Různé typy = různá období vzdoru

Možná jste měli donedávna pocit, že jste dobrá máma (nebo dobrý táta) a s dítětem vám to celkem funguje. Snažili jste se o respekt, mluvili o svých pocitech, popisovali pocity dítěte, domlouvali jste se. Jenže najednou dítě přestává ochotně spolupracovat. Proč, když vy děláte všechno stejně jako dřív? Protože přišlo „období vzdoru“. Důležitý milník v životě dítěte, kdy dítě objevuje samo sebe a musí se „ohraničit“ vůči okolí. A vy objevujete, že děti nejsou stejné.

V tomto článku zjistíte, proč jdou do vzdoru různé typy dětí a jak na ně reagovat.

Proč nefunguje to, co dřív?

Daniela: „Do  dvou let dcery jsem na sebe byla děsně pyšná, jaká jsem super respektující matka, když to moje dítě tak skvěle spolupracuje a jde se tak snadno dohodnout. Někdy mezi 2,5. a 3. rokem přišla krutá změna, kdy začala dcera dávat najevo nesouhlas a nastoupil vlastní názor, ačkoliv já nic nezměnila. Rychle jsme museli zavést do praxe širší možnost rozhodování sama o sobě – oblékat se podle sebe, ale i nakupovat oblečení se schválením, jinak ho nenosila a nešlo jí ho dát. Jídlo začala filtrovat a odmítat to, co dřív třeba jedla, víc organizovala hru – už nečekala, co vymyslím, ale říkala mi, co mám já dělat. A u syna se situace opakovala – jen s jinými projevy, protože je jiný typ.“

Být respektujícím rodičem je snadné, když je dítě roztomilým kojencem pozorujícím svět kolem sebe z dětského lehátka nebo rok a půl starým batoletem, které svou energii zaměřuje do prvních krůčků a žvatlání prvních slůvek. Začíná už sice testovat hranice, ale důrazná reakce rodičů v něm vyvolá spíš stud a snahu si rodiče získat zpět na svou stranu.

Poznámka na okraj především pro rodiče ENTJ, ESTJ a ESTP dětí: Ne u všech dětí je kojenecké období u dítěte idylické. Vaše děti uměly projevit vehementně svou vůli už v kojeneckém věku: „Pamatuji si na fakt silný moment, kdy měla dcera 4 měsíce a přetahovaly jsme se o lahev. Chtěla jsem, aby se napila víc (a nevzbudila se za hlady hned za hodinu), ale ona mi tu láhev odstrkovala rukou. Vědomě, silou. Bylo to čisté soupeření dvou rovnocenných bytostí. V té chvíli jsem ji přestala vnímat jako křehké miminko, ale jako osobnost, kterou mám provázet na cestu do dospělosti. Teď je jí šest a já se snažím nějak citlivě kočírovat její touhu ovládat svět.“ (Lucie, máma ENTJ dcery).

I přes uvedený příklad se dá říct, že na většinu dětí do zhruba roku a půl opravdu funguje domlouvání a vysvětlování – protože v tom cítí z vaší strany zájem a bezpodmínečnou lásku. A právě o tu jim v tomhle věku jde především. Jenže to se po druhém roce začíná měnit. Vedle strachu z toho, že ho rodič opustí, přichází strach z toho, že ho „pohltí“ a vezme mu nezávislost. Přichází období vzdoru. Ne, že by dítě dál nepotřebovalo vaši lásku. Vedle ní ale potřebuje taky prosadit samo sebe.

Co všechno se v „období vzdoru“ dítě učí?

I když to tak ve vaší každodennosti nevypadá, období vzdoru znamená, že vaše dítě je na správné cestě. Cestě za vlastním JÁ a nezávislosti na okolí. Učí se mnoho pro život zásadních dovedností, například:

1. Dítě se učí být samo sebou.
2. Dítě objevuje svůj typ osobnosti.
3. Dítě si začíná uvědomovat, že může svět kolem sebe ovlivňovat.
4. Dítě se začíná učit ovládat svou vůli.
5. Dítě se učí rozhodovat.
6. Dítě se učí samo o sebe postarat.
7. Dítě se začíná učit ovládat své emoce.

Kdo by nechtěl, aby tohle všechno jeho dítě umělo! Pro život jsou to naprosto nepostradatelné dovednosti. Jenže dítě je v jejich osvojování teprve na začátku – „učí se…“ a „začíná…“. Známe to od sebe – v čemkoliv novém, co se teprve učíme, působíme zpočátku jako slon v porcelánu. Pokusy se neobejdou bez omylů a chyb. A právě díky nim se můžeme něco skutečně naučit.

A to jsme dospělí a umíme se (většinou) už docela ovládat. Jenže i regulace emocí je u batolete teprve ve stavu učení. A dítě používá své emoce v jejich „čisté“, nekorigované formě často právě k prosazení samo sebe.

My rodiče vzdorujícímu chování našich dětí často nevědomky nahráváme. Jsme na dítě moc rychlí a tlačíme na okamžité splnění našich požadavků, pomáháme mu s tím, co by chtělo zvládnout samo, nebo ho nutíme půjčovat hračky, když ono se v batolecím věku teprve učí věci vlastnit. Zpravidla stačí změnit málo z našeho chování, abychom dosáhli zmírnění dětského vzdoru a s ním spojených emocí. Více se dočtete zde

Období vzdoru u různých typů osobnosti

Dočetli jste až sem a říkáte si, jak je možné, že dítě vaší kamarádky žádnou výraznou „první pubertu“ nemá? Že by to bylo vaším přístupem a ona je lepší máma? Pravděpodobně ne. Může jít o rozdíly v osobnostech dětí. Protože právě v batolecím věku začíná dítě výrazně projevovat svou vrozenou osobnost. A nejde jen o to, že vy a vaše kamarádka máte dost pravděpodobně jiné děti, taky jste možná jiné typy vy dvě.

O jakých rozdílech v typech osobnosti tady mluvíme? O takových, které jsou podmíněné naším biologickým nastavením mozku. To podmiňuje naše vrozené potřeby a ty právě nejsou stejné. Rozdíly ve vrozených potřebách se u dětí projevují už dříve, ale nejpozději mezi druhým a třetím rokem začínají hrát v chování dítěte klíčovou roli.

U NT typů je potřeba autonomie silně spojená s potřebou dokazovat si svou kompetentnost. Kompetentnost je totiž jednou ze třech klíčových vrozených potřeb tohoto typu. Jak už víme, v období vzdoru chtějí být kompetentní i jiné typy dětí, ale NT typům to vydrží, i když období vzdoru skončí, a to po celý život: „Chci zvládnout věci sám, neselhat při tom a potvrdit si, že jsem schopný.“

U SJ typů bývá vzdor často reakcí na to, že se věci nedějí předvídatelným způsobem – tak, jak je dítě zvyklé, jak to děláme doma vždycky. Právě stabilita a předvídatelnost jsou pro tento typ klíčovými potřebami. I tohle dítě chce být autonomní, chce být samo sebou, ale zkouší to v prostředí, které je pro něj dostatečně stabilní – tedy známé, ověřené, ví, co může čekat. Tam se pouští do činností, ve kterých projevuje svou autonomii. A i když chce dělat věci samo, u těch nových si rádo nechá ukázat, jak má postupovat.

U SP typů se v batolecím věku silně začínají projevovat potřeby svobody a okamžitého dopadu. „Chci věci zkoušet a vidět, co se stane, a nechci, aby mě v tom někdo omezoval. Nenecháte mě? Půjdu proti vám.“

U NF typů nemusí rodiče období vzdoru nějak výrazně vnímat. S těmito dětmi se většinou dá nějak domluvit a především vysvětlování skrze pocity mámy na ně dobře fungují. Jenže i tyhle děti chtějí být samy sebou – a období vzdoru se napojuje hlavně na jejich potřebu jedinečnosti. Touží být výjimečnými pro své rodiče, cítit, že mají výlučné místo v jejich srdcích. Což může zkomplikovat narození mladšího sourozence. A i když navenek nežárlí, emoční výbuchy jsou často odrazem jejich pocitu, že už je rodič nemá dost rád, když se teď točí vše kolem miminka.

Rozumět typu osobnosti svého dítěte se vyplatí nejen v období vzdoru. I když se nám to nezdá, brzy pomine. Dítě ale může jít do opozice i ve starším věku. Tam už ale nejde o batolecí vzdor, nýbrž o nenaplňování vrozených potřeb určitého typu osobnosti. Více se o typech osobnosti u dětí dočtete v knize Nejsou stejné.