Máme se rádi? Nemáme se rádi…

Odesláno od dne v Články

Ano, často sami sebe rádi nemáme. Anebo alespoň ne dost na to, abychom dokázali sami sebe ocenit za to, co dobře zvládáme, a zároveň si odpustit své chyby.  Trpíme pak vnitřními pochybnostmi, anebo své chyby promítáme do ostatních. 
Někteří z nás se ovšem, z pohledu okolí, mají rádi až příliš. Vykazují známky velkého sebevědomí. Při hlubším ohledání však zjistíme, že uvnitř jsou zase pochybnosti. Aby však tito lidé mohli sami se sebou žít, volí kompenzační mechanismy: sami sobě i okolí dokazují, že jsou dost dobří. Často však poněkud nezralým způsobem. 

Za všemi těmito problémy stojí naše sebeúcta. Ta se rozvíjí už od útlého dětství, a to paralelně ve dvou složkách: „sebeláska“ (tj. jak se mám rád) a „schopnosti“ (tj. co umím, zvládám). 

Mám se rád za to, jaký opravdu jsem?

Abych se mohl mít skutečně rád, musím přijímat sám sebe takového, jaký jsem. Do sedmi let věku mi informace o tom, jaký jsem, poskytují výlučně blízcí dospělí, především rodiče. Ti mi totiž dávají zpětnou vazbu na moje chování a já si na základě toho vytvářím obraz o sobě. 

Jenže.. Co když se projevuji jinak, než by si mí rodiče přáli? Co když mi moje přirozenost velí např. nejprve pečlivě pozorovat okolí, porovnávat to, co vidím, s mými dosavadními zkušenostmi, a teprve na základě toho (a tedy po delší době) se do akce zapojit? A mí rodiče mi přitom opakovaně říkají, že mám říct úplně cizímu člověku, jak se jmenuju, že nemám pořád jenom stát stranou, mám si jít hrát s dětmi atd. A že s takovou ze mě vyroste samotář a nebudu mít nikdy žádné kamarády. Jak mám mít sám sebe rád, když mi okolí neustále říká, že mám být jiný, než kým se cítím být?

Výchova může rozvoj sebeúcty výrazně podporovat nebo mu bránit. Rodiče, kteří rozumí tomu, jaké jejich dítě je, mohou o dost méně pokazit a výrazně více vývoj svého dítěte pozitivně podpořit.  V dospělosti nám pak může poznání sebe sama skrze Teorii typů pomoci se s důsledky málo chápající výchovy vyrovnat. Můžeme pochopit, proč fungujeme, jak fungujeme, a že to, jací jsme, je v pořádku. A můžeme se za to mít rádi.

Vážím si sám sebe za to, co umím a zvládám?

Čím jsem starší, tím více toho umím.  A to v nejrůznějších oblastech – vzdělání, práce, vztahy s ostatními, fyzické tělo, zvládání emočního já. Bohužel někteří z nás se zaměří na rozvoj svých schopností pouze v některé z uvedených oblastí. Vrcholoví sportovci většinou velmi dobře pracují se svým tělem, ale protože je to zároveň jejich práce a na vzdělávání a vztahy s ostatními už jim nezbývá čas, je okruh jejich schopností, tedy toho, co umí a zvládají, velmi úzký.  A když musí se sportem z ničeho nic skončit, co jim zbývá? Za co se mají mít rádi?
Podobně jsou na tom maminky, které veškerou svou energii věnují svým dětem. Zaměřují se sice na rozvoj vztahů, ale pouze těch rodinných, a jejich pracovní rozvoj, vzdělání či rozvíjení fyzického těla stojí stranou.  Děti je však jednou přestanou potřebovat. Co jim zbývá? Za co se mají mít rády?

A jak je s workoholiky, to už snad ani nemusím rozepisovat..

Když ale tohle pochopíme a rozvoj svých schopností zaměříme i do jiných, než doposud preferovaných oblastí, můžeme narazit. Zjišťujeme, že ne všechno nám jde tak, jak bychom si přáli. I tady nám může být Teorie typů účinným pomocníkem. Pomůže nám velmi přesně pojmenovat, proč se nám některé schopnosti daří rozvíjet lépe než jiné.  Můžeme díky ní porozumět tomu, na co má smysl se zaměřit: co nám půjde snadno a kde musíme počítat s větším množstvím vydané energie a prvotními neúspěchy.  

To, jestli se v životě cítíme spokojeni, vždycky souvisí s tím, jak jsme spokojeni sami se sebou. Jestli přijímáme sami sebe, máme se rádi a vážíme si sami sebe za to, co zvládáme. A jak to máte vy?

 

0

Komentáře

  • Monika středa, 09 duben 2014

    Velmi mě zaujal článek o sebeúctě.
    Přemýšlím nad ním několik dní. Jako učitelka základní školy se dnes a denně setkávám s tím, že děti mají pozměněné hodnoty a vnímání reality a tudíž i vnímání sebe sama. Často se snaží být takovými, jaké je chce vidět okolí, zejména jejich vrstevníci. Velmi dobře lze na nich poznat, které mají dobrý rodinný základ a nemusí si na nic hrát. Těch je bohužel málo. Pak je mnoho takových, kteří se chtějí přizpůsobit davu. Chtějí se zavděčit, a tak jdou proti sama sobě.
    Jako maminka nad tím přemýšlím ještě víc. Dělám to dobře u vlastních dětí? Snažím se jim stále nabízet nové podnět, činnosti, ve kterých by se moje děti "našly". Snažím se jim být příkladem. Chci, aby se jejich zájmy vyvíjely několika směry. Bude to ale stačit pro jejich další spokojený vývoj?
    V neposlední řadě jsem tu já, člověk, žena. Přemýšlím díky Šárčině článku, zda mám v rovině vzdělání, práci, vztahy s ostatními, fyzické tělo, zvládání emočního já. Nemám. Jsem si jistá, že musím některé věci upravit. Začnu od sebe a od fyzického zvládání vlastního těla.
    Není to lehké. Nicméně si myslím, že už samotný fakt uznání, že něco nezvládám a chci to napravit je dobrým počátečním krokem.
    Děkuji za toto zamyšlení.

  • Mirka sobota, 28 březen 2015

    Napisu takovou trochu provokaci: nejlepsi je mit se rad "proste proto, ze to je logicke a prinosne a bez jakychkoliv nezadoucich vedlejsich ucinku!" :-)
    Protoze to jaka jsem, nebo to, co zvladam, jsou podminene veci. Pred menstruaci jsem uplne jina nez pri ovulaci. Dnes neco zvladam ale zitra, jak uvadite, spadnu treba pod tramvaj a pak uz to zvladat nebudu. "Rad, protoze..." to jsou takove nahrazky. Kdo nemel dost bezpodminecne lasky (a kdo mel, ze... :-)), tak si vytvari teorie, jak nejakou lasku sehnat. Kdyz uspokojim lidi. Kdyz budu moralne bez vady. Kdyz zvitezim. Kdyz budu originalni. Kdyz ovladnu.

    Myslenim (hodnocenim..) jsem pevny bod sebelasky nikdy nenasla. Ta sama mysl, ktera hodnoti ("to a to umim!! jsem fakt dobra!!"), totiz okamzite muze poukazat na jiny aspekt ("Ale...."). Pomohlo mi jit az za mysleni, meditace. Mozna ze lidi, kteri nemaji tak vyhranene mysleni, nemaji se svou mysli az takove peklo (jejich mysl je nezpochybni okamzite cokoliv kdykoliv), pisu jen svou zkusenost.

  • Chcete-li psát komentáře, je třeba se přihlásit.