Co se mění a co zůstává?

Je to jedna z nejčastějších otázek těch, kteří se potkají s typologií: Mění se typ v průběhu života? Otázka je to přirozená. Je-li něco určitého „typu“, pak to má nějaký ustálený tvar nebo to reprezentuje společné vlastnosti, stálé, neměnné. Každý z nás ale vnímá, že se v průběhu života nějak proměňujeme. Vaše tolik upovídané a kamarády oblíbené dítě se najednou v pubertě jakoby uzavírá do sebe a tráví spoustu času ve svém pokoji koukáním „do blba“. Člověk, který se jako dítě do všeho vrhal po hlavě a jakoby podléhal každému impulsu, je v dospělosti klidnější a rozvážněji vyhodnocuje, do čeho se pustí a do čeho ne. Padesátiletý manažer, který na začátku své kariéry považoval za svou přednost tvrdost a nekompromisní přístup, nyní zvažuje, jak to, co říká, ostatní přijmou, zda se jich to nedotkne. 

V uvedených příkladech hrají samozřejmě roli naše životní zkušenosti a naučené dovednosti. To, jaké dovednosti ve svém životě rozvíjíme, však nebývá nahodilé. 

Podle Jungovy teorie je náš typ jakýmsi mentálním vzorcem, který je vrozený a neměnný. Mění se však projevy typu v našem chování, a to v důsledku vnějších vlivů či naší volby použít i takové chování, které není našemu typu přirozené. Existuje však ještě jeden důvod, takový, který způsobuje dlouhodobější změny v našem chování. Tím důvodem je přirozený vývoj typu v průběhu života.

To, že se typ nemění a přitom se vyvíjí, může znít jako protimluv. Ne tak docela. Náš typ totiž v sobě neskrývá pouze to, jaké psychické funkce budeme preferovat, ale také to, v jakém pořadí je budeme postupně v průběhu života rozvíjet.  Rozvoj přitom znamená, že se učíme danou funkci správně používat, trénujeme dovednosti, které jsou na ni napojené. V návaznosti na to, jakou funkci naše psychika právě cíleně rozvíjí, se mění i projevy našeho chování.  

Jako příklad si vezměme třeba typ ENFP. Jsme-li člověkem tohoto typu, zaměřuje se v dětství naše energie nejprve na rozvoj dominantní funkce (NE), a to až do puberty, kdy se začíná intenzivně rozvíjet funkce sekundární (FI), která dominantní podporuje a vyvažuje. Postupně se učíme tyto dvě funkce využívat v jejich vzájemné souhře, která je nutnou podmínkou vyváženosti naší osobnosti. Ve středním věku pak přichází důležitý moment. Doposud jsme se zaměřovali na ty funkce, které jsou nám přirozené (automaticky jim dáváme přednost před ostatními). Teď přichází na řadu funkce nepreferované. V případě ENFP se zpočátku třetí (TE) a později i čtvrtá funkce (SI) dostávají do středu naší pozornosti, vyhledáváme příležitosti, kde bychom je mohli rozvíjet a dovednosti s nimi spojené trénovat. Děje se tak často v oblasti našich zájmů a koníčků, někteří z nás i změní profesi, aby obsahovala činnosti, kde bude možné využívat dosud opomíjený potenciál. Třetí a čtvrtá funkce však jsou a zůstanou našimi nepreferovanými funkcemi a pravděpodobně nikdy je nerozvineme do takové dokonalosti, jako funkci dominantní a sekundární. Přesto jsou významným prvkem, který obohacuje naši osobnost směrem ke komplexnosti a osobní zralosti. 

Jungova teorie psychologických typů je kromě jiného výjimečná v tom, že v sobě zahrnuje i právě naznačený vývojový model. Díky němu můžeme mnohem lépe, v širších souvislostech, porozumět sami sobě i lidem kolem nás. Především však můžeme díky tomuto modelu vědomě podporovat vlastní růst i rozvoj potenciálu ostatních lidí.