Kořeny a historie Teorie typů

Kde se vzala Teorie typů? Z jakých základů vychází? Proč nedoporučuji používat pro určení typu dotazník? A jak jinak lze zjistit svůj typ?

Jung: extraverze a introverze

Historie Teorie typů se začíná odvíjet v práci Carla Gustava Junga. Ten se zpočátku věnoval především rozdílům mezi extraverty a introverty. Na rozdíl od předchozích pojetí extroverze a introverze neviděl rozdíly na úrovni chování. Nejde tedy o to, jestli se chováme otevřeně a hlasitě, nebo jsme uzavření a tiší.

Všichni fungujeme v obou světech – vnitřním (introvertním) a vnějším (extravertním). Obracíme se ven, ze sebe, abychom přijímali podněty z okolí, komunikovali, něco aktivně dělali. Nebo se obracíme dovnitř, do sebe, abychom vnímali vnitřní pochody svého těla, vzpomínali, představovali si, reflektovali. Rozdíl mezi extraverty a introverty pak spočívá v tom, ve kterém z těchto dvou světů je nám pohodlněji a jak snadné či obtížné je pro nás překračovat hranici toho druhého. Narodili jsme se totiž s přirozenou preferencí jednoho z nich.

I když Jung extraverzi a introverzi věnoval většinu své knihy „Psychological types“, šel v popisu rozdílů v chování lidí dál. Popsal čtyři různé typy extravertů a čtyři typy introvertů, které od sebe odlišoval důraz na čtyři mentální funkce: Sensing, Intuition, Thinking a Feeling. Každý z osmi typů jednu mentální funkci přirozeně preferuje (tzv. dominantní funkci, já ji nazývám „ředitel“), tu pak používá v tom světě, kterému dává přednost: ve vnitřním (introvertním) nebo ve vnějším (extravertním).

Nejde o chování, ale o vnitřní princip

Kombinací příjmu, rozhodování, extraverze a introverze tedy Jung vytvořil typy osobnosti. Nešlo mu ale o to, popsat, JAK se tyto typy chovají, nýbrž PROČ – odhalit vnitřní principy jejich fungování, které jsou vrozené. Jung ale zároveň zdůrazňoval, že člověk se v průběhu života vyvíjí a může se učit i to, co mu vrozené není.

Teorie typů činí naše vnitřní principy fungování vědomými, protože pouze ony jsou stabilní složkou naší osobnosti,
která nás odlišuje od jiných typů. Právě důraz na vnitřní princip, podstatu každého člověka (nikoliv jeho chování) a vývoj v průběhu života považuji za klíčový při používání Teorie typů. Zamezuje totiž zjednodušujícímu škatulkování a omezuje vznik stereotypů v našem myšlení a hodnocení druhých lidí.

Osm psychických funkcí

Pohled na osobnost skrze tzv. „osm psychických funkcí“ (čtyři způsoby příjmu a čtyři způsoby rozhodování) dále rozpracovávají v poslední době např. Hartzler a Hartzler (2005), Berensová (2004), Nardi (2005) apod. I já jsem se rozhodla jít touto cestou. Abych nemusela používat označení „typologie MBTI“, která je pro mnoho lidí spojena právě s MBTI dotazníkem, vrátila jsem se ke kořenům a názvem „Teorie typů“ se odkazuji na „theory of type“, jak bývá Jungova teorie osobnostních typů neoficiálně nazývána.

MBTI

Mnohem dříve, než výše uvedení autoři, využily Jungovu teorii Isabel Myersová a Katharine Briggsová tím, že vytvořily nástroj pro určování typů: Myers-Briggs Type Indicator (MBTI), který doplnily podrobnými popisy 16 typů osobnosti (ENFP, ISTJ, ESTP apod.). Věřily totiž, že určení typu osobnosti může lidem pomoci rozvíjet se a zvyšovat harmonii ve vztazích.

Rizika dotazníku

Přestože se autoři, kteří dál MBTI dotazník vylepšují, zajisté snaží, aby odhaloval onen „vnitřní princip“ (tj. vrozené nastavení našeho mozku na určitý druh příjmu a určitý způsob rozhodování), lidé, kteří dotazník vyplňují, odpovídají spíše dle svého aktuálního chování. Bez porozumění tomu, z čeho se typ skládá, jaké mechanismy fungují ve vývoji typu a jak nás ovlivňuje naše okolí, je výsledný typ často odrazem spíše našeho aktuálního stavu a přizpůsobení se profesi či životní roli. Mnozí z nás jsou také ovlivněni svými rodiči a jejich očekáváním, díky němuž se vidíme jinak, než jací ve skutečnosti

Mnoho lidí, kteří vyplní dotazník a „vyjde“ jim nějaký typ, mají tendenci dávat větší váhu tomuto výsledku než odhadu, kterého se doberou skrze porozumění základům Teorie typů. Považují totiž dotazník za objektivnější nástroj. A to i přesto, že objektivitu dotazníku samotní autoři opakovaně zpochybňují a zdůrazňují nutnost verifikace typu. V takových případech je proces sebepoznání narušen, ne-li zastaven, a výrazně se zvyšuje riziko zařazení se do určité „škatulky“.

Typ lze určit bez dotazníku

My naopak důsledně ctíme princip: „Každý sám u sebe se nejlépe rozhoduje, který typ ho nejvíce vystihuje“ a poskytujeme lidem na úvodním semináři Teorie typů mnoho příležitostí, aby na základě nových informací mohli svůj typ osobnosti sami odhalovat a ověřovat, a to bez nutnosti použít nějaký dotazník. Nedochází tedy k vnějšímu škatulkování, ale k identifikaci s vlastním typem osobnosti na základě hlubokého sebepoznání.