KNIHA O POROZUMĚNÍ DĚTEM I SAMI SOBĚ
Nejsou stejné

Děti nejsou stejné!
Kdo by nechtěl své dítě dobře vychovat! Víte ale, co je dobré právě pro vaše dítě?
Nejde o volnou výchovu, ale respekt k přirozenosti dítěte. Podpořte vaše dítě, aby bylo tím nejlepším, kým může být. Samo sebou.
Zázračná pilulka není
Každá z nás chce být dobrá máma, každý chce být dobrý táta. Existuje mnoho cest, jak to dělat, určitě jste se už o nějaké zajímali. Jedno mají společné — i když zdůrazňují individuální přístup, doporučují něco, co by mělo fungovat pro všechny. Jenže vy víte, že děti nejsou stejné.
Některé výchovné přístupy už naštěstí jedinečnost dítěte zdůrazňují. A doporučují vám, abyste ji odhalili. Abyste navázali spojení se svým dítětem a začali naplňovat právě jeho potřeby. Jak se ale v potřebách dítěte máte vyznat, když vysílá rozporuplné signály a pokaždé se chová trochu jinak?
Díky této knize
REFERENCE ČTENÁŘŮ
My dospělí si zkrátka chování dítěte interpretujeme po svém — místo toho, abychom mu umožnili vyvíjet se v souladu s jeho přirozeností, přetváříme ho k obrazu svému.
To způsobuje problémy ve výchově i ztrátu motivace při učení.
Děti opravdu NEJSOU STEJNÉ, ale postupně lze v jejich chování vysledovat typické vzorce, které odrážejí jejich vrozené potřeby.
Některé dítě potřebuje stabilitu a předvídatelnost. Pokud po něm příliš brzy chceme autonomii, může se cítit ztracené. Jiné dává přednost neustálému přísunu nových podnětů a v životě bude úspěšné díky schopnosti improvizovat, ale my po něm chceme, aby se co nejdřív naučilo plánovat a řídit vlastní chování.
Některé dítě je přirozeně empatické, myslí na druhé lidi, ale nám pak vadí, že nemá vlastní názor. Některé dítě říká věci na rovinu a bez obalu a my se na něj zlobíme, že je necitlivé.
OHLASY FANOUŠKŮ
Také jsem si prošla své
Jsem psycholožka a člověk, který pátrá po příčinách, ale při studiu psychologie jsem se toho o důvodech lidského chování mnoho nedozvěděla.
Odpověď na otázku, proč má dítě nějaký problém, jsem hledala ve špatné výchově, v nevhodné výuce nebo nějaké poruše. V rodičích a učitelích to samozřejmě vyvolávalo pocity viny (i když jsem jim to říkala laskavě).
S vlastními dětmi přišly i pochybnosti o mých mateřských schopnostech: Jak to, že rady ze seminářů fungují u mých dětí jinak nebo nefungují vůbec?
Rozsvítilo se mi ve chvíli, kdy jsem objevila Jungovu Teorii typů. Brzy jsem začala rozumět lépe svým dětem, svým blízkým, ale také svým klientům — dětem i dospělým. Za dvacet let praxe jsou jich už tisíce. Při práci s nimi jsem teoretické poznatky získané z knih procvičovala v praxi a postupně vyvinula svůj vlastní koncept, jak si může dospělý určit svůj typ osobnosti bez dotazníku i jak lze odhalit vrozené potřeby dětí a předvídat jejich další vývoj.
Mými největšími učiteli však byly mé děti — díky nim jsem se proměnila já. Od mala bylo zřejmé, že každé z nich potřebuje něco jiného, než jsem jako malá potřebovala já.
Díky Markovi jsem záhy pochopila, že budeme mnohem lépe fungovat, když ho budu brát jako respektovaného partnera (“Ty s ním pořád jenom diskutuješ!» říkala mi moje máma). Taky jsem se postupně učila dávat si pozor na to, co říkám — aby to mělo logiku a byla jsem schopna to dodržet, což byla opravdu velká rodičovská výzva. Odpověď na otázku “Proč to mám dělat?» typu “Protože jsem to řekla,» ho totiž nepřiměla k tomu, co jsem chtěla, a vyhrožování »Už ti nikdy nekoupím zmrzlinu.». brzy prokouknul a přestal brát vážně.
Díky Barče jsem začala chápat, jak užitečné je nechávat věci otevřené (ačkoliv má přirozenost je opačná) a Dája mi ukázala, že vnitřní svět fantazie je krásný, i když někdy děsivý, a má smysl si to v něm užívat.
Bez Teorie typů bych si myslela, že Marek nechce poslouchat, Barča nikdy nic nedokončí a nenaučí se uklízet a Dája má úzkostnou poruchu. Dneska vidím, co všechno jsem ve výchově mohla dělat lépe, nicméně díky Teorii typů se mi snad podařilo, že z mých dětí vyrostli lidé, kteří jsou za sebe zodpovědní, mají rádi sebe i ostatní lidi a máme spolu hezký vztah.
Autorka knihy Šárka Miková