Vlastní volba nebo přání rodičů?

Odesláno od dne v Příběhy

Michal byl vysokoškolák, kterého k vyšetření objednala maminka. Zastavila mě cestou do práce, omlouvala se, že už si na ni asi nepamatuji, ale že u mě byli s Michalem na vyšetření v 9. třídě v rámci profesního poradenství. S velkou naléhavostí v hlase mi sdělovala, že Michal je teď na vysoké škole, má před zkouškami po prvním semestru, ale chce studia nechat, pro ni ze zcela nepochopitelných důvodů. Žádala mě, abych si s ním promluvila a přesvědčila ho, aby si to rozmyslel. Nejprve jsem se ji snažila odkázat na nějakého jiného odborníka, který pracuje s dospělými, ale maminka neodbytně opakovala, že Michal by k nikomu jinému nešel, že mi důvěřuje. Nakonec jsem jejímu tlaku podlehla a Michala si objednala na rozhovor.

V poradně jsem zapátrala v kartotéce a našla dokumenty pocházející z Michalova vyšetření. Jednalo se o skupinové testování s následným individuálním pohovorem s chlapcem a jeho matkou. Ze svých poznámek jsem vyčetla, že se mi chlapec tenkrát jevil jako velmi citlivý, sociálně orientovaný a empatický, avšak silně o sobě pochybující. Uvažovala jsem tehdy o nějaké střední škole zaměřené na sociální práci, matka však byla přesvědčená, že se to pro kluka nehodí a nebude mít uplatnění, a navrhovala studium na technickém lyceu. Pro tento obor měl chlapec solidní předpoklady – kromě nadprůměrných rozumových schopností také velmi dobrou prostorovou představivost a konstrukční schopnosti. Matka byla prakticky rozhodnutá a do poradny si šla jen pro potvrzení svého názoru. Michal se jejímu tlaku snadno podvolil.

To byl můj první a do nedávné doby také poslední kontakt s Michalem a jeho matkou. Nyní jsem se s Michalem měla setkat znovu a přesvědčit ho o tom, co si přeje matka. Určitě pro něj chce to nejlepší a určitě vždycky chtěla.

Michal se odmala vymykal představě své matky o silné osobnosti, která se dokáže prosadit mezi svými spolužáky a jde houževnatě za svým cílem získat co nejlepší vzdělání. Matku stále překvapovaly jeho přecitlivělé reakce na její upřímně míněnou kritiku, která měla směřovat ke zdokonalování jeho schopností a dovedností. Odmalička mu vštěpovala, že se musí stále učit a zlepšovat, aby mohl jednou vystudovat kvalitní vysokou školu a být v životě úspěšný. Kupovala mu nejrůznější encyklopedie a výukové programy, jeho však spíše bavily pohádky a později příběhy lidských osudů. Ve třídě si moc nerozuměl s většinou svých spolužáků, kamarádil spíše s děvčaty, která oceňovala jeho ochotu dát jim opsat domácí úkol či za ně vzít službu ve třídě. Přestože ho matematika a fyzika moc nebavily, nechal se přesvědčit matkou, že technické vzdělání pro něj bude to pravé. Matka získala silný argument pro toto řešení, když jsem při vyšetření v poradně zjistila, že Michal má výbornou prostorovou představivost. Nechtěl ji zklamat a přihlásil se na technické lyceum – ideální obor pro přípravu na studium vysoké školy technického směru. Studium zvládl s průměrným prospěchem, potíže měl v matematice, ze které měl většinou čtyřku. Zpětně ale hodnotí studium jako přínosné – důležití pro něj byli především lidé – spolužáci, se kterými studoval, někteří učitelé, ke kterým měl důvěru.

Odmaturoval a přihlásil se na vysokou školu. Jen kvůli mámě. Aby ji nezklamal. On sám ale studovat dál nechtěl, měl pochybnosti, zda studium vysoké školy zvládne. Matka ho utvrzovala v tom, že na studium má, a stále dokola znovu zdůrazňovala, že v dnešní době se bez vysoké školy neobejde. Aby mu pomohla, přihlásila ho na kurz Silvovy metody, která je založena na vědeckých poznatcích o účinnějším používání mozku a mysli. Zdálo se jí, že Michal svůj potenciál málo využívá, že by měl probudit schopnosti, které v něm dřímají. Michal na kurz vzpomíná rád. Některé postupy, které se tam naučil, ho oslovily – zejména ty k relaxaci a odbourání únavy. Nejdůležitější pro něj však byli lidé – zaujaly ho zajímavé a někdy pohnuté osudy ostatních účastníků kurzu.

Začal studovat obor pozemkové úpravy na zemědělské fakultě. Studium se mu nezdálo příliš náročné, dneska s odstupem říká, že by se dalo zvládnout. Jenže on pochyboval o smyslu toho, co se učí, navíc od různých dospělých slyšel, že vysokou školu je potřeba vystudovat jen „pro ten papír“, všechno důležité se pak naučí až v praxi. Nevyhovoval mu také způsob výuky. Rád vzpomínal na hodiny ekonomie na střední škole – ne, že by ho tolik zaujal předmět sám o sobě, ale bavilo ho, že studenti mohli ve výuce diskutovat, sdělovat i obhajovat své názory a porovnávat je s názory spolužáků. Tohle nebylo na jeho vysoké škole přípustné – když se jedna vyučující ve svých hodinách pokoušela používat aktivní metody učení založené na kooperaci a diskusi, bylo jí naznačeno, že to není způsob výuky hodný akademické půdy. Po prvním semestru nebyl schopen dál ve studiu pokračovat. Rozhodl se odejít a najít si práci. „Potřebuji dělat něco, v čem bych viděl smysl. Potřebuji něco, co by mě nakoplo a motivovalo pro další učení.“

Případ Michala je ukázkou střetu dvou různých typů osobnosti – matky typu Racionál (NT) a syna typu Idealista (NF). Tyto dva typy spolu mohou dobře vycházet, protože minimálně jednu věc mají společnou, a to je „pohled na svět“ prostřednictvím intuice (N). Rodiče NT očekávají, že se jejich děti budou zdokonalovat ve svých schopnostech a dovednostech, zejména těch intelektuálních. Pokud si v tomto směru dítě hledá svou cestu, poskytují mu maximální podporu, především ve formě intelektuální stimulace – od nákupu nejnovějších vydání různých knih, výukových programů či modelů všelijakých přístrojů, přes návštěvy výstav a muzeí až k aktivnímu zkoumání vnějšího světa prostřednictvím nejrůznějších výletů, které bývají spojeny s objevováním a získáváním informací. Obdivují na svých dětech schopnost verbálně se vyjadřovat a velmi brzy užívat abstraktní myšlení, schopnost vidět a chápat souvislosti mezi různými jevy. Nejvíce ze všech typů jsou rodiče NT připraveni se svými dětmi diskutovat a brát je ve svých diskusích jako sobě rovné partnery – ovšem pouze v případě, že argumenty jejich dětí jsou dostatečně logické a podložené fakty.

Tyto rodiče ale zároveň trochu mate, pokud jejich děti bývají přecitlivělé a z jejich splínu je nedokáže vyvést sebelepší logický argument. Nechápou, jak hluboce jejich potomky zasáhne jimi tak dobře míněná kritika směřující k tomu, aby byli schopnější a dokonalejší ve svých dovednostech. Pocity svých dětí někdy až bagatelizují a spíš než empatickou reakci, ve které by rodič vyjádřil pochopení pro pocity svého dítěte, může potomek očekávat racionální analýzu problému, zvážení všech pro a proti, po kterém následuje doporučení, jak celou situaci co nejefektivněji vyřešit.

Protože děti typu Idealista více než jiné temperamenty chtějí vyhovět očekáváním a nárokům okolí a dobrých známek často dosahují poměrně lehce, mohou se rozhodnout pro studijní obory a povolání, které nejsou blízké jejich naturelu jen proto, aby udělaly radost někomu, na kom jim záleží. A tak přestože NF inklinují k humanitním či uměleckým předmětům, mohou se stát inženýry, matematiky či účetními. I přesto v těchto oborech mohou být úspěšní – připadají si však občas jako ryba na suchu, zejména když nemají příležitost činit ostatní lepšími a šťastnějšími.

Možná vás napadá, proč jsem tohle všechno nějak citlivě neřekla Michalovi a jeho matce při našem prvním kontaktu. Proč jsem se jí nesnažila otevřít oči. Tenkrát jsem to ještě nedokázala. S Teorií typů jsem se v té době teprve seznamovala a neodhalila jsem přesně, v čem spočívá problém mezi Michalem a jeho matkou. A i kdybych to dokázala tenkrát rozpoznat, asi bych to neuměla matce sdělit tak, aby mi porozuměla. S NT typy je to totiž v tomto ohledu poněkud složitější.

Když jsem se měla s Michalem setkat podruhé, už jsem tušila, v čem je problém. Nepoužila jsem ale žádný diagnostický nástroj (test, dotazník), kterým bych si ověřila svou hypotézu, že Michal je „Idealista“. Místo toho jsem se v rozhovoru s Michalem pokusila pojmenovat hodnoty, které vyznávají lidé tohoto temperamentu. Především hledání smyslu života a osobnostní rozvoj, a to jak vlastní, kterého tito lidé dosahují na základě neustálé sebereflexe, tak ostatních, neboť mají sklon vidět a objevovat v lidech jejich lepší stránky, uvolňovat v nich skryté možnosti. Protože jsou to lidé velmi citliví a vnímaví k potřebám druhých, věnují jim rádi svůj čas a pozornost, berou na sebe jejich břemena. Ve výuce přitom tyto děti preferují kooperativní činnosti, chtějí, aby jejich názory byly brány na vědomí, a zejména, aby to, co se učí, bylo zasazeno do širšího smysluplného kontextu. Faktické znalosti rády propojují do širšího obrazu, např. formou esejů. Stručně by se jejich přístup ke světu i k sobě samým dal vystihnout větou: „Dělám, co má smysl, abych pomohl ostatním a byl lepším člověkem.“

Michal se s tím naplno ztotožnil a potom jsme mluvili o činnostech, které z uvedených hodnot vycházejí a jimž by se ve svém životě chtěl věnovat – pracovat s lidmi, pomáhat jim hledat a rozvíjet jejich vlastní potenciál. Proto se Michal rozhodl v budoucnosti usilovat o studium jiného typu vysoké školy – učitelství, personalistiky či psychologie. Doufá, že se tam ve výuce setká s jiným pedagogickým přístupem.

 

Poznámka:

Příběh Michala byl poprvé publikován v časopise Kritické listy č. 31 (2008) pod názvem S čím potřebuje poradit vysokoškolák. www.kritickemysleni.cz

 

Literatura:

Miková, Š., Stang, J.: Typologie osobnosti u dětí: využití ve výchově a vzdělávání. Portál, Praha 2010.

Čakrt, M.: Typologie osobnosti. Přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti. Management Press, Praha 2004.

Keirsey, D. – Bates, M.: Jaký jste typ osobnosti? Grada, Praha 2006.

 

 

0

Komentáře