Nastavte si hranice a naučte se říkat „NE“

Umíte si nastavit hranice a říkat „NE“ nebo vycházíte druhým vstříc i tehdy, když je to na úkor vašich potřeb. Proč to někomu jde a zrovna vy s tím máte problém? Kde jsou kořeny tendence všem vyhovět? A jak se můžete naučit ostatní odmítat? Odpovědi najdete v tomto článku.

V jakých situacích míváme problém držet si hranice?

• když někdo o něco požádá, hned řekneme ano, aniž bychom vyhodnotili, jestli to to není mimo naše reálné možnosti nebo nejde proti našim potřebám,
• když nám někdo vnucuje své rady,
• když nás někdo kritizuje, nedokážeme si udržet odstup a uvědomit si, že je to jen jeho úhel pohledu, často řeší nějaký svůj problém a s námi to vůbec nesouvisí,
• když nás někdo obviňuje z něčeho, co jsme vůbec nemohli ovlivnit
• a mnoho dalších situací.

Začíná to už u batolat

Na to, zda si dokážeme držet vlastní hranice, má vliv mnoho faktorů. Pojďme to vzít od začátku. Vnímání vlastních hranic a jejich respektování vůči druhým se formuje už v raném dětství. Dítě v batolecím věku se “stává samo sebou” a ohraničuje přitom sebe vůči okolí. Do té doby si ovšem myslelo, že ono a máma jsou jedna bytost. Teď se začíná odpoutávat, zažívá hranice svého těla. Navíc mu rodiče říkají, co smí a co nesmí. Zároveň si začíná uvědomovat hranice druhých lidí – co je jim nepříjemné, co jim ubližuje. Klíčové přitom je, jak na dítě při narážení na hranice a jeho následné emoce reagují rodiče. Trestání, výčitky a moralizování rozhodně nejsou dobrá cesta. Dlouhodobě totiž narušují sebehodnotu dítěte a ovlivňují jak vnímání vlastních hranic, tak i respektování hranic druhých lidí.

Co když to u batolat nezvládneme?

Část dětí se kvůli nevhodné výchově v útlém dětství naučí potlačovat své vlastní potřeby. Dělají vše pro to, aby se zavděčily, aby je měli rodiče rádi. V dospělosti pak mohou mít problém držet si vlastní hranice. Snaží se vycházet druhým vstříc za každou cenu, a to i na úkor sebe sama.
Druhá část dětí spíš vzdoruje a osvojí si strategii „ukážu převahu, abych zakryl slabost.“ Takový člověk narušuje hranice druhých – ukazuje svou fyzickou či intelektuální převahu, nadměrně druhé kontroluje, přehnaně poukazuje na chyby a nedostatky druhých, znevažuje či utiskuje partnera nebo děti, příp. dokonce zastrašuje, vydírá a fyzicky útočí.

Zdravá sebehodnota jako základ vlastních hranic

Pro to, abychom byli schopni si držet vlastní hranice, je nutné být ukotveni sami v sobě. Vědět, kým vlastně jsme, co jsou naše silné stránky a co příležitosti pro rozvoj. Nejde o to sobě nebo druhým různými aktivitami dokazovat, že jsem dost dobrý. Mluvíme o bezpodmínečném přijetí sebe sama vycházející z toho, že přijímáme naši vrozenou složku osobnosti a nepřipadáme si divní nebo nenormální.
Mnoho dospělých bohužel trpí narušenou sebehodnotou, protože rodiče nedokázali přijmout jejich přirozenou povahu. Snažili se je vychovávat k obrazu svému a nutili je „být někým jiným“. Pro takového člověka pak bývá velmi náročné udržet si své hranice. V případě pochybností o vlastní identitě doporučuji zjistit svůj typ osobnosti dle Teorie typů, např. pomocí knihy Milovat nestačí: Cesta k sebehodnotě s Teorií typů.

Logika nebo harmonie?

Práci s vlastními hranicemi ovlivňuje také náš temperament, vrozená složka naší osobnosti. V rámci něj hraje specifickou roli způsob, jakým vyhodnocujeme informace a podle čeho se rozhodujeme. Přibližně polovina lidí automaticky řeší nejdřív pocity, vztahy, klade důraz na harmonii. Tito lidé bez váhání vycházejí druhým vstříc. Ať už proto, že se do nich vcítí a chtějí nezištně pomoc, nebo i proto, že si skrze radost a vděk druhých potvrzují, že je druzí mají rádi. Držet si své hranice a myslet na své vlastní potřeby bývá pro tyto lidi obtížné a v průběhu života se potřebují učit myslet víc na sebe než naplňovat potřeby druhých.

Druhá polovina populace upřednostňuje při rozhodování racionalitu a logiku. Nebývají tolik ovlivněni míněním ostatních a automaticky se do druhých nevciťují. Empatii se učí skrze rozum a chápání příčin a následků. Nesnáší nespravedlnost a bezpráví, ale pomáhají hlavně těm, kteří jsou nějak znevýhodněni a sami si pomoct nemohou. Pro tyto typy může být snazší držet si od potřeb a emocí druhých lidí odstup stejně tak jako říkat ne, pokud logicky vyhodnotí, že není logické nebo efektivní se v pomoci druhým angažovat. Nicméně i tyto typy mohou mít problém s držením si vlastních hranic – důvodem je většinou výchova v dětství. Pokud zažívaly citovou manipulaci a vydírání, mohly se zejména ženy tohoto typu osobnosti naučit až příliš vycházet druhým vstříc na úkor vlastních potřeb. Nemohly se však kvůli tomu přirozeně vyvíjet. Mívají zpravidla narušenou sebehodnotu.

Jak se naučit říkat NE?

Proč vlastně neumíme říkat ne? Proč si necháme něco líbit, i když je nám to nepříjemné, nebo nedokážeme druhé odmítnout? Možná se bojíme, že ztratíme přátele, nebo že si o nás pomyslí něco špatného. Míváme také obavy z konfrontace a potenciálního konfliktu. Bojíme se, že nebudeme umět reagovat, že budeme cítit trapnost a zahanbení.

Může nám pomoci, když si začneme zpětně přehrávat situace, ve kterých jsme nedokázali své hranice udržet. Ne proto, abychom si vyčítali, že jsme to zase nezvládli. Ale proto, abychom proud vzpomínek zastavili těsně předtím, než jsme nedokázali říct ne. Analyzujme si, co všechno v tu chvíli hrálo roli. Je dost možné, že narazíme na opakující se vzorec našeho chování, který si neseme možná už z dětství,“ doporučuje Šárka Miková a dodává: „Možná je za tím naše narušená sebehodnota. Uvědomme si, že respekt k potřebám druhých lidí nemůžeme mít na úkor respektu k sobě samým. Dlouhodobě druhým pomáhat a zapomínat na své potřeby může vést dokonce až k vyhoření a duševním potížím.

4 kroky k udržení svých hranic

1. Zásadní je dát si čas. Zastavit. Nereagovat hned, odložit reakci na později.
2. Místo automatického ANO řekněte, že potřebujete čas si to rozmyslet. Zjistit další okolnosti, podívat se do diáře na své časové možnosti apod.
3. Pak se v klidu zamyslete nad tím, proč vám ANO automaticky naskočilo. Snažte se na sebe dívat jakoby s odstupem. Kdyby v podobné situaci byla vaše kamarádka, co byste jí poradili? Určitě shovívavost k sobě samému a právo na vlastní potřeby.
4. Můžete se také poradit s někým jiným, jak situaci vnímá a co on by v dané situaci dělal. Vyberte si ideálně někoho, o kom víte, že uvažuje racionálně, pragmaticky a logicky.