Zobrazuji články označené tagem sebeúcta

Odesláno od dne v Diskuse

Představte si, že se o svém předškolákovi od jeho učitelky v mateřské škole dozvíte toto:
„Jiřík je od začátku docházky do školky takový zvláštní. Nereaguje hned na pokyny, nechce v kroužku vyprávět, co se dělo o víkendu apod.  Dřív kreslil obrázky jenom černou a hnědou, tak jsem si říkala, jestli nemáte doma nějaké problémy, že má v sobě schovaný smutek a vztek. Říkala jsem mu, že už přece není malý a dávno ví, co se kreslí jakou barvou, že má nakreslit kmen hnědý, korunu zelenou a slunce žluté.  Že to už přece zvládají menší děti a jemu je pět a půl a kreslí to pořád jen jednou barvou.“

Jak byste se po přečtení takového „hodnocení“ vašeho dítěte cítili? A co kdybyste se o svém dítěti dozvěděli následující:

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Martina Coufalová Tarasová říká #
    Dobrá máma, myslím, že každá matka chce být dobrá. Piplá děťáťko od prvních dní, když se dítě rozkouká a přijde do kolektivu, čas
  • Mirka říká #
    Mateřská vztahovačnost je pro mě cosi velmi přirozeného a zároveň děsivého v souvislosti se škodami, které tento přístup může napá
  • Aleš Kozák říká #
    Je hezké, když člověk začne vnímat odlišnosti lidí. Toto mi zapadá nejen jako rodiči dvou dětí, ale také jako učiteli, který takov

Odesláno od dne v Články

Sebeúcta člověka, tj. „pozitivní vztah k sobě samému“, je nezbytnou podmínkou našeho spokojeného a úspěšného života. Jakou roli hraje při budování sebeúcty sportování? A proč se lidé liší v tom, co je ke sportování motivuje a jak ke sportu, potažmo tréninku, přistupují?

Z čeho můžeme sebeúctu čerpat?

Naši sebeúctu stavíme na dvou neoddělitelných pilířích: sebehodnota („mám se rád“) a kompetentnost („něco umím, něco jsem dokázal“).

Sebehodnota, jako nepodmíněný pozitivní vztah k sobě samému, znamená, že se máme rádi jednoduše proto, že jsme lidské bytosti, se všemi silnými a slabými stránkami. Tento pocit vlastní hodnoty si vytváříme od útlého dětství tím, že vyrůstáme v prostředí, kde se cítíme přijímáni. Učíme se respektu sami k sobě tím, že je s námi zacházeno s respektem. Navíc přibližně do sedmi let slepě věříme „našim dospělým“ a to, co o nás říkají, v nás vytváří obraz toho, jací jsme, klíčový základ naší sebeúcty pro budoucnost.

Pro naši sebeúctu však nestačí „mít se rád“. Skutečná sebeúcta se vytváří, pokud se navíc cítíme být kompetentní v oblastech života, které jsou pro nás důležité: inteligence a vzdělání, práce, vztahy, emoční já a fyzické já.

Nedávné komentáře k tomuto článku - Ukaž všechny komentáře
  • Jitka Háková říká #
    Děkuji za inspirativní čtení. Zaujal mne také komentář pana Tolara. Myslím, že téma "soutěživosti" by mohlo být samo o sobě prozko
  • Marek Tolar říká #
    Hezké, hodně výkladové. Trochu mi tam chybí více k potřebě ve sportu elementární, totiž potřeba vítězství. Potřeba toho, že jsem l

Odesláno od dne v Příběhy

„Myslela jsem si, že jsem úplně k ničemu, že na tu práci prostě nemám. Frustrovalo mě, že se nedokážu vybičovat k tomu, aby mě to bavilo. Nedávala jsem to za vinu někomu jinému, jenom sama sobě. Já jsem byla ta, která nedělá svoji práci dobře.  Pochybnosti mě občas úplně paralyzovaly, bylo těžké se ráno přemluvit vstát a jít do práce.“
Viktorie, 35 let

Jedním z klíčových faktorů ovlivňujících naši sebeúctu je spokojenost v zaměstnání.  Jak se ale pozná to, ve kterém budeme opravdu spokojeni?  V nejrůznějších výzkumech se ukazuje, že jsme v zaměstnání spokojeni, pokud náš život obohacuje jinak než pouhou výplatou. Práce nám musí dávat smysl a musí být zdrojem naší seberealizace. Jenže…

To, co nám osobně dává smysl a v čem se realizujeme, je výrazně ovlivněno tím, jací jsme.  Pokud je totiž mezi typem naší osobnosti a tím, co děláme, zásadní nesoulad, začneme si časem stěžovat buď na nudu, nebo naopak na velkou psychickou zátěž a únavu. A brzy se dostaví také pochybnosti o sobě samých. 
Viktorie mi vyprávěla svůj příběh od začátku: