O koho tu vlastně jde?

Odesláno od dne v Články

Napadlo vás někdy, proč vás tak vytočí dcera, která se v deset večer začne shánět po balicím papíru, protože je nejvyšší čas udělat plakát k referátu, který má mít zítra první hodinu? Nepřipravovali jste náhodou předevčírem skoro do rána prezentaci na celofiremní setkání a říkali si, že příště už určitě začnete dřív?
A proč jste se dneska rozčílili, když jste se snažili přes poházené papíry a svršky svého syna doklopýtat k oknu, abyste pustili do pubertálního doupěte trochu kyslíku? Neběžela vám náhodou někde na pozadí scéna z minulého týdne, kdy jste dvě hodiny hledali důležitý dokument a kolega, který na něj čekal, utrousil něco o tom, že kdybyste si ty papíry dával do šanonu, hned by se vám lépe spolupracovalo?

 

Když jsme si podobní

Mnohé výzkumy z oblasti Teorie typů potvrzují, že čím více typových preferencí s druhým člověkem sdílíme, tím lépe se nám spolu komunikuje. Výjimkou jsou případy, kdy jsme si s někým až příliš podobní a rozpoznáváme v něm to, co nám vadí na nás samotných. Své chyby a nedostatky pak vidíme skoro jako v zrcadle.
A právě naše děti nám mohou být typově velmi podobné. Navíc jsme jim jako rodiče modelem, takže často přímo opakují vzorce našeho chování. Není neobvyklé slyšet čtyřletou dívenku, jak zdviženým ukazováčkem, výrazem plným hněvu a slovy „Už toho mám oplavdu dost! Koliklát sem ti žíkala, že…“ peskuje svého o dva roky mladšího bratra. 

Když nám děti evokují naši vlastní minulost

Znám jednu maminku, která obtížně zvládá emoce svého tříletého syna. Když se syn třeba bouchne do hlavy a začne usilovně plakat, snaží se nejprve zareagovat vstřícně, vezme ho do náruče, hladí a konejší. Pokud se ale syn do deseti vteřin neuklidní, začnou se v ní samotné vzdouvat emoce a snaží se mu vysvětlit, že to už by přece mohlo stačit, že to zase tolik nebolelo. A když syn dál pokračuje v pláči, začne se na něj zlobit, že už toho má dost, ať toho okamžitě nechá. Přitom svého syna miluje a projevy lásky směrem k němu rozhodně nezanedbává.  Jen ty emočně vyhrocené situace nezvládá. Nedávno se mi svěřila, že si vzpomíná, že jako malá si nemohla dovolit dlouho plakat nebo se kvůli něčemu zlobit. Maminka a babička jí vždy jasně řekly, že toho pláče či vzteku má okamžitě nechat nebo uvidí. 

Dítě, které reaguje jinak, než si představujeme, nás většinou rozzlobí.  Kdyby se nám ale podařilo v danou chvíli zvládnout svoje emoce a podívat se na celou situaci z odstupu a objektivně, co bychom viděli?  Nepřipomněla nám náhodou tahle situace něco z naší minulosti? Neprojektujeme do svých dětí něco nezahojeného z našeho dětství?
Naše děti mohou být našimi nejlepšími učiteli. Můžeme se od nich o sobě dozvědět mnohem víc, než si dokážeme představit. Snažíme se dát dítěti výchovnou lekci. Ale komu je vlastně tato lekce určena? Zahlceni vlastními emocemi těžko rozpoznáváme, zda se zlobíme na dítě nebo sami na sebe. Možná by stačilo se na chvíli zastavit a připustit si, že tahle situace může mít nějakou souvislost s tím, jací jsme my sami. A pak sebe od probíhající situace oddělit.  Snadněji bychom pak věnovali plnou pozornost tomu, co právě prožívá naše dítě, snadněji bychom ho podpořili a pomohli mu situaci zvládnout. A práci na sobě bychom si nechali na jindy.

 

 

0

Komentáře

  • Beata P. sobota, 25 leden 2014

    Ano, úplně to vidím. Ranní chaos v domě a v 7.25 si jedno z dětí vzpomene, že nemá to a to, a potřebuje podepsat tohle.... V tu chvíli je velmi těžké uhlídat v klidu své emoce... Jenže, když se podívám o pár dní zpátky, vidím sebe v 7.25 běhající po celém domě a hledající klíče, brýle, či jinou nezbytnost. Jak těžké je přijmout vlastní zrcadlo. Velmi těžké. Vzhledem k tomu, že mám tři děti a jedno je mi naprosto věrným zrcadlem ( trenažerem), vidím a cítím ten rozdíl. Moc mě oslovila rada, odstřihnout sami sebe v danou chvíli od probíhající situace a věnovat plnou pozornost tomu, co prožívá naše dítě. A práci na sobě si nechat na jindy...

  • Chcete-li psát komentáře, je třeba se přihlásit.