Jsou to jenom slova

Odesláno od dne v Diskuse

Extraverze neznamená, že jsme otevření, společenští a průbojní. To jsou nálepky, pod kterými si lze představit mnohé. Navíc v lidech opačného ražení vyvolávají tyto nálepky zároveň pochybnosti o tom, jestli oni jsou dost dobří, když tak „otevření, společenští a průbojní“ nejsou.
K
aždý z nás má v sobě svou introvertní a extravertní stránku. Jde jen o to, které dáváme v životě přednost, v jakém světě trávíme více času. Introverti dávají přednost světu vnitřnímu. Rádi se „ve své hlavě“ zabývají svými myšlenkami, představami, vzpomínkami. Pobyt ve vnějším světě je pro ně méně atraktivní zejména proto, že odčerpává jejich energii a potřebují se pak „dobít“ ve světě vnitřním. Preference extraverze naopak znamená, že takový člověk tráví čas raději ve světě vnějším, to znamená, že něco dělá nebo s někým komunikuje. A často myslí tím, že mluví. Ne všechno, co z něj tudíž vypadne, je dobře promyšlené, ne všechno, co říká, je jeho skutečný názor. Ten se v procesu přemýšlení (tedy mluvení) může dál měnit. A právě z toho vyplývají mnohá nedorozumění. Máme totiž tendenci to, co člověk řekl, brát za bernou minci, a když svůj názor změní, obviníme ho, že často mění názory nebo nedrží slovo. Dospělý extravert už se tuto svou složku osobnosti naučil do jisté míry korigovat, takže si dává pozor na to, že jeho „myšlení nahlas“ může občas prozradit jeho aktuální emoce než to, co si o druhém člověku opravdu myslí. A že může vypustit něco, čeho by mohl litovat a už nebude možné to vzít zpět. 

Ale co děti? Ty jsou ve svém vývoji teprve na začátku. My rodiče na to ale často zapomínáme, a tak propadáme panice, když slyšíme naše dítě „lhát“ nebo říkat nehorázné, šokující věci, které vypadají, že podkopávají vše, co jsme se doposud snažili naše děti naučit o hodnotách nebo způsobech chování k druhým lidem.  

Když dítě v reakci na náš požadavek vypustí nějakou ironickou poznámku nebo dokonce „závadné“ slovo, okamžitě nás napadne, jak si to může dovolit, že nám to dělá schválně, chce nás vytočit nebo nám ublížit. A začneme to řešit. Ale kolikrát se nám dospělým stane, že nám něco „ujede“? A to už máme za sebou mnoho let zkušeností s tím, jak naše slova na okolí působí.

Snažte se proto v podobné situaci uklidnit a říct si: „Jsou to jenom slova.“ Mnoho extravertních dětí neví, co si myslí, dokud svá vlastní slova neslyší, dokud nezjistí, jak znějí. Jiné čekají, jakou reakci jejich slova budou mít, aby zjistili, jestli to, co řekli, má nějakou moc. Pro jiné je akt chrlení věcí, které tak ale nemyslí, způsob, jak uvolnit nahromaděnou energii nebo nepříjemné emoce. Místo toho, abyste rychle skočili dítěti do toho, co říká, a začali to řešit, nechte slova prostě vyjít ven, neberte si je osobně a bez známek ironie či zloby se dítěte zeptejte: „Je to opravdu to, co jsi mi chtěl říct?“  

Můžete zvolit jiné varianty, např.: „Já si nejsem jistá, že přesně rozumím tomu, co jsi právě řekl,“ nebo „Úplně nerozumím tomu, co jsi právě řekl,“ či „Chtěl by sis to ještě jednou promyslet nebo to říct nějak jinak?“ Dáte tím dítěti šanci vzít svá slova zpět a umožníte mu zamyslet se nad tím, jak to, co říká, na okolí může působit.

A co vy? Máte taky zkušenost s „nadbytečnými“ slovy extravertů? 

0

Komentáře