Sourozenci bez rivality ve 4 krocích

„Ať si to vyřeší mezi sebou!“ říkají často rodiče. Chtějí, aby z jejich dětí vyrostli sourozenci bez rivality. Nechat děti, aby samy řešily své spory, může být skvělou příležitostí k učení důležitých sociálních dovedností. V situaci, kdy se ale konflikt emočně vyhrocuje a děti jsou slovně či fyzicky agresivní, by rodič zasáhnout měl. Nikoliv tím, že bude hledat viníka, ale modelováním efektivního vyjednávání. V opačném případě totiž rivalitu mezi dětmi nevědomě podporuje. Jak na to? Dozvíte se v druhé části článku (hned za fotkou).

Co sourozenectví přináší?

Sama skutečnost, že se o pozornost rodičů musí dítě dělit s někým dalším, že musí čekat a jeho potřeby nejsou vždy naplněny, je důležitým základem pro rozvoj dovedností vyjednávat, ustoupit či vnímat potřeby druhých. Nápodobou chování sourozenců se děti zároveň přirozeně učí i ty způsoby chování, které jim nejsou přirozené, ale pro život jsou důležité (nejlépe se to děje, mají-li děti prostor pro svobodnou hru).

Jenom to, že má dítě sourozence, ale tyhle přínosy nezajistí. Pokud je výchova hodně kontrolující, tedy když děti „musí poslouchat“ a mají málo autonomie ve svém rozhodování, cítí se frustrované a své frustrace si vybíjejí na tom, kdo je nejblíž – na svých sourozencích.

Rivalita začíná už narozením sourozence

Pro dítě jakéhokoliv typu osobnosti je příchod sourozence náročnou změnou. Záleží samozřejmě na tom, jak staré dítě je – pěti či šestileté dítě se sice na výsluní výhradní pozornosti svých rodičů vyhřívalo dlouho a zvyklo si na to, na druhé straně už se zpravidla dokáže samo lépe zabavit i částečně ovládat své emoce.

Když se sourozenec narodí rok a půl starému dítěti, je to o poznání jiná situace. Takhle malé dítě je ještě v počáteční fázi budování citového pouta a potřebuje hodně pozornosti a pozitivních interakcí, které jsou pro něj důkazem rodičovské lásky i prostorem pro učení se základům sociálnímu chování. Sourozenec mu v tomhle směru zabírá místo a nemůžeme se divit, že si prvorozený o pozornost vehementně říká.

Časté je, že si rodiče pořizují děti s cca tříletý odstupem. U některých z nich je skloubení potřeb staršího s kojencem relativně snadné. Například pokud je to dítě introvertní a racionálně založené, tak mu máma může při kojení číst z encyklopedie a dítě bude spokojené. Pokud je to ale dítě, které potřebuje hodně podnětů a akci, bude klidné chvíle mámy s miminkem „narušovat“ – říkat si o to, aby se něco dělo.

Syn (3,5 roku) pravidelně každý den fyzicky ubližuje své mladší sestře (1 rok). Minimálně jednou za den ji strčí, plácne po hlavě, štípne nebo kopne.“

Bude-li máma jeho potřeby odmítat,  bude v něm narůstat frustrace, kterou může snadno obrátit proti svému mladšímu sourozenci a fyzicky mu ublížit. To nás rodiče většinou nazlobí a vyděsí – kromě toho, že tohle se nesmí, máme obavu, že nám z dítěte vyroste agresor. Oplácíme mu stejnou mincí – odpírání lásky nebo fyzický trest totiž nejsou ničím jiným než agresí.  

Pomocí Teorie typů můžeme vidět chování dítěte z jiného úhlu pohledu. Nikoliv jako zlobení, ale jako dožadování se něčeho, co dítě potřebuje stejně jako vodu nebo vzduch. Neznamená to přitom, že dítě musí mít v každé chvíli své potřeby naplněné – musí se ale cítit pochopené.

I moje děti měly konflikty

Ani mé děti nebyly dokonalými sourozenci bez rivality. Brzy jim bude 29, 27 a 21 a hlavně ti starší dva (chlapec a dívka) měli spolu konflikty každou chvíli. Později si občas dělali legraci z té nejmladší, protože ona byla kvůli své citlivosti snadný terč. Přesto mají dneska spolu hezké vztahy.

Nejstarší syn je hodně racionální a analytický a jeho výchova mi dávala zabrat – vytrénovala jsem se ale ve formulování logických důvodů mých požadavků a poskytování autonomie při rozhodování. S jeho o dva roky mladší sestrou měli společné, že oba byli dychtiví poznávat svět a dělat věci nově a kreativně, jen Barča je víc vztahově orientovaná a Marek od ní odkoukával empatii a ochotu pomáhat, zatímco ona se trénovala v logice.  

Poslední introvertní Darja to neměla snadné, protože ve společném pokoji se nacházeli dva extraverti, kteří si navíc libovali v „rozpracovanosti svých projektů“ – neboli všude bylo plno věcí a ona si horko těžko hájila svůj uklizený prostor pod palandou. Nicméně, jak sama říká, vždycky cítila, že ji berou vážně, obdivují její schopnosti a jsou jí k dispozici, když něco potřebuje.

Všechny moje děti se shodují na tom, že jim v chápání sourozenců (ale také vrstevníků a lidí) pomohla Teorie typů. Pomocí ní jsme si vysvětlovali, jak situaci asi vnímá ten druhý, proč jsou jeho potřeby tak jiné než moje, a jak spolu můžeme mluvit, abychom našli dohodu. Doporučuji tento přístup i vám. Jak na to?

Sourozenci bez rivality ve 4 krocích

1. Umožněte oběma dětem říct, jak se cítí a co se stalo

Měli bychom přitom pouze vyslechnout, přijmout a potvrdit emoce dětí – nepopírat je, neradit, logicky nevysvětlovat. Podobně bychom měli vzít vážně i to, že každé dítě vidělo situaci jinak, a nesnažit se zjistit, kde je „skutečná pravda“. Neměli bychom hodnotit ani hledat viníka.

2. Zklidněte emoce dětí a zesilte jejich „příjem“

Opět popisně a nehodnotícím způsobem opakujeme či parafrázujeme, co dítě říká. Ujišťujeme se, jestli jsme to slyšeli správně. Děláme to hlavně proto, aby dítě vidělo, že ho bereme vážně. Zároveň se tím snažíme uklidnit emoce, aby byly děti více na příjmu.

3. Umožněte oběma dětem vnímat, jaká je situace z pohledu druhého

Záměrně rovnou škrtám otázky typu: „Jak by ses cítil na jeho místě“ nebo „Jak by se ti líbilo, kdyby to někdo dělal tobě?“. Ty totiž vedou dítě k tomu, aby dál přemýšlelo o sobě, nikoliv o druhém. Měli bychom dětem spíš ukazovat, jak vypadá situace z pohledu toho druhého – jak ji vidí, co v ní cítí, jak o ní přemýšlí, co je pro něj důležité. Pomůže nám k tomu znalost vrozených potřeb (více o potřebách jednotlivých typů zde: SP, SJ, NT a NF)

4. Pomozte dětem zprostředkovat dohodu

Když se děti cítí pochopené, snadněji přijímají, že druzí mají jiné potřeby a jsou ochotnější k dohodě. I tu bychom ale měli dětem modelovat, než se to naučí dělat samy.

Rodič je taky jenom člověk

Rodičovská vize „sourozenci bez rivality“ se nám může zdát při řešení každodenních sporů nedosažitelná. Trpělivost je ale na místě a váš přístup při častém opakování ponese ovoce. Je dobré si ale nejdřív zmapovat, jestli pro vás není některý z výše uvedených kroků problematický kvůli vašemu typu osobnosti.

Pokud jsem například velmi racionálně založená, tak budu mít tendenci konflikt mezi sourozenci vnímat jako problém, který je potřeba co nejdříve vyřešit. Přistoupím tedy k logické analýze faktů a budu hledat pravdu. Jenže děti jsou v emocích a žádná fakta se nedozvím. Pokud je pro mě přirozené napojovat se na pocity druhých, tak dám dětem sice prostor pro projevení emocí, ale přenesu je na sebe a nebudu schopná být v dalších krocích konstruktivní.

Prvním krokem na cestě k vizi „sourozenci bez rivality“ by tedy mělo být určení typu osobnosti vás rodičů. Pomoci vám v tom může kniha Ani mámy nejsou stejné – a to i když nejste zrovna máma 🙂