Přestaňte tlačit – dejte dětem zodpovědnost

Už vás nebaví děti pořád kontrolovat a do něčeho tlačit? Chcete, aby dělaly věci samy od sebe? Dejte jim zodpovědnost. Naučí se správně rozhodovat i odpovědně jednat. Čtěte dál a dozvíte se, jak na to.

Když s rodiči mluvím o tom, že je potřeba nechat dítě o sobě rozhodovat, představí si dva extrémy. Buď absolutní volnost, při které si dítě tzv. může dělat, co chce, nebo absolutní poslušnost, kdy musí dítě dělat jen to, co po něm chce rodič. Existuje ale i jiná cesta.

Čí je to zodpovědnost?

My rodiče musíme nastavit základní hranice. V rámci nich má mít ale dítě svobodu ovlivňovat, co se ho týká, neboli zažívat tzv. vnitřní pocit kontroly. Nabízíme dítěti podporu, např. pomůžeme s vysvětlením či řešením úkolu, ale zodpovědnost za splnění úkolu je na něm. Nebo dítěti poskytujeme informace, předestřeme přínosy a rizika různých variant, ale nakonec se rozhodne dítě. To vše samozřejmě s ohledem na věk. Batoleti dáváme na výběr z variant a může si např. vybírat oblečení nebo co si dá k svačině. Předškolák může ovlivnit program na víkend nebo si vybrat barvu, jakou bude mít vymalovanou jednu stěnu v pokojíčku. U starších dětí by se ale prostor pro vlastní rozhodování měl dál rozšiřovat.

Proč je to důležité?

Mozek se rozvíjí tam, kde se používá. Chceme-li tedy vychovat dítě, které přijímá odpovědnost za svoje chování, musí mít prostor si to trénovat. Má to ale další benefit. Vlastní rozhodování podporuje sebemotivaci. Když dítě cítí, že má situaci pod kontrolou, je přístupnější dohodě, ochotnější ke spolupráci i odhodlanější věci dokončovat.

Proč se my rodiče bojíme přenést zodpovědnost na dítě?

Protože se bojíme. Že nebude nic dělat a nerozvine svůj potenciál, nebo selže a bude trpět. Jsou naše obavy reálné? A nepřináší naše přehnaná péče nebo kontrola dítěte spíš rizika pro jeho budoucí život?

„Když nebudu tlačit, dítě promrhá svůj potenciál.“

Jenže když na děti tlačíme, udělají jen to, co je nutné, abychom na ně tlačit přestali. Podřídí se nám, aby měly klid, nebo jdou do opozice a naučí se podvádět. Co se tím ale učí pro život? „Je potřeba ustoupit, když na mě někdo tlačí?“ nebo „Proti jakémukoliv náznak tlaku je třeba se rychle vzbouřit.“

„Učitelka si bude myslet, že jsem nezodpovědný rodič.“

Ano, ale pouze v případě, že nebude vědět o tom, co se dítěte snažíte naučit. Učitelé chtějí, aby jejich žáci byli samostatní, takže vás ve vaší snaze určitě podpoří. Řekněte učiteli něco ve smyslu: „Jsem ochoten dítěti pomáhat (nabízet informace pro dobré rozhodování, podporu při potížích), ale zároveň dítěti dávám najevo, že je příprava na školu jeho zodpovědnost.“

„Co když dítě selže a bude mít z toho depresi?“

Paradoxně se to bude dít spíš tehdy, když bude mít pocit, že nemá svůj život pod kontrolou, že nemůže ovlivnit to, co se ho týká. Tento pocit je nejčastějším zdrojem úzkostí a stresu, a to nejen u dětí. Nebojte se, neradím vám, abyste v negativních pocitech po nezdaru nechali dítě „vykoupat“. Naopak, buďte tam pro něj,  přijměte jeho emoce a dávejte najevo, že nezdar nebo chyba jsou vlastně kamarádi – dávají nám příležitost se něco nového naučit. Pokud se bude vaše dítě v situaci, kdy se mu nedaří, pochopené, frustraci z nezdaru překoná a naučí se být odolnější vůči stresu v budoucnosti.

„Když ho nechám, nebude dělat nic.“

To je oprávněná obava, zejména pokud jste doteď měli dítě plně pod kontrolou. Čeká vás dlouhá cesta, ale věřte, že se vyplatí. Tady jsou postupné kroky, jak může proces přijetí zodpovědnosti probíhat:

1. V prvé řadě budete muset pracovat na sobě – skutečně přijmout, že dítě se může rozhodovat a poučit ze svých chyb, a předat mu zodpovědnost.
2. Dítě si musí zvyknout, že už ho tolik nekontrolujete.
3. Dítě se musí se naučit příslušné dovednosti, aby zvládalo věci samo. A bude k tomu potřebovat vaši podporu – ne, abyste dál věci dělali za něj, ale aby cítilo podporu, že se na vás může obrátit.

„Budu tvrdý, protože i tvrdý trenér nebo přísná učitelka mému dítěti vyhovuje.“  

Mezi rodiči a učitelem nebo trenérem ne velký rozdíl. Učitel učí, trenér trénuje. Je to jiná autorita, kterou dítě určitě potřebuje, protože se díky ní učí jiné dovednosti – např. přizpůsobit se jiným pravidlům, potlačit své potřeby ve jménu třídy nebo týmu apod. Jenže rodič má dítě bezpodmínečně milovat a vytvářet mu bezpečnou základnu.

Domov jako bezpečný přístav

Mimo domov jsou děti často vystaveny stresu. Zkoušejí nové věci, zažívají nezdary. Domov by ale měl být bezpečným přístavem, kde si mohou odpočinout a nabrat novou sílu. Měl by být místem, kde dítě vždycky najde pochopení a podporu. Pokud děti doma necítí pocit bezpečí, v dospívání zvolí jednu z alternativ: uzavřou se do sebe a svého pokoje a nebudou ochotny s námi vůbec komunikovat nebo budou při každé příležitosti domov opouštět a hledat bezpečnou základnu jinde.

Pro nás rodiče ale může být těžké přijmout dítě bez výhrad. Hlavně, pokud je jiný typ osobnosti než my. Hrozí pak nejen špatná komunikace v dospívání, ale především narušená sebehodnota. Jak tomu předejít? Dočtete se v knize Milovat nestačí.

Použitá literatura: N. Johnson, W. Stixrud: Dítě na vlastní pohon. Jan Melvil publishing, Praha, 2019