tak se da ocekavat co asi tak potrebuje a co mu vadi. Jung mi pripada ze byl genius, takze jsem ochotna mu verit, ze skutecne prisel na neco podstatneho o fungovani poznavacich funkci. Cili "skatulkovani" (uvazovani o preferencich lidi) mi pomaha, hlavne snizovat uzkost ze stretu a odmitnuti. Cely zivot mam silny predpoklad, ze kdyz budu autenticky nasledovat svoje impulsy, tak jaka ja jsem, tak to dopadne spatne -- lide budou zraneni, odmitnou mne... to je ten zvnitrneny dlouhy zazitek rozdilnych rodicovskych typu a meho typu. Cili porad sama sebe zastavuji. Teoretizovani o lidech mi dava jakousi vybavu, ze dotycnemu trochu rozumim, "vim jak s nim zachazet" a muzu se odvazit vice se otevrit a priblizit.
    Rozumim i v clanku formulovanym obavam; takove to "ty jses proste rigidni Judging, tupe nekreativni hovadko", nalepky se daji pouzivat i aby ublizily.

  • Chcete-li psát komentáře, je třeba se přihlásit.