Máme se rádi? Nemáme se rádi…
Ano, často sami sebe rádi nemáme. Anebo alespoň ne dost na to, abychom dokázali sami sebe ocenit za to, co dobře zvládáme, a zároveň si odpustit své chyby. Trpíme pak vnitřními pochybnostmi, anebo své chyby promítáme do ostatních. Není nutné chodit na terapii, stačí posílit svou sebeúctu. Jak?
Sebeúcta versus sebevědomí
Tyto dva pojmy se někdy pletou. Někteří lidé se mají hodně rádi, ale neznamená to, že mají dobrou sebeúctu. Možná mají jen velké sebevědomí. Tváří se jako mistři světa, ale uvnitř mají velké pochybnosti. Aby však tito lidé mohli sami se sebou žít, volí kompenzační mechanismy: sami sobě i okolí dokazují, že jsou dost dobří. Často však poněkud nezralým způsobem.
Za těmito problémy stojí naše sebeúcta. Ta se rozvíjí už od útlého dětství, a to paralelně ve dvou složkách: „sebehodnota“ (tj. jak se mám rád) a „kompetentnost“ (tj. co umím, zvládám). To, jestli se v životě cítíme spokojeni, tedy vždycky souvisí s tím, jak jsme spokojeni sami se sebou. Jestli přijímáme sami sebe a máme se rádi (sebehodnota) a vážíme si sami sebe za to, co zvládáme (kompetentnost).
Sebehodnota vzniká v dětství
Abych se mohl mít skutečně rád, musím přijímat sám sebe takového, jaký jsem. Do sedmi let věku mi informace o tom, jaký jsem, poskytují výlučně blízcí dospělí, především rodiče. Ti mi totiž dávají zpětnou vazbu na moje chování a já si na základě toho vytvářím obraz o sobě.
Když nejsem pro rodiče „dost dobrý“
Jenže.. Co když se projevuji jinak, než by si mí rodiče přáli? Co když mi moje přirozenost velí např. nejprve pečlivě pozorovat okolí, porovnávat to, co vidím, s mými dosavadními zkušenostmi, a teprve na základě toho (a tedy po delší době) se do akce zapojit? A mí rodiče mi přitom opakovaně říkají, že mám říct úplně cizímu člověku, jak se jmenuju, že nemám pořád jenom stát stranou, mám si jít hrát s dětmi atd. A že s takovou ze mě vyroste samotář a nebudu mít nikdy žádné kamarády. Jak mám mít sám sebe rád, když mi okolí neustále říká, že mám být jiný, než kým se cítím být?
Znalost typu podpoří sebehodnotu
Výchova může rozvoj sebeúcty výrazně podporovat nebo mu bránit. Rodiče, kteří rozumí tomu, jaké jejich dítě je, mohou o dost méně pokazit a výrazně více vývoj svého dítěte pozitivně podpořit. V dospělosti nám pak může poznání sebe sama skrze Teorii typů pomoci se s důsledky málo chápající výchovy vyrovnat. Můžeme pochopit, proč fungujeme, jak fungujeme, a že to, jací jsme, je v pořádku. A můžeme se za to mít rádi.
Pět oblastí kompetentnosti
Čím jsem starší, tím více toho umím. A to v nejrůznějších oblastech – vzdělání, práce, vztahy s ostatními, fyzické tělo, zvládání emočního já. Bohužel někteří z nás se zaměří na rozvoj svých schopností pouze v některé z uvedených oblastí. Vrcholoví sportovci většinou velmi dobře pracují se svým tělem, ale protože je to zároveň jejich práce a na vzdělávání a vztahy s ostatními už jim nezbývá čas, je okruh jejich schopností, tedy toho, co umí a zvládají, velmi úzký. A když musí se sportem z ničeho nic skončit, co jim zbývá? Za co se mají mít rádi?
Sebeúcta v mateřství
Podobně jsou na tom maminky, které veškerou svou energii věnují svým dětem. Zaměřují se sice na rozvoj vztahů, ale pouze těch rodinných, a jejich pracovní rozvoj, vzdělání či rozvíjení fyzického těla stojí stranou. Děti je však jednou přestanou potřebovat. Co jim zbývá? Za co se mají mít rády? A jak je to s workoholiky, to už snad ani nemusím rozepisovat..
Jak zjistím, v čem se realizovat?
Když ale tohle pochopíme a rozvoj svých schopností zaměříme i do jiných, než doposud preferovaných oblastí, můžeme narazit. Zjišťujeme, že ne všechno nám jde tak, jak bychom si přáli. I tady nám může být účinným pomocníkem Teorie typů. Pomůže nám velmi přesně pojmenovat, proč se nám některé schopnosti daří rozvíjet lépe než jiné. Můžeme díky ní porozumět tomu, na co má smysl se zaměřit: co nám půjde snadno a kde musíme počítat s větším množstvím vydané energie a prvotními neúspěchy. Určit svůj typ osobnosti můžete pomocí knihy Ani mámy NEJSOU STEJNÉ nebo na úvodním semináři Teorie typů.
Komentáře k článku