Motivace ke sportu a sebeúcta

Odesláno od dne v Články

Sebeúcta člověka, tj. „pozitivní vztah k sobě samému“, je nezbytnou podmínkou našeho spokojeného a úspěšného života. Jakou roli hraje při budování sebeúcty sportování? A proč se lidé liší v tom, co je ke sportování motivuje a jak ke sportu, potažmo tréninku, přistupují?

Z čeho můžeme sebeúctu čerpat?

Naši sebeúctu stavíme na dvou neoddělitelných pilířích: sebehodnota („mám se rád“) a kompetentnost („něco umím, něco jsem dokázal“).

Sebehodnota, jako nepodmíněný pozitivní vztah k sobě samému, znamená, že se máme rádi jednoduše proto, že jsme lidské bytosti, se všemi silnými a slabými stránkami. Tento pocit vlastní hodnoty si vytváříme od útlého dětství tím, že vyrůstáme v prostředí, kde se cítíme přijímáni. Učíme se respektu sami k sobě tím, že je s námi zacházeno s respektem. Navíc přibližně do sedmi let slepě věříme „našim dospělým“ a to, co o nás říkají, v nás vytváří obraz toho, jací jsme, klíčový základ naší sebeúcty pro budoucnost.

Pro naši sebeúctu však nestačí „mít se rád“. Skutečná sebeúcta se vytváří, pokud se navíc cítíme být kompetentní v oblastech života, které jsou pro nás důležité: inteligence a vzdělání, práce, vztahy, emoční já a fyzické já.

 

Těchto pět oblastí, ve kterých můžeme zažívat uspokojení z toho, že něco umíme a něco jsme dokázali, má pro nás v různých fázích života různý význam. Například pro aktivně sportující dítě může mít oblast fyzické já velkou hodnotu, která je oceňována i vrstevníky (např. členy sportovního oddílu), pokud se však sportu nebude věnovat vrcholově, později v jeho životě nabere na významu oblast inteligence a vzdělávání (bude-li studovat), práce, ve které se bude později realizovat, nebo vztahy, protože založí rodinu.

Je důležité myslet na to, že opírat svou sebeúctu pouze o jednu či dvě zmíněné oblasti může být velmi riskantní. Nepředvídatelné životní okolnosti nám mohou jednu z těchto oblastí „vzít“. Workoholik, který přijde o práci, vrcholový sportovec, který musí ze zdravotních důvodů ukončit náhle kariéru, matka a manželka starající se o teplo rodinného krbu, kterou opustí manžel. Ti všichni měli svou sebeúctu úzce napojenou na úspěšnost v jedné z pěti zmíněných oblastí. Náhle nemají nic, kde by se mohli cítit kompetentní, úspěšní a potřební.

A právě oblast fyzické já, která zahrnuje to, jak vypadáme, ale především to, jak jsme schopni nakládat se svým tělem, může být pro mnoho lidí dobrým doplňkovým zdrojem sebeúcty a jakousi zálohou pro případ, že některá z jiných oblastí z nějakého důvodu selže. Mnoho lidí se obrací ke sportovním aktivitám v těch životních fázích, kdy jsou nějak nespokojeni – v práci, ve vztazích nebo sami se sebou. Podvědomě hledají něco, kde by mohli čerpat pocit kompetentnosti a zvyšovat tak svou sebeúctu. Sportovní aktivity se stávají přirozeným „terapeutickým“ nástrojem, který jim umožňuje získat ztracenou rovnováhu.  

Různí lidé, různé vrozené potřeby

Oblasti naší kompetentnosti mají různý význam pro různé typy lidí. Pro některé zůstane oblast inteligence a vzdělávání celoživotním zdrojem zvyšování kompetencí. Pro jiné je oblast vztahy, v rámci kterých mohou pečovat o druhé, tak důležitá, že na této oblasti založí i svoje pracovní uplatnění, u vrcholového sportovce jeho fyzické já zastíní ostatní oblasti po většinu jeho života. Čím jsou tyto rozdíly způsobeny? Odpověď hledejme ve vrozených psychologických potřebách.

Osobnost člověka si představme jako řez stromem. Naše chování je jako jeho kůra. Zvenku viditelná, nesoucí typické znaky kůry určitého druhu stromu, ale mající konkrétní podobu díky vlivům prostředí, ve kterém strom vyrůstá. Nejdůležitější součástí stromu je ale jeho dřeň – to, co strom vyživuje a dodává energii pro jeho růst. U člověka jsou touto dření jeho psychologické potřeby, vrozený zdroj naší vnitřní motivace. Jsou motorem, který dává našemu chování energii, a kompasem, který udává jeho směr. Pro naplňování těchto potřeb jsme přišli na svět s talentem pro rozvoj určitých dovedností, jejichž používání a rozvíjení budeme v životě pociťovat jako velmi přirozené a snadné a budeme z nich čerpat energii. Život s sebou samozřejmě přinese nutnost vykonávat i takové činnosti, pro které talent přirozeně nemáme.  Zvládneme to, ale bude nás to stát mnohem více úsilí a naši energii to bude vyčerpávat. A nebudeme-li mít příležitostí naplňovat své přirozené potřeby, náš strom bude strádat a chřadnout.  

Vrozené potřeby a naše sportování

Rozmanitost vrozených potřeb si ukážeme na přístupu ke sportu. Nejde přitom o to zařadit se do jedné z uvedených skupin lidí (problematika je mnohem komplexnější), ale přemýšlet o tom, co nás vlastně ke sportování motivuje.  

Vrozená potřeba „hledat sama sebe a hlubší smysl v čemkoliv“ vede určité lidi k tomu, že i pro sportování hledají důvody, které přesáhnou jejich fyzické já, např. zdravý životní styl, určitou filosofii, rozvoj potenciálu ostatních skrze jejich trénování apod. Potřeba „rozšiřování znalostí a dosahování mistrovství“ vede lidi k tomu, aby i svoje sportování opírali o vědecké znalosti či technické souvislosti, aby se stávali většími odborníky „teoretiky“ na danou sportovní disciplínu, než je pro jejich výkonnost potřeba. Práce s fyzickým tělem sama o sobě jim totiž až tak smysl nedává.

Naopak pro mnoho lidí je zaměření se fyzické tělo smyslem samo o sobě. Pro některé z nich je pak klíčová potřeba „akce a okamžitého dopadu toho, co dělají“. Tato potřeba jim umožňuje užívat si život v každém jeho okamžiku a stejně tak přistupují k jakékoliv sportovní aktivitě. Vždy jedou naplno, testují své hranice, rádi se při tréninku „zruší“ a mívají problém s dodržováním tréninkových plánů. Na rozdíl od těchto lidí mají lidé s vrozenou potřebou „stability a zodpovědnosti“ trénink jako nástroj pro dosahování cílů v budoucnosti. Na rozdíl od předešlé skupiny jim nevadí pravidelnost a opakování, naopak jim systematický přístup k tréninku dodává jistotu a řád a rádi se nechají vést doporučením trenéra, aniž by museli do hloubky rozumět tomu, co a proč trénují.

Ať už v sobě identifikujete kteroukoliv z uvedených vrozených potřeb či přístupů k tréninku, můžete ve sportování nalézt významnou složku vaší sebeúcty, která vám ve složitějších životních obdobích pomůže znovu si více vážit sami sebe a získat odvahu a energii pouštět se do nových výzev v ostatních oblastech svého života.  

0

Komentáře

  • Marek Tolar úterý, 29 březen 2016

    Hezké, hodně výkladové. Trochu mi tam chybí více k potřebě ve sportu elementární, totiž potřeba vítězství. Potřeba toho, že jsem lepší než soupeř. Vidím totiž sport jako analogii elementárního pudu „pobít a přežít“ z dávné historie. Jako určitý vzor chování.
    Myslím, že ta „soutěž“ je více či méně viditelná za celým naším počínáním, je-li naše počínání svobodné. Ale konec filozofie. To bychom mohli dlouho. Jdu na kolo… ;-).
    Pěkné, fakt. Líbí se mi, že se nad tím někdo zamýšlí i z tohoto pohledu…
    M.

  • Jitka Háková neděle, 17 červenec 2016

    Děkuji za inspirativní čtení. Zaujal mne také komentář pana Tolara. Myslím, že téma "soutěživosti" by mohlo být samo o sobě prozkoumáno podle jednotlivých typů. Řekla bych, že některým typům je soutěživost více vlastní než jiným...:). Pozoruji to na svých rodinných přílušnících, kteří (na rozdíl ode mne) soutěží, zatímco já se kochám krajinou a výhledy (na kole, na lyžích atd...):)
    Jitka

  • Chcete-li psát komentáře, je třeba se přihlásit.