Kam se ztrácí motivace k učení?

Motivace k učení je dětem přirozená už od narození. Nikdo jim nemusí říkat, aby se učily nové dovednosti, dělají to neustále. Nepotřebují za to být odměňovány a chváleny – poznávání světa je jejich přirozenou potřebou. Otázka by tedy neměla znít „jak motivovat děti k učení“, ale jak zařídit, aby se vnitřní motivace k učení a poznávání světa neztrácely.

Různé osobnosti = různá motivace k učení

Kojenci poznávají svět na první pohled velmi podobným způsobem. Postupně ale vidíme v tom, jak získávají nové informace a osvojují si nové dovednosti, rozdíly. Ty vyplývají z jejich vrozených potřeb.

SJ a SP typy láká především reálný svět a praktické činnosti. SJ typy se učí hlavně pozorováním dospělých a jejich pečlivým napodobováním, častým opakováním a trénováním toho, co jim dobře jde. SP typy se učí spíše impulsivním reagováním na všechno, co se kolem nich děje, a aktivním zkoušením „na vlastní kůži“. NT typy a NF typy sice také pozorují okolí, ale v jejich hlavách se odvíjí mnohem víc, než co okolní svět nabízí – otázky „proč věci takhle fungují?“, možnosti jejich netradičního využití i fantazijní představy jdoucí za hranice reálného světa.

Mají-li děti možnost, volí v batolecím a předškolním věku svůj přirozený učební styl. Pokud jim v tom z nějakého důvodu bráníme (často nevědomě), narážíme na nejistotu, neochotu nebo dokonce odpor. U SJ dětí například v tom, že nechtějí samy zkoušet něco, s čím nemají žádnou zkušenost, u SP dětí, když jim bereme volnost pohybu a svobodu reagovat. U NT dětí, když svým přístupem podceňujeme jejich kompetentnost, u NF dětí, když odmítáme jejich fantazie nebo cítí vztahové dusno.

Čím rodiče brzdí vnitřní motivaci k učení u dítěte?

Někteří z nás rodičů mají jasný názor na to, co dítě potřebuje, myslíme si, že víme, co je pro dítě nejlepší. Vedeme dítě, aby se učilo to, co my považujeme za „správné“ či v daném období (nebo situaci) za důležité, aniž bychom brali v úvahu jeho vrozené potřeby. Motivace k učení se ztrácí. Proč se k tomu uchylujeme?

Rodiče jsou jiné osobnosti než dítě

Vrozené potřeby nejsou z hlediska motivace k učení důležité jen pro děti, hrají klíčovou roli i u dospělých.
Jeden příklad za všechny: Jsme-li typ, pro který je přirozené kreativně tvořit nové věci a generovat nové možnosti, můžeme si myslet, že je to snadné i pro ostatní lidi. Navíc považujeme tento způsob fungování za velmi důležitý pro život, a tak dítě podporujeme v tom, aby fantazii často zapojovalo. SJ dítě však bude v takové situaci nejisté. Potřebovalo by předlohu, vzor, postup. To neznamená, že není tvořivé. Pokud tvoří samo, bez zadání, bude se pevně držet toho, co už zná z minulosti a jeho kreativita se bude pohybovat v těchto mezích. Pokud ale zadání dostane od autority (rodiče, učitele), bude potřebovat velmi konkrétní instrukce, co má dělat, jak postupovat a jak má výsledek vypadat. Pokud je dlouhodobě nedostává, cítí se neschopné a ještě více se bojí do otevřených zadání jít.

Starší sourozenec jako měřítko

Pokud už máme starší dítě, podvědomě přenášíme to, co u něj fungovalo, na mladšího sourozence. Ten ale může být úplně jiný typ osobnosti. Pokud například starší sourozenec uměl v pěti letech napočítat do stovky a sčítat a odčítat do deseti, můžeme očekávat, že mladší na tom bude podobně. A i když nebudeme děti srovnávat nahlas, může se toto „skryté srovnávání“ projevit v našich očekáváních a nárocích na mladší dítě.  

Rodičovská sebeúcta

Někteří rodiče mají pokroky dítěte spojené se svou sebeúctou. Podvědomě si říkáme, že pokud je dítě už v tomto věku dobré v určité dovednosti, pak já jsem dobrý rodič. Tím spíš, když kolem sebe vidíme starší děti, které to ještě neumí. Nebo naopak – když dítě ještě neumí, co jeho vrstevníci, já jako rodič selhávám.

Systém, který může omezovat

Motivace k učení se u dítěte může ztrácet i v případě, že se mu snažíme vytvářet ideální podmínky pro jeho rozvoj. Stává se to v případech, kdy se držíme nějakého pedagogického systému, který říká, co děti daného věku potřebují a co z toho vyplývá pro jejich učení. Například se nám líbí Montessori pedagogika a vedeme doma dítě k tomu, aby věci dělalo samo. Nakupujeme k tomu spoustu pomůcek, doma vytváříme připravené prostředí. Dítě se ale možná o pomůcky nezajímá a spíš než řízenou práci s pomůckami preferuje svobodnou hru.

Motivace k učení ve školce

Ve školce musí dítě do určité míry dělat to, co dělají ostatní – zvyká si na fungování ve skupině a pod vedením „cizího“ dospělého. Funguje tady něco jako skupinová motivace – když to dělají ostatní, dělám to taky. I děti, které doma určité činnosti nebo fungování v rámci pravidel odmítají, mohou ve školce v rámci skupiny dělat to, co se očekává. Netýká se to však rozhodně všech dětí a hodně záleží na způsobu, jakým učitelky ve školce k dětem přistupují. Dítě dostává také první „úkoly“ od někoho jiného než rodičů, ale prozatím za ně (většinou) není hodnoceno – paní učitelka možná pronese slova chvály, ale nevybírá (doufám) na nástěnku jen ty nejhezčí obrázky.

S nástupem do školky je důležité, aby dítě neztratilo možnost volby – tedy aby režim ve školce a způsob práce s dětmi umožňovaly dětem se rozhodovat v souladu se jejich vnitřní motivací – tedy vrozenými potřebami. Například dovolovaly dostatek volného pohybu venku pro děti s potřebou akce teď a tady (přičemž je třeba zmínit, že procházka ve dvojstupu není volný pohyb). Děti také mohou mít možnost pracovat způsobem, který si samy zvolí či rozvíjet se v rámci svobodné hry s kamarády. Jednostranně zaměřená školka může u některých dětí omezovat vnitřní motivaci k učení.

Motivace k učení ve škole

Dítěti je šest. Někteří rodiče se rozhodli pro domácí vzdělávání, většina ale řeší, jestli je zralé pro to, aby se mohlo učit VE ŠKOLE (od toho taky slovní spojení „školní“ zralost, nikoliv připravenost pro čtení, psaní, počítání atd.). Co bude jeho motivaci k učení ovlivňovat?

Pokud se nejedná o sebeřízené vzdělávání (ve svobodných školách), tak především to, že se bude často učit:

• něco, co si samo nezvolilo, 
• s někým, koho si nemohlo vybrat,
• způsobem, který jde možná proti jeho přirozenému způsobu učení.

Navíc poprvé budou jeho výkony hodnoceny  ve vztahu k tomu, co se mají děti v daném ročníku naučit. Nejobvyklejší způsob hodnocení pomocí známek obrací pozornost od toho, co jsem se naučil a jak jsem se posunul, k tomu, jakou za to dostanu „odměnu“ = známku. Navíc jde o tzv. „hodnocení podle sociální normy“, takže mě nutí přemýšlet v kontextu toho, jestli jsem lepší nebo horší než ostatní, což negativně ovlivňuje nejen vztahy, ale především sebehodnotu dítěte. A to i v případě, že je dítě ve třídě nejlepší.

Odměny a pochvaly – žrouti vnitřní motivace

Mnohé výzkumy z posledních let jasně dokazují, že činnost, která je odměňována (nebo za kterou je dítě chváleno), přestává dítě dělat z vnitřní motivace a pouští se do ní kvůli odměně. Respektive nepouští, když je jasné, že odměna nebude. A to i u činností, které předtím dělalo jenom proto, že ho bavily – třeba skládání puzzlů. Proč?

Protože když dělá dítě něco, co ho baví a daří se mu to, odmění se samo – jeho mozek produkuje chemikálie, které mu způsobí pozitivní pocity. A odměna přijde i v situaci, kdy se dítěti nedařilo a muselo překonat překážky – pokud to zvládlo a překonalo samo sebe.

Pokud ale dítě odměňujeme nějakou věcí (a pochvaly či známky fungují na úrovni našeho mozku stejně), dobrý pocit vzniká kvůli této odměně – a náš mozek se na ní stává závislým. Z hlediska chemických procesů v mozku stejným způsobem, jakým jsme závislí na alkoholu nebo cigaretách.

Odměny typu „jestli (něco uděláš), pak (něco dostaneš)“ navíc dítě obírají o část jeho autonomie. Dítě už nemá svou motivaci pod kontrolou, nerozhoduje se podle toho, co ho zajímá. Jeho možnost volby se omezuje na – udělám to, protože z toho něco budu mít (nebo se vyhnu výtce, trestu, špatné známce), nebo to neudělám a ponesu důsledky.

Možná si teď, milí rodiče říkáte, že prostě vaše dítě dostává ve škole známky a vy s tím nic neuděláte. Něco ale dělat můžete. Můžete negativní dopad známkování na vnitřní motivaci dítěte neposilovat, nebo i zmírňovat. Ruku na srdce – tváříme se stejně, když dítě dostane jedničku, pro kterou se nemuselo snažit, jako když přinese trojku, přestože vyvinulo opravdu velké úsilí? Zajímáme se hlavně o to, co se dítě učí, jakým způsobem na to jde a jak se posouvá, nebo spíš o to, jakou dostalo známku?

Jak se dá udržet vnitřní motivace k učení ve škole?

Sebeřízené vzdělávání?

Pokud jste po přečtení dosavadního textu čekali, že přijde obhajoba unschoolingu a sebeřízeného vzdělávání, tak nepřijde. Pro ty rodiče, kteří tyto formy vzdělávání považují za správné a jejich dítěti vyhovují, ho určitě mohu doporučit. Většina dětí se ale učí v běžných základních školách, a má tedy smysl přemýšlet nad tím, jak vnitřní motivaci k učení ve škole (a při domácí přípravě) podporovat.

Mít možnost ovlivňovat své učení

Zásadní je dávat dětem možnost volby – přinejmenším ve způsobu, jakým budou pracovat. Například zda samy či ve dvojici, zda si chtějí své sdělení pro ostatní nejdřív promyslet nebo chtějí rovnou mluvit. Možnost volby je také možná ve způsobech, jakým dítě bude pracovat s textem (pokud učitel různé způsoby práce s textem s dětmi provozuje, a děti tedy vědí, jak na to), nebo jak zpracují zadání – zda formou myšlenkové mapy, tabulky či jiným způsobem.

Velmi důležité také je, aby děti znaly cíle učení (co se dneska budeme učit a proč), ideálně, když jsou vztažené k životu dítěte nebo dané do kontextu něčeho významného, čemu se žák učí. A aby taky plnění těchto cílů na konci hodiny (bloku) reflektovaly. Pro většinu dětí je také velmi motivující, když si mohou přímo volit cíle svého učení. Nemůžeme však očekávat, že to budou hned umět. Zpočátku potřebují velkou oporu – stanovovat si cíle učení, plánovat jejich dosahování, kontrolovat sám sebe v průběhu – to jsou dovednosti, které nezvládají mnozí dospělí. Učitel by měl také více pozorovat žáky při práci a více hodnotit formativně (tedy se zaměřením na proces učení).

Pokud zná učitel Teorii typů (a svůj typ osobnosti), může si dát pozor na to, aby jeho výuka nebyla jednostranná a vycházela průběžně vstříc vrozeným potřebám různých typů. Je totiž úplně na místě, aby se děti učily i jinými způsoby, než které jim jdou přirozeně snadno. Mají však vědět, že to neznamená, že jsou lepší nebo horší než někdo jiný. A že při učení se různým dovednostem máme různě umístěnou startovní čáru.

Jak můžeme, my rodiče, motivaci dětí podpořit?

Především tím, že při komunikaci a učení s dítětem budeme respektovat jeho typ osobnosti. A optikou jeho vrozených potřeb a učebního stylu se budeme dívat na jeho výkony. Muselo vyvinout velké úsilí, aby úkol zvládlo, protože je za hranicí jeho komfortní zóny? Nebo se mu dařilo proto, že byl úkol naprosto v souladu s jeho přirozeností?

Díky Teorii typů lépe porozumíme tomu, proč dítě ve škole něco nebaví nebo v tom selhává. A můžeme ho podpořit způsobem, který vychází vstříc jeho vnitřní motivaci. Jak při domácí přípravě, tak i teď, v distanční výuce.

Více se o typech osobnosti a jejich motivaci k učení dočtete v knize Milovat nestačí.