Šikana aneb Může si za to Honza sám?

Odesláno od dne v Příběhy

Plaché a zároveň ostražité pohledy, které dávaly tušit obavu z toho, co je tady čeká. Honza přijel k vyšetření s maminkou a už na první pohled bylo zřejmé, že mají mnoho společného. Při úvodním rozhovoru seděla maminka zhrouceně na židli, téměř šeptala. Honza se choulil v křesle, do hovoru se vůbec nezapojoval.
Když rodiče telefonují do poradenského zařízení, aby objednali své dítě k vyšetření, doporučujeme jim, aby vyžádali informace také od třídního učitele (formou dotazníku). To, jak učitel dítě vidí, je pro psychologa velmi podstatné, a porovnání sdělení rodičů a učitele přináší často cenné diagnostické podněty. 
Honzova maminka odmítla. Samozřejmě, rodiče mají právo přijít s dítětem do poradny bez vědomí školy. Neděje se tak často, protože většinou je za objednáním dítěte do poradny společná snaha rodičů i školy řešit problém. Někdy ale vztah mezi učitelem a rodiči není vztahem důvěry a partnerství.  Problém, se kterým se pak na nás rodiče obracejí, bývá i problémem vztahu mezi učitelem a jejich dítětem. Jak se později ukázalo, byl to i tenhle případ.  

Honzu jsem zaměstnala nějakou činností vedle v místnosti, abych si mohla v klidu vyslechnout celou anamnézu – co důležitého se v chlapcově životě událo až do dnešní doby a co je příčinou matčiny žádosti o vyšetření. V těhotenství ani při porodu nebyly žádné komplikace. Honzík se vyvíjel velmi dobře – brzy mluvil, zajímal se o všechno kolem sebe, kladl zvídavé otázky, maminka mu musela neustále něco vysvětlovat a logicky zdůvodňovat. Mamince i příbuzným se zdál Honza „přemoudřelý“, měl slovní zásobu, kterou bychom u tak malého dítěte neočekávali. Na druhou stranu všechny překvapovala Honzova neochota vykonávat u jiných dětí tak oblíbené činnosti – skládat si z kostek či stavebnic, kreslit a vybarvovat. Od tří let začal navštěvovat mateřskou školu. Zpočátku do ní nechtěl vůbec chodit, týden trvaly plačtivé scény, ale postupně si zvykl. I ve školce se vyhýbal stavebnicím a kreslení, kresba připadala mamince i paní učitelce primitivní, navíc si maminka někde přečetla, že se v kresbě odráží inteligence dítěte, a začala pochybovat o tom, jestli je Honza normální. 

Potíže s adaptací na nové prostředí a kolektiv se vyskytly i při nástupu do první třídy. Honza působil ustrašeně a tak se velmi brzy stal terčem posměchu spolužáků. Děti si z něj utahovaly, on se k nim zpočátku obracel zády a snažil se nevšímat si jich, jak mu radila maminka. Jejich útoky ale neustávaly, naopak se stupňovaly a on na ně reagoval pláčem a vztekem. Sám ale nikomu neubližoval, zpočátku nereagoval na posměšky fyzickou agresí. Začalo ho však bolet břicho a hlava. Maminka s ním navštívila klinickou psycholožku, která ji uklidnila, že chlapec není neurotik, že prostě některé situace hůře snáší. 

Jak se k chlapcově situaci ve třídě stavěla paní učitelka? Honza jí připadal příliš přecitlivělý až hysterický, nechápala, proč kvůli všemu brečí, sama navíc většinou nebyla přítomna oněm situacím, ve kterých byl Honza spolužáky napadán. Když se jí pokusil svěřit s tím, že se mu kluci posmívají, řekla mu, že si za to může sám, ať se na sebe podívá, jak se pořád drží stranou všech a vůbec se nesnaží mezi ostatní zapojit.

V tomto vývojovém období (od počátku školní docházky do cca 2. třídy) se od dítěte vyžaduje nutnost osamostatnění, přijetí zodpovědnosti za vlastní jednání a jeho následky. Dítě se nachází v nových neznámých situacích, setkává se s novými lidmi. Aby byla uspokojována potřeba bezpečí, snaží se dítě navázat vztah s třídním učitelem – vazba na něj totiž posiluje pocit jistoty a pomáhá adaptovat se na školní systém. Dítě se snaží učiteli udělat radost, být za to oceněno a akceptováno. Přímo baží po jeho zájmu a pozornosti. Adaptace na školu navíc zahrnuje zvládnutí role spolužáka. V rodině mělo dítě zatím výsadní postavení, nyní musí své egocentrické tendence potlačit a podřídit se požadavkům celé skupiny. Protože mu však vývoj jeho myšlenkových operací zatím nedovoluje realisticky hodnotit sebe a ostatní, bezvýhradně a nekriticky přejímá názory autority – učitele – a to jak na sebe samého, tak i na jednotlivé spolužáky. 

Je tedy zřejmé, že úloha učitele je v tomto věku zásadní. Dítě díky němu uspokojuje jak potřebu jistoty a bezpečí, tak lásky a sounáležitosti a v neposlední řadě potřebu sebeúcty. Tak, jak o něm smýšlí a mluví jeho učitel, tak ono samo hodnotí sebe. Pokud se setkává pouze s opakovanými výtkami ke svému chování, s negativními nálepkami, které nejsou vyvážené oceněním, pozitivní zpětnou vazbou a projevováním lásky ze strany učitele, negativně to ovlivňuje jeho sebehodnocení a sebeúctu.

Učitel by měl využít toho, že v tomto období je pro dítě klíčovou osobou. Tím, co dělá, by měl neustále modelovat očekávané chování a poskytovat dětem nahlas průběžnou zpětnou vazbu, když se jim něco podařilo („přistihnout je při dobrém chování“). A to jak třídě jako celku, tak i jednotlivým dětem: 

 „Všimla jsem si, že už se rychle dokážete ztišit, když vás zavolám zvonečkem. To je moc důležité pro to, abychom všichni porozuměli tomu, co máme dělat.“

„Dohodli jsme se, že se budeme hlásit o slovo zvednutím ruky. Vidím, že už si všichni toto pravidlo pamatujete a dodržujete ho.“

 „Fanda se dneska vydržel celou dobu soustředit, a i když je to pro něj těžké, nenechal se ničím vyrušit od rozdělané práce."

„Jirka se dokázal udržet a nevykřiknout, místo toho se přihlásil a počkal, až jej vyvolám.“

Honza měl od 1. třídy také problémy se psaním. Maminka tušila, že když ho nikdy nebavilo kreslení, nepůjde mu pravděpodobně taky psaní. Honza měl problém dodržet správné tvary a sklon písmen, písmo bylo kostrbaté, jednotlivá písmenka skákala nad a pod linku. Mamince se zdálo, že hrozně škrábe, ale třídní učitelka kvalitu jeho psaní příliš neřešila. Mírné problémy vnímala matka i ve čtení – zdálo se jí, že Honza čte pomalu, chybuje a kvůli tomu třeba špatně spočítá slovní úlohu v matematice. Třídní učitelku však Honzovo čtení nepřekvapovalo, patřil svým čtením k průměru třídy, celkově byl pro ni Honza průměrným žákem.

Ve čtvrté třídě dostal Honza novou třídní učitelku a situace se výrazně změnila. Prakticky každý jeho písemný projev byl doplněn nějakou poznámkou o škrabopisu, příkazy typu: „Piš lépe!“, „Neškrtej!“, diktáty a pravopisná cvičení musel jednou až dvakrát přepisovat, protože byly „škaredě napsané a poškrtané“. Honza přes veškerou snahu a domácí trénink nebyl schopen kvalitu svého písma zlepšit, postupně začal psaní úplně nenávidět, odmítal doma diktáty trénovat. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy mu paní učitelka řekla, že mu takovou práci omlátí o hlavu. Honza se neudržel a kamarádovi pošeptal, že by to nejraději omlátil o hlavu on jí. Kamarád to ale na něj bohužel práskl. Třídní učitelka postavila Honzu před třídu a žádala vysvětlení, ten se nezmohl na slovo, třída se mu smála. Třídní učitelka mu samozřejmě napsala poznámku.

Matce se zdálo, že po změně učitelky se Honzova situace ve třídě ještě zhoršila, připadalo jí, že nemá vůbec žádné kamarády, že je z toho smutný a nešťastný. Mluvila o tom s bývalou třídní učitelkou, ta ji však odbyla s tím, že za to můžou Honzovy hysterické reakce, že se nemůže divit, když ho děti nemají rády.  

O ubližování ve třídě jsem se dozvěděla také něco od Honzy, i když až v samém závěru vyšetření, poté, co ke mně získal důvěru. Mluvil o partě kluků vedené Danem, který ho spolu s Vaškem a Patrikem buzerujou – posmívají se mu, že je slaboch, dělají si z něj legraci nebo ho začnou rovnou mlátit. On se jim snaží bránit slovně, ale někdy už to nejde, tak jim to vrátí, začnou se bít a to se pak vždycky obrátí proti němu, protože kluci to svedou na něj s tím, že on si začal. Zbytek třídy se k tomu přidá, i když viděli, že to tak vůbec nebylo. Tohle ubližování ve třídě se soustředí jen na něj, zapojují se do toho i kamarádi téhle party z jiné třídy, z 5. B – ubližují mu na záchodě, jednou ho zavřeli, aby se nemohl dostat ven, ale nějaká učitelka to viděla, tak ho rychle pustili. Paní učitelce to ale nechce říct, protože se bojí, že Danovi nadržuje (to je ten, který ho práskl) a že by mu stejně nevěřila.

Honza je obětí šikany. Jedná se o chlapce, který preferuje svůj vnitřní svět, typovou terminologií bychom řekli, že je Introvert. Tyto děti mívají potíže s navazováním kontaktů, zejména v novém prostředí se většinou necítí dobře, mají obavu z nových, neznámých činností. Je to pro ně naprosto přirozené, v průběhu života se naučí lépe fungovat i ve vnějším světě a najdou si způsoby, jak se s novými situacemi vyrovnávat. Jako děti ale potřebují především pochopení pro své pocity, podporu a jistotu, dostatek času, aby se v nové situaci adaptovaly. Jedná se přitom o projevy, které jsou silně ovlivněny vrozenými dispozicemi, nejsou získané výchovou. Naopak, rodiče Honzy mají pro něj velké pochopení, citlivě jej vychovávají bez zbytečného donucování a znevažování jeho negativních pocitů, které se mohou ostatním jevit těžko pochopitelné. 

Oběti šikany bývají často „nejslabší ze slabých“. Jsou to děti, které neumějí skrývat strach a zároveň nedovedou využívat strachu druhých. Jejich bojácnost a zranitelnost jsou jakýmsi „magnetem“ pro ubližování. Navíc nedokáží reagovat „silně“ v situacích zátěže – ve střetech s agresory ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze. Často jsou to děti, které snadno propadají výčitkám svědomí a jsou vůči sobě příliš sebekritické. Zároveň to nemusejí být děti, které jsou slabé fyzicky, nemusejí mít tělesný handicap. 

V kolektivu se Honza necítil být přijímán už od 1. třídy, odmítání a útoky ze strany spolužáků postupně narůstaly, Honza byl snadným terčem „legrácek“ spolužáků pro svou nejistotu a snadnou zranitelnost. Navenek se to skutečně může jevit tak, že si za to může dítě samo (díky svému obranářskému postoji a nepřiměřeným emočním reakcím). Na to bychom ale v žádném případě neměli přistoupit – nikdo nemá právo ubližovat druhému kvůli jeho osobnostním vlastnostem. Ke stupňování útoků ze strany spolužáků výrazně přispíval i postoj obou učitelek, které celou situaci podceňovaly a neřešily.

Mladší školní věk (cca období 3. – 5. třídy) je zásadní pro vytváření vrstevnických kontaktů, dítě hledá svou pozici mezi ostatními a její nalezení je hlavním vývojovým úkolem tohoto období. Pokud je z nějakého důvodu z kolektivu vyčleňováno, strádá v potřebě lásky a sounáležitosti a může se snažit na sebe upoutat pozornost nepřiměřeným způsobem. Navíc vrstevníci uspokojují také potřebu seberealizace – děti se vzájemně napodobují a učí se od sebe různé dovednosti, zároveň jim imponuje odvaha a sebedůvěra, což občas vede k tendenci se před ostatními vytahovat, získávat moc atd.

Na významu získává schopnost dětí vytvořit skupinu a jednat jako celek – děti mohou společně něco vytvářet či prosazovat určité nápady. Tlak vrstevníků může mít pozitivní i negativní účinky – celá skupina může projevit solidaritu s jednotlivcem a např. odmítnout agresi, naopak se snadno podřídí změně skupinových norem a přihlíží nebo se přímo podílí na šikanování slabší oběti.

Při samotném psychologickém vyšetření postupně Honza překonal počáteční ostych, uvolnil se, velmi ochotně spolupracoval, snažil se podat co nejlepší výkony. V průběhu celého vyšetření však rostl psychomotorický neklid, zhoršovala se kvalita pozornosti, narůstala únava, tyto potíže se však snažil aktivně překonat sebeovládáním. 

Ve verbální části testu prokázal vynikající abstraktně-logické myšlení a obrovskou slovní zásobu. Místy se obtížně soustředil na to, aby si vybavil z paměti, co chce říct – byla to ale záležitost pozornosti a částečně introverze, nikoliv intelektových či vyjadřovacích schopností. V početních úlohách měl potíže zaměřit pozornost tam, kde se vyžadovalo tzv. „počítání v hlavě“, což oslabovalo jeho výkon, nebyl pak schopen využít logiku a představivost pro efektivní řešení úkolu. 

V neverbální části testu (tj. při práci s názorným materiálem) podal oproti části verbální pouze průměrné výkony. Příčinou slabších výkonů byla četná oslabení v oblasti vnímání a motoriky, zejména v oblasti vizuomotorické koordinace, zrakového vnímání a prostorové představivosti (unikaly mu některé důležité detaily, obtížně napodoboval vzor z kostek apod.). Tento svůj handicap se však snažil kompenzovat logickým uchopením úlohy, snažil se řešení „vymyslet“.

Po vyhodnocení celého testu bylo zřejmé, že Honzovy rozumové schopnosti jsou nadprůměrné, ovšem s výrazným rozdílem mezi verbální a praktickou inteligencí – verbální schopnosti jsou v pásmu vysoce nadprůměrné inteligence, praktické pouze průměrné (v důsledku uvedených oslabení, která jsou záležitostí vnímání, nikoliv intelektu, ale výkony v intelektových zkouškách negativně ovlivňují). 

Ve zkoušce ověřující úroveň dosažených čtenářských dovedností a porozumění textu se zaměřil na čtení s výraznou intonací, ale v technice čtení měl potíže – zarážel se, chyboval, většinou však chyby vzápětí opravil. Při čtení se totiž zaměřoval na obsah, ten mu pomáhal uvědomovat si chybně přečtená slova, protože mu pak do celkového kontextu neseděla. Obsah textu pak skvěle reprodukoval – vyprávěl celý děj souvisle včetně detailů. Z hlediska rychlosti je však čtení podprůměrné a výrazně tedy zaostává za jeho možnostmi – u chlapce s tak vysoce nadprůměrnými verbálními schopnostmi bychom očekávali stejně dobrou úroveň čtenářských dovedností. 

Ve zkoušce psaní měl Honza přes zjevnou snahu výrazné potíže s koordinací jemných pohybů ruky, neudržel písmena na lince, často přepisoval, škrtal. Brzy jej bolela ruka a byl velmi unavený. Příčinou chyb, které v diktátu udělal, bylo nezvládání koordinace všech činností najednou (v důsledku oslabení vizuomotorické koordinace), při kontrole chyby neodhalil, v napsaném textu se špatně orientoval (v důsledku oslabení pozornosti a zrakového vnímání).

U chlapce jsem tedy diagnostikovala poruchu pozornosti, dysgrafické, dysortografické a dyslektické potíže. Bylo mi ale jasné, že chlapcovy potíže se na první pohled nemusí jevit jako výrazné, protože je dokáže částečně kompenzovat nadprůměrným intelektem. Trvalá nutnost kompenzovat vlastní nedostatky, vysoké nároky na sebe sama a jejich nesoulad s reálnými výkony však vedly u chlapce k psychosomatickým obtížím – bolestem hlavy, břicha a podobně. Zjevné bylo také to, že osobnostní rysy chlapce jej znevýhodňují v kolektivu spolužáků a v současné době je obětí šikany, aniž by to třídní učitelka věděla a snažila se to nějak řešit. 

Ve zprávě pro paní učitelku jsem velmi podrobně popsala projevy poruchy pozornosti. Honza svou pozornost obtížně zaměřuje, především na zrakové podněty. Unikají mu tedy důležité detaily, rychle nastoupí únava, kvalita práce se snižuje, popř. úkol nedokončí. Objevují se i výpadky pozornosti – někdy vůbec nevnímá (jeho pozornost odvede vedlejší podnět či vlastní myšlenka). Při déletrvající stereotypní činnosti brzy narůstá psychomotorický neklid, objevují se výpadky pozornosti, kterou souvisejí s výkyvy ve výkonnosti.  Doporučila jsem jí zohledňovat Honzovo pomalejší pracovní tempo (nechat mu na práci více času, zadávat kratší úkoly, resp. zadávat úkoly po částech), tolerovat jeho výpadky pozornosti (přivádět jej zpátky k pozornosti lehkým upozorněním, ověřit si, zda vnímal a pochopil zadání úkolu, při výraznějším, neočekávaném selhání zjistit, zda neúspěch při ověřování vědomostí není pouze důsledkem momentální neschopnosti se soustředit). Ve svých doporučeních jsem se samozřejmě zaměřila na problémy se čtením a psaním, stejně tak jako na obecnější rady, jak s Honzíkem ve výuce pracovat. Paní učitelka by měla především utvářet výuku tak, aby se chlapec necítil ohrožen možným selháním, ostudou před ostatními. Měla by tedy zadávat úkoly přiměřené jeho možnostem, ale zároveň nestavět jeho „úlevy“ do popředí, to znamená například nehovořit před ostatními o tom, že má jednodušší úkol, protože to by posilovalo jeho nejistotu a negativně ovlivňovalo jeho sebeúctu. S matkou jsme se dohodly, že zprávu z vyšetření předá třídní učitelce.

Jenže… K čemu budou všechna tahle doporučení, když chlapec bude i dál ve třídě obětí šikany a třídní učitelku to i nadále nebude zajímat? Dá se přitom předpokládat, že projevy šikany se budou dále stupňovat. Z toho, co jsem se o paní učitelce od matky i Honzíka dozvěděla, jsem byla na velkých pochybách, zda je schopna tuhle situaci ve třídě vhodným způsobem řešit. A pokud matka za ní přijde a s problémem se jí svěří, co asi paní učitelka udělá? Dá se předpokládat, že opět postaví Honzu před třídu a zeptá se, kdo mu tedy vlastně ubližuje. A Honza? Na nikoho neukáže, protože se bude bát pomsty agresorů. Možná dokonce popře, že mu někdo ve třídě ubližuje, protože popisovat znovu situace, ve kterých mu někdo ubližoval, je tak ponižující. A to i v případě, že by se jej na to ptala paní učitelka o samotě. A třída? Pravděpodobně všechna obvinění popře. Co to bude pro Honzu znamenat? Obrovské zklamání, že mu nikdo nedokáže pomoct. Odhodlání, že už se raději nikdy s takovou věcí nikomu nesvěří, ani mamince, protože co kdyby to znovu řekla paní učitelce. 

Přestože povědomí o problematice šikany v našich školách postupně narůstá, někteří učitelé stále považují ubližování mezi dětmi za „běžné legrácky“, které si děti mají vyřešit samy mezi sebou. Často díky tomu promeškají dobu, ve které je možné vznikající šikanu snadno odhalit a účinně zamezit jejímu šíření. Přitom by stačilo popovídat si mimo třídu jednotlivě s dětmi o tom, co se ve třídě děje (nejprve s těmi, kteří se tohoto ubližování zatím neúčastní, tzv. svědky). Po tomto zmapování většinou učitel získá představu o tom, kdo je terčem útoků. Na rozhovor s obětí by si učitel měl vyhradit dostatek času, měl by jí klást otevřené otázky, netlačit a velmi empaticky reagovat v situaci, kdy se mu svěřuje. Je potřeba si uvědomit, že oběti se těžko mluví o tom, jak byla týrána. Hrozí jí totiž ztráta posledních zbytků sebeúcty a rozbití osobní integrity. 

Teprve po zjištění dostatečného množství informací od svědků a oběti je na místě hovořit s tzv. agresory, v každém případě jednotlivě a bezprostředně za sebou, aby neměli čas se domlouvat.

Tento postup vyšetřování se osvědčuje u většiny případů šikany, pokud ji však necháme dojít do pozdějších fází, kdy už je touto „nemocí“ zasažena celá třída, bývá její odhalení nesmírně obtížné. 

Bylo zjevné, že bez zásahu zvenčí nemá celá situace v danou chvíli řešení. Protože však byl Honza zdaleka (naši poradnu vyhledali na doporučení jiných rodičů), nebylo v mých možnostech do celé situace zasáhnout. Požádala jsem tedy o spolupráci kolegyně z poradny v blízkosti Honzíkova bydliště. Dohodly jsme se, že nejprve zkusí iniciovat konzultaci psycholožky s třídní učitelkou pod záminkou Honzíkových výukových obtíží. V rámci rozhovoru se psycholožka pokusí odhalit postoj třídní učitelky k šikaně jako takové, její povědomí o strategiích vyšetřování a ochotu případně připustit možnost, že něco takového se děje v její třídě. Pokud by se zdálo, že paní učitelka celou situaci není ochotná či schopná řešit a zejména vůbec nepřipouští takový problém, nezbylo by než Honzu dát do jiné školy.

Muselo to ale dojít tak daleko?

 

Poznámka: Příběh Honzy byl poprvé publikován v časopise Kritické listy č. 32 (podzim 2008) - www.kritickemysleni.cz

 

Tématu šikanování ve škole, tentokrát u dívek, se věnuje i tento díl televizního pořadu Rodina a já: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1128654162-rodina-a-ja/209572230640027-i-holky-se-sikanuji/

Použitá literatura: 

Kolář, M.: Bolest šikanování. Portál. Praha. 2001

Košťálová, H., Miková, Š., Stang, J.: Školní hodnocení žáků. Portál, Praha 2008

Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Portál, Praha 2000

 

 

 

 

 

 

0

Komentáře

  • Justina Danišová pátek, 10 leden 2014

    Po přečtení článku mám velký pocit smutku. Proč děti ve škole (a školce) musí zažívat takové příběhy? Jak výkonný by byl dospělý člověk v práci, kde by prožíval podobné situace? Jak by se cítil v atmosféře plné zastrašování od kolegů a nedůvěry od vedoucího? Jak se může dítě rozvíjet a vzdělávat, pokud ve škole prožívá tolik stresu, nejistoty i násilí? Je úžasné, jak jedna návštěva "opravdového" dětského psychologa dokáže odhalit tolik o kvalitě dítěte a pomoci při řešení problémů. Ale jak zařídit, aby každá rodina/dítě měli svého kvalitního poradce. V tomto příběhu nepotřebuje pomoct jen Honza, ale i paní učitelka a především šikanující děti (to, že mají potřebu někoho zesměšňovat, je jasné volání o pomoc). Nezbývá než doufat, že bude víc laskavých a profesionálních průvodců pro děti i jejich rodiče. A snad zároveň i poroste počet škol, které budou připravené s podobnými problémy efektivně pracovat. Díky za tyto stránky a prostor pro hledající rodiče.

  • Mirka sobota, 28 březen 2015

    Jak ja jako rodic muzu necemu takovemu predejit? Asi jedine tim ze budu mit sama takovou sebeuctu, ze memu diteti bude jasne, ze "sikana neni normalni" a neni potreba ji snaset. Ja bych v takovem kolektivu (napr. pracovnim) sama nebyla a dite bych tam nenechala ani tyden. Ohromne si vazim svobody kterou ted mame - vybrat si dle sveho uvazeni napriklad pediatra. Snad rodice uz brzo si vsimnou, ze si lze take vybirat ucitele / skoly pro sve deti.

  • Chcete-li psát komentáře, je třeba se přihlásit.