Rizika používání Teorie typů

První setkání s Teorií typů (či s typologií MBTI) nám může přinést pocit objevu něčeho nového, zajímavého až okouzlujícího. Čím to je? Zdá se nám, že sami sobě najednou lépe rozumíme, máme vysvětlení pro svou jinakost, výjimečnost. Ve světle Teorie typů najednou vnímáme jinak své slabší stránky, zmírňují se naše pochybnosti o tom, jestli jsme „normální“. Zároveň můžeme začít své chování typem tak trochu „omlouvat.“ Většinu z nás ale taky napadne, že by nám tahle typologie mohla pomoci číst druhé lidi, vidět do nich, rozumět jejich motivům, jejich chování. To je pro mnoho lidí velmi lákavá představa. Kdo z nás by nechtěl být psychologem? Můžeme si taky myslet, že nám typologie pomůže druhé lidi ovlivňovat, či dokonce s nimi manipulovat, abychom mohli prosazovat své zájmy.

Ať už jsou naše motivy jakékoliv, nových informací je hodně, a tak chceme-li se Teorií typů dále zabývat, máme tendenci si ji nějak zjednodušit. Jak to děláme?

Spojujeme 16 typů do skupin podle podobných znaků. Jedná se např. o typy temperamentu (jejich autorem je David Keirsey). Spojují se vždy čtyři typy podle hodnot, které lidé tohoto typu vyznávají, a činností, které preferují. Jedná se o skupiny Hráči (SP), Strážci (SJ), Idealisté (NF) a Racionálové (NT). Toto zjednodušení nám sice může usnadnit orientaci v Teorii typů, může však být také velmi zavádějící.

Děláme jednoduché spojky mezi typem a chováním. Myslíme si, že když jsme určitý typ, znamená to, že se chováme určitým způsobem. Když se tak nechováme, myslíme si, že nemůžeme být tento typ. Podle jednotlivého chování se snažíme svůj typ najít. 

Spojujeme typ s konkrétním člověkem, u kterého typ známe. Projevy tohoto člověka máme pak tendenci zobecňovat na projevy daného typu jako takového. Například víme, že Lenka je typ ENTJ (na základě toho, že sama svůj typ odhalila a ztotožnila se s ním). Pozorujeme ji, jak se chová, a uděláme si závěr, že i jiní ENTJ se budou chovat stejným způsobem, popř. že chová-li se někdo jako Lenka, je ENTJ.

Uvedené (a mnohé další) způsoby zjednodušování jsou naprosto přirozené a zpočátku je používá téměř každý z nás. Mohou to být postupy do jisté míry nápomocné, ale bohužel často také omezující a nebezpečné.

Rizika odhadování typů u jiných lidí a jak jim předcházet

Popsané způsoby zjednodušování jsou rizikové při určování vlastního typu, je ale pouze na nás, na naší zodpovědnosti, zda tato rizika vezmeme v úvahu či nikoliv. Mnohem nebezpečnější je, pokud podobně zjednodušující postupy aplikujeme při pokusech o odhadování typů jiných lidí. Seznámení s Teorií typů otevírá totiž často otázku, jak nové informace využít pro komunikaci a spolupráci s okolím (kolegy v práci, v osobním životě atd.). A právě tady většinou vzniká potřeba odhadovat u druhých jejich typ.

Vždy bychom měli mít na mysli, že pouze člověk sám může být expertem na vlastní typ a jen on sám může rozhodnout o tom, který typ ho nejlépe vystihuje.   

Při odhadování typů u druhých lidí je tedy nutné důsledně se opírat o východiska, na kterých je Teorie typů postavená, a dodržovat etické principy. Především, že

  • nebudeme druhému svůj odhad typu vnucovat;
  • nebudeme chování druhého člověka rychle „škatulkovat“ a dělat si předčasné závěry;
  • budeme stále otevřeni novým informacím;
  • budeme si uvědomovat vlastní předsudky, které nás mohou při odhadování preferencí druhého ovlivnit.

Zároveň je nutné:

  1. Teorii typů porozumět více do hloubky, nedržet se pouze zjednodušených interpretací skrze dimenze (tzv. „písmenka“ – E, I, S, N, T, F, J a P), ale chápat dynamiku typu a zákonitosti vývoje typu v průběhu života. 
  2. Dobře znát vlastní typové preference a jejich vliv na to, jak vnímáme a posuzujeme druhé lidi - viz článek Jak vnímáme druhé lidi aneb Riziko stereotypu.
  3. Uvědomovat si dostatečně, jaká rizika s sebou odhadování typů u jiných přináší.

Chceme-li Teorii typů využívat efektivně ke zlepšení komunikace a spolupráce ve skupině lidí, pak je ideální, když mají všichni zainteresovaní šanci sami si svůj typ najít a jsou ochotni jej s ostatními sdílet.