Na poslední chvíli nemusí být špatně

Dnešní svět tlačí na rychlost a výkony, ale nápaditější a promyšlenější řešení přinášejí často ti, kteří (z pohledu okolí) úkol odkládají. Mají pro to své důvody – sbírají hodně informací, vytvářejí mnoho možností nebo čekají, jaká bude v danou chvíli situace. Máte-li takové dítě nebo jste-li takoví vy sami, najdete v tomto článku uklidnění. A argumenty pro okolí, které se vás snaží předělat k obrazu svému 🙂

Mít hotovo … Odevzdat v termínu… Dotáhnout do konce

V mnoha lidech vyvolávají tato slovní spojení libé pocity. Uzavírání věcí je totiž jejich vrozenou potřebou. A byli za ni také oceňováni ve škole, pravděpodobně i doma.

Přitom se ale pořád se mluví o tom, že dneska se musí děti učit hlavně přizpůsobovat měnícím se podmínkám a učit se nové věci po celý život. Tahle dovednost v první řadě předpokládá všimnout si, že se podmínky mění, dále pak ochotu vzdát se osvědčených způsobů řešení a hledání těch, které budou lépe odrážet aktuální situaci. K tomu se musí (nejen) ve škole děti učit, že

• většinou existuje více než jedno řešení (jakkoliv efektivní se nám v minulosti zdálo),
• důležitější než počet chyb, jsou důvody proč jsem je udělal, abych se z toho mohl poučit a věděl, co dělat jinak nebo co nového se naučit. 

Na úrovni našeho mozku to souvisí s našimi rozhodovacími procesy – musím být připraven své rozhodnutí změnit, když se objeví nové informace. Zároveň se ale všude zdůrazňuje, že správné je být rychlý, efektivní, rozhodný.

Je nerozhodnost špatná vlastnost?

Když o někom slyšíte, že je nerozhodný, jak to vnímáte? Troufnu si říct, že negativně.

Polovina lidí to tak vnímá proto, že nerozhodní nejsou a nechtějí být. Ta druhá polovina by to jako tak špatnou vlastnost nevnímala, kdyby od mala neslyšela, že „se nemají loudat, nemají tak dlouho váhat, mají to už dokončit, mají se rychle rozhodnout“. Je to ale opravdu tak důležité? A proč se tolika lidem uleví, když jim řeknu: „Vy nejste nerozhodný, jen chcete vzít v úvahu co nejvíc informací, zvážit co nejvíc možností a ponecháváte si otevřená vrátka pro případ, že se změní situace“?

Úleva přichází proto, že popisuji jejich přirozené potřeby, dávám jejich fungování legitimitu. Konečně jim někdo vysvětluje, proč tak fungují,  nikoliv, že jsou nejistí, váhaví či přelétaví v názorech.

Být na příjmu, být v procesu

Pro tyhle lidi není tak přirozené rozhodovat se a dokončovat, ale spíš „být na příjmu“ – pátrat po dalších informacích, vytvářet nové možnosti a všímat si, jak se situace kolem nich proměňuje. Dokončit úkol nebo něco definitivně rozhodnout jim nedává smysl, dokud je co přijímat. A to je vlastně pořád.

Mám výsledek… ale nemůže být lepší?

Druhá polovina populace (a já do ní patřím) ale dostala do vínku úplně jinou potřebu – potřebu uzavírat. Představa výsledku nám dodává energii a posouvá nás kupředu k dokončení činnosti nebo učinění rozhodnutí. Nemáme potřebu se v tom dál „babrat“ ani se k tomu vracet. Udělali jsme si fajfku a basta. Vypadá to efektivně, protože to rychle míří k cíli. Co když jsme ale rychlým způsobem došli ke špatnému závěru? Co když nám naše potřeba dokončit a uzavřít zamlžila brýle a přestali jsme být vnímaví k tomu, co se děje kolem nás?

O vrozenosti potřeb „uzavírat“ a „nechávat otevřené“  mluvil už Carl Gustav Jung. Nikoliv, že jedno je lepší než druhé, ale že to, co nám vrozené není, nás stojí hodně mentálního úsilí.  V naší společnosti, která jede na výkon, snadno uspívají ti, kteří přirozeně uzavírají. Od mala jsou navíc ve škole utvrzováni v tom, že rychle se rozhodovat je správné. A ti, co raději zůstávají na příjmu, se snaží potlačit svou přirozenost, aby zapadli. Jenže chceme-li, aby se naše děti uměly přizpůsobovat měnícímu se světu, měli bychom svůj postoj k „nerozhodnosti“ přehodnotit.  

Milí rodiče:

1. Oceňujte u svých dětí, když váhají.
2. Popisujte, v čem je tak důležité nedělat rychlá rozhodnutí.
3. Modelujte, jaké další informace je třeba dohledat, jaké možnosti zvážit.
4. Vysvětlujte, proč jste vy změnili své rozhodnutí.
5. Zahrňte děti do rozhodování, hledejte společně plusy a mínusy. Ukazujte jim, že každá mince má dvě strany.

Milí učitelé:

1. Spíše než správné odpovědi oceňujte šťouravé otázky a alternativní řešení.
2. Zkuste vnímat, jaké signály vám v průběhu výuky žáci vysílají. Možná se v jejich hlavách děje něco jiného, než jste zamýšleli.
3. Zkuste změnit naplánovanou cestu, když vám žáci ukazují, že byste se mohli vydat i jinudy.

Věřím, že je to pro spoustu z vás rodičů a učitelů obtížné. Potřebujete v tom podporu? Rozhlédněte se kolem sebe – v rodině, ve třídě. Ti, kteří vám s tím rádi pomohou, je kolem vás víc, než si možná připouštíte. Stačí jim dát prostor.

Poznámka: Tento článek byl poprvé zveřejněn na webu Rodiče vítáni.