Jak vnímáme druhé lidi aneb Riziko stereotypů

Mnoho lidí se bojí, že Teorie typů je jen další způsob „škatulkování“ lidí. Neuvědomují si přitom, že škatulkování provozujeme všichni každý den. Obrovské množství informací, které od mala přijímáme, si musíme nějak třídit, abychom se v nich lépe vyznali – členíme si je tedy do významových skupin, kategorií, které si pro zjednodušení nějak nazýváme.

A tak máme v hlavě zatříděné do škatulek způsoby chování, které považujeme za lenost, zodpovědnost či nesamostatnost. A aniž si to uvědomujeme, uchylujeme se ke stereotypům a onomu „škatulkování“, když tato slova používáme k popisu chování druhých lidí.

Stejné chování, různé důvody

Problém je, že dva lidé mohou mít stejný projev chování zařazen do dvou naprosto jiných škatulek.  V jejich vytváření totiž hraje významnou roli naše vlastní vidění světa.

„Honza je tak zodpovědný, že se raději třikrát zeptá, než něco udělá, aby to náhodou neudělal špatně.“ 
„Honza je strašně nesamostatný.  Pořád se ujišťuje, jestli to správně pochopil a doptává se na podrobnosti.“

V první případě je Honza zodpovědný, v druhém nesamostatný. Jde přitom o stejného Honzu. Hodnotí ho ale dva různí lidé.

V prvním případě hodnotí Honzu člověk, který je mu svým vrozeným nastavením podobný. Má potřebu stability, předvídatelnosti a spolehlivosti (SJ typ), a proto mu vyhovuje mít konkrétní zadání, osvědčený postup a splnit úkol dle očekávání.

Ve druhém případě jde o člověka, který má vrozené potřeby rozumět a prověřovat, kompetentnost a zdokonalování. Tenhle člověk nemá rád, když mu někdo říká, co má dělat, chce si na to přicházet sám a rady okolí vnímá spíš jako podceňování svých schopností. Ze svého úhlu pohledu potom hodnotí i Honzu.

Žádný člověk nechce slyšet, že neustále škatulkuje. Když se ale řekne, že „neustále vyhodnocuje informace“, to už zní líp. Každý člověk má svůj hodnotící systém, svou strukturu kategorií. Je otázka, jak s nimi nakládá. Jestli pomocí něj odsuzuje druhé lidi (nebo sebe) nebo mu spíš pomáhají druhé chápat a respektovat jejich odlišnost.

Rozdíly nás mohou spojovat

Právě v tom nám může hodně pomoct Teorie typů. Umožňuje nám rozpoznávat zdroje našeho chování. Můžeme se také mnohé dozvědět o tom, proč se určitým způsobem chovají lidé kolem nás. Na základě toho pak můžeme nahradit stereotypní kategorie takovými, které budou z hlediska budování dobrých vztahů užitečnější.

Existuje samozřejmě riziko, že si pomocí Teorie typů vytvoříme pouze nové „škatulky“. To se nám stane v případě, že budeme lidi třídit na základě jejich aktuálního chování a budeme si dělat unáhlené závěry.

Teorie typů však netřídí lidi do kategorií na základě jejich chování, ale vrozeného nastavení mozku a z něj vyplývajících potřeb. Právě koncept vrozených potřeb se mi při používání Teorie typů nejvíce osvědčil jako všeobecná ochrana proti škatulkování.

Nejde o to, popsat, JAK se člověk chová, ale zjistit PROČ.

Stejný projev chování totiž může mít různé důvody vyplývající právě z toho, že naše vrozená podstata je různá. Rozumět PROČ je důležité nejen proto, abyste našli svůj typ, ale také chápali to, co se skrývá za chováním jiných lidí, a věděli, jak na ně reagovat.

Příklad: Kolega vám na řešení vašeho problému doporučuje svůj postup, protože jemu se osvědčil:

• Je-li vaší klíčovou potřebou stabilita a předvídatelnost (SJ typy) a váš problém je stejný jako kolegův, jeho zkušenost uvítáte, zejména pokud nemáte s takovým problémem zkušenost vlastní.
• Je-li vaší vrozenou potřebou svoboda jednat teď a tady (SP typy), je pro vás reálná zkušenost někoho jiného sice zajímavá, ale zároveň víte, že podmínky se neustále mění a minulé postupy v jiné situaci většinou nefungují.
• Je-li vaší potřebou rozumět a prověřovat (NT typy),  nebudete dělat nic, dokud nezanalyzujete, o jaký problém jde, a teprve pak se rozhodnete, jestli je nabízený postup relevantní. Dobrou radu kolegy můžete (kvůli potřebě kompetentnosti vnímat jako podceňování vašich schopností.
• Je-li vaší vrozenou potřebou jedinečnost a hlubší smysl (NF typy), chcete se sice o svůj problém podělit, ale pak hledat svou cestu, jak ho řešit. Zároveň se však můžete kvůli potřebě harmonie obávat konfliktu, a proto pro vás není jednoduché druhému otevřeně říct, že se jeho radou řídit nechcete.

Teorie typů NENÍ nástroj, pomocí kterého lidi rychle a snadno roztřídíte. Takových nástrojů už existuje spousta a mají jedno společné – vycházejí vstříc potřebě dnešní zrychlené doby – dozvědět se vše rychle, mít informace naservírované stručně, zjednodušeně. Při jejich používání ale zjistíte, že nefungují, nebo pouze částečně.

Teorie typů NENÍ jednoduchá. Hlavně proto, že nezjednodušuje.  V tom je její největší síla. Teorie typů je typologie, která škatulky nevytváří, ale boří. Pokud jste ochotni s ní jít do hloubky, odhalí vám své netušené možnosti, jak porozumět sobě i druhým.