Motivovat? Nejlépe zevnitř…

Možná vás nějaká část vaší práce extrémně vyčerpává, zatímco jiná nesmírně baví. A váš kolega to má přesně obráceně. Jenže vy jste manažer, tak byste měl zvládat všechno. Nebo ne? Následující příběh z praxe vám odpoví.

Kdo je Zbyněk?

Zbyněk je manažer, který neustále hledá nové možnosti a objevuje inovativní cesty. Často je svými nápady inspirací pro ostatní a tahounem rozvoje firmy. Na jeho manažerské práci ho nejvíc baví přemýšlení o budoucnosti, navrhování změn, zkoušení nových metod a přístupů. Naopak popisování procesů, plánování, vykazování a kontrolování lidí jsou činnosti, které nejen, že ho nebaví, ale dlouhodobě jsou příčinou jeho nepohody a pochybností o vlastních schopnostech. Navíc ztrácí motivaci k práci a klesá i jeho výkonnost. Proč?

Klíč je ve vnitřní motivaci

Výzkumy z posledních desetiletí i zkušenosti z prosperujících firem opakovaně ukazují, že výkon zaměstnanců a jejich spokojenost nejsou zdaleka tolik ovlivňovány vnější motivací (například odměnou), ale motivací vnitřní. Ta se u každého člověka startuje, jsou-li uspokojovány jeho psychologické potřeby a nachází-li se v prostředí, které rezonuje s jeho vnitřními hodnotami. Pokud tomu tak je, člověk se dokáže motivovat sám, což se pozitivně odráží v jeho výkonnosti i spokojenosti v zaměstnání.

Naše vrozené potřeby

 Kde se ale naše psychologické potřeby berou? Na rozdíl od chování, které můžeme sice snadno pozorovat, ale zároveň je výrazně závislé na vlivech prostředí, zůstávají naše vrozené potřeby většinou druhým lidem skryty. Díky tomu jsou tudíž i okolím málo ovlivnitelné a v průběhu života zůstávají víceméně stabilní. Vycházejí totiž přímo z našich vrozených typových preferencí.

Pozor na škatulkování

Mluvíme-li o typových preferencích, rozhodně nemáme na mysli, že bychom měli u člověka dotazníkem zjistit jeho osobnostní typ. Tento přístup je velmi nepřesný a zároveň statický, vede ke škatulkování a spíše člověka udržuje v jeho stereotypech než by podporoval jeho rozvoj. Lidé navíc bohužel často dělají jednoduché spojky mezi typem člověka a jeho chováním, schopnostmi a budoucí úspěšností v profesi.

Typ není alibi

Typové preference však naše chování přímo nepředurčují. Typ nám neříká, jací jsme a co bychom měli dělat. Můžeme dělat cokoliv, co považujeme za správné a nutné, abychom se vyrovnali s určitou situací. Máme svobodnou vůli.  Znalost našich typových preferencí a stupně jejich rozvoje nám však může odpovědět na otázky, jaké jsou naše psychologické potřeby, které typy činností jsou pro nás zajímavou výzvou a a které naopak budeme mít tendenci odkládat či se jim zcela vyhnout. Dozvíme se také, které dovednosti budeme rozvíjet snadno a které nás budou stát více úsilí.

Zbyněk se může rozhodnout

Na základě takového sebepoznání se bude moci Zbyněk svobodně rozhodnout, zda se z jeho pohledu úmorných činností vzdá a smíří se s tím, že on není typ vhodný pro operativní řízení a bude svůj vzácný potenciál realizovat např. v obchodních aktivitách, marketingu apod. Anebo zda bude s plným nasazením a zodpovědností k firmě vykonávat i ty manažerské činnosti, které jej tolik nebaví. Bude se při nich pohybovat v oblasti svých nepreferencí a musí tedy počítat s tím, že ho vykonávání těchto činností (podobně jako praváka psaní levou rukou), stojí více úsilí a času. A navíc mu to přináší rychlé vyčerpání energie a potřebu „dobíjet se“ činnostmi, které jsou mu přirozené.

Typ se nemění, typ se vyvíjí

Nic není tak jasné, jak to na první pohled vypadá. Ani to, co jsem napsalo v tomto článku. A tak i když věřím tomu, že se naše typové preference a z nich vycházející psychologické potřeby v podstatě nemění, obratem musím dodat, že v průběhu života dochází k jejich vývoji.  A tak se nám může ve středním věku stát, že to, co nás dříve nebavilo a vyčerpávalo, je pro nás najednou zajímavou životní výzvou. Ale to už je téma na jiný článek 🙂