Nemluví. Nemluví?

Dítě nemluví. Vypadá jako dítě s PAS (poruchou autistického spektra), ale není. To, že je hodně času ve svém světě, ve školce se velmi špatně adaptuje a s logopedkou odmítá spolupracovat ještě nemusí znamenat, že máte doma dítě s Aspergerovým syndromem.  Možná jde jenom o projevy určitého typu osobnosti zesílené vnějšími vlivy. Jako v případě Štěpána, jehož maminka se na mě obrátila s prosbou o pomoc.

Štěpán, který nemluví

„Náš pětiletý syn Štěpán má velké problémy v komunikaci – nemluví s dospělými ani s dětmi. V loňském roce začal chodit do školky, ale celý rok se nezapojoval do her, neodpovídal na otázky. Teď po prázdninách je situace stejná, hraje si sám, stranou dětí, na zahradě stojí u plotu a vyhlíží nás. S cizími lidmi nekomunikuje vůbec, na ty, které zná, ale nějakou dobu je neviděl, reaguje až po dvou, třech hodinách, a i tak mluví minimálně. Nepozdraví souseda, nemluví s nikým kromě rodičů, sestry a babiček.

Čekali jsme, že se to časem upraví, ale paní učitelky ve školce říkají, že bychom to měli řešit. Podle paní logopedky má Štěpán pravděpodobně elektivní mutismus, doporučila nám navštívit klinického psychologa a absolvovat nějakou terapii. Slyšeli jsme taky od známých, že by mohl mít Aspergerův syndrom. Bojíme se, že opravdu není normální, že nám ho nevezmou do školy a že nebude v životě normálně fungovat. Mohla byste nám nějak pomoct?“

Jak se vyvíjel od mala?

Abych se mohla rozhodnout, zda mohu být rodině nějak nápomocná, potřebovala jsem více informací. Požádala jsem proto maminku, aby mi popsala dosavadní chlapcův vývoj: „Těhotenství bylo v pořádku, porod dlouhý a únavný. V půl roce byl hospitalizován na neurologii pro podezření na zánět mozkových blan, nakonec byl diagnostikován zvýšený svalový tonus. Měl stále sevřené pěsti i chodidla a následovala rehabilitace. Motorický vývoj byl zpomalen, začal chodit v roce a půl. Vše mu trvá déle, ale zatím vše dohnal. Bývá často nemocný, kašle od podzimu do léta, příčina zatím není známá, bere autovakcínu. Častá nemocnost způsobuje výpadky docházky do školky.“

Co Štěpána baví? Co dobře zvládá?

„Štěpán je již delší dobu poměrně samostatný, sám se obléká (až na tkaničky), sám si hlídá toaletu, má-li žízeň, dojde si natočit vodu. Chválíme ho prakticky za vše, co se mu podaří, že něco hezky nakreslil, jaké postavil koleje pro vláčky. Taky oceňujeme, když je milý na sestru, něco jí pochválí.

Zajímá se o svět kolem sebe a dost o něm přemýšlí, často se ptá na věci, které ho zajímají – o jiných zemích, o vesmíru (netuším co si z toho ale informačně odnáší). Nejraději si hraje sám s mašinkami či auty. Asi před rokem a půl ho začalo bavit psát písmena, ale příliš se neposunul, spíše ho teď baví čísla a jejich posloupnost. Zvládá pochopit pravidla různých stolních her a pak je rád hraje s dospělými. Nejradši by tím trávil celý den. Druhým rokem jezdí na šlapacím kole, letos začal plavat bez pomůcek a potápí se pod vodu. I když z vody má respekt. Baví ho běhat, tak jsem ho přihlásila na kroužek atletiky.“

Co mu vadí a jak na to reaguje?

„V kroužku atletiky chápe, co má dělat, ale dětí se jakoby ‚bojí‘, takže když má někoho podlézt, tak to neudělá, nebo plácnout někoho při doběhu či se ho dotknout je problém. Problém je taky, když si mají dojít na záchod, sám tam nechce jít, nebo tam dojde, ale potřebu nevykoná a přijde zase zpět, takže musím s ním. Na začátku tréninku nezvedne ruku, když slyší své jméno, teda zvedne, ale pohyb je to sotva centimetrový. Takže se mě ptala cvičitelka, jaký má problém.

Pro okolí to často vypadá, že něco konkrétního nezvládá, a my přitom dobře víme, že to umí, že je šikovný, jenom nemluví. Třeba doma tancuje, ale na dětské diskotéce nehne ani prstem, nebo když se ho někdo na něco zeptá a on neodpoví. Nebo když si ve školce nehraje a místo toho stojí hodinu u plotu a vyhlíží mě. Zlobí mě, že si ve školce ani neumí říct učitelce, že chce na záchod, přitom doma je úplně soběstačný.

Doma mívá záchvaty paličatosti. Už v roce a půl byl schopen po té, co jsme jej kus cesty nesli v náručí, běžet zpátky, aby si to prošel pomalu sám tak, jak on chtěl. Když mu dám jogurt do modré misky, ale on chtěl do žluté, takže řekne, že to nebude jíst. Nebo nechce něco z toho, co jsem mu dala na talíř, a odmítne celé jídlo.“

Má rád svůj režim, špatně snáší změny a to nejen změny pravidelnosti, ale i změny od toho, co si sám představoval, že se bude dít a jak. Není trpělivý, činnosti jako malování ho sice baví, ale maluje a kreslí ‚šmahem‘.

Není otevřený, chová se odtažitě, nepřístupně, trvá to, než někoho přijme. Nerad zdraví, a to ani své kamarády, oproti sestře není tak usměvavý, pohodový, je spíš ‚nervák‘ a často ‚bručoun‘.  Sestře při hře neustále říká, co má a co nemá dělat. Má hrozně rád mašinky, od malinka chodil rád na nádraží, řekl i dřív slovo tramvaj než táta. Od mala říká, že bude pracovat s mašinkami, momentálně chce být strojvůdce rychlíků.

Jak to bylo ve školce?

Všechny informace, které jsem o chlapci a jeho situaci měla, jsem se dozvěděla z mailové komunikace s maminkou. Ta probíhala v průběhu června (to je po roce docházky do školky). Dohodly jsme se, že řešení problému odsuneme na dobu po prázdninách, kdy Štěpán znovu začne do školky chodit. Termín setkání se Štěpánem nakonec vyšel až na polovinu října, požádala jsem proto maminku ještě o informaci o tom, jak se mu aktuálně ve školce daří:

„Od září chodí každý den do školky od rána do čtyř odpoledne, ještě nebyl nemocný. Stále prý téměř nemluví: Po týdnu prý řekl slovo, po druhém řekl větu, a to, že chce na záchod. Občas se prý ‚zapomene‘ a něco řekne, ale s dětmi si nehraje, i když o nich pak doma vypráví, hlavně o tom, koho předběhl na vycházce. Jeho největší radostí je, když předběhne nějakého staršího kluka. A chtěl by umět předběhnout tátu. Když ho vyzvednu ze školky, mluví pořád, vybíjí si ‚agresi‘ na sestře a hrozně si potřebuje hrát doma s hračkami.“

Bylo mi čím dál tím víc jasné, že zjistit něco přímo od Štěpána, nebude vůbec snadné. Bylo zřejmé, že navázat komunikaci s úplně cizím člověkem a ještě v cizím prostředí, bude pro Štěpána obtížné, ne-li nemožné. Rozhodla jsem se proto setkání uskutečnit v jeho přirozeném prostředí, u něj doma.

Moje setkání se Štěpánem

Čím upoutám jeho pozornost?

Štěpán a jeho sestra Evička skákali na trampolíně. Když mě zaregistrovali, přestali skákat a začali si mě zkoumavě prohlížet. Na můj pozdrav ani jeden z nich nereagoval, maminčino povzbuzení, aby přece aspoň řekli dobrý den, nezabralo. Šly jsme s maminkou dovnitř a já horečnatě přemýšlela, jak jen bych navázala kontakt. Tušila jsem, že přímé oslovení bude příliš invazivní, tak jsem začala popisovat, co vidím: Jaké to mají zajímavé ručně vyrobené magnetky na ledničce? Že se mi moc líbí ta beruška, která má všech sedm puntíků. A že ji asi dělala maminka… „Tu jsem dělala já,“ ozvalo se nesměle z Eviččiných úst.

Popisovala jsem další magnetky, až jsem se dostala k dinosaurovi: „Takového dinosaura bych tedy vymodelovat nezvládla. A už vůbec nevím, jak se jmenuje.“ „Tyranosaurus rex,“ odpověděl chlapecký hlas. Vycítila jsem svou šanci, nicméně na otázku, jak se vlastně s takovou modelovací hmotou pracuje, jestli se musí dát uvařit nebo uschne sama, už jsem se odpovědi od Štěpána nedočkala. Odběhl si hrát vedle do pokoje, kde měl rozestavěnou dráhu pro vláčky.

Nemluví? Mluví!!

Šla jsem za ním, sedla si k němu a obdivně řekla, že to je skvělé, když může mít doma opravdový vlak. Myslela jsem samozřejmě věrnou napodobeninu reálného vlaku, kterou právě umisťoval na koleje. Upřel na mě dlouhý, nechápavý pohled. „To není opravdový vlak. Ten by se nám domů nevešel.“  Dostala jsem lekci o tom, jak mluvit s dítětem, které přijímá informace preferovaně skrze smysly. Je třeba se vyjadřovat přesně, doslovně a držet se konkrétní reality. Ne, že bych to nevěděla, ale tohle byl dost zřejmý diagnostický podnět. Začala jsem se tedy Štěpána ptát na konkrétní věci ohledně vláčků, se kterými si hrál, a většinou mi taky, byť po chvíli přemýšlení, konkrétně odpověděl. Důležité však bylo především to, že mluvil. Maminka byla mile překvapená. S lidmi mimo rodinu nikdy nemluví, i když je už víckrát viděl.

Ještě několikrát jsem se podobným způsobem připojila k jeho hře, komentovala jsem to, co konkrétně v danou chvíli dělal nebo jsem se ho ptala na faktické znalosti z oblasti jeho zájmů, tedy především vláčky. Bylo zřejmé, že je to dítě, které má velikou zásobárnu znalostí, a když se ho ptám konkrétně a jasně, vykazuje velmi dobrou schopnost logického uvažování. Pokud však otázku položím málo konkrétně a pokud navíc očekávám rychlou odpověď, nedočkám se jí.

Štěpán je typ ISTJ

Jeho dominantní funkcí („ředitelem“) je S_I (introvertní smysly). Vše, co vnímá, porovnává s tím, co už někdy viděl, zažil. Tyto děti jsou mnohem spokojenější, když jsou věci známé. Když to, co fungovalo v minulosti, se opakuje, a když se udržují tradice. Vytváření nových věc a fungování v nových situacích je pro ně energeticky velmi náročné.

Sekundární funkcí („asistentem“) je T_E (extravertní myšlení), díky kterému má potřebu informace logicky třídit a zajímat se o to, jak věci fungují. V centru pozornosti nejsou lidi a jejich vztahy, ale věci, pravidla a postupy.

Jak se tento typ projevuje od útlého věku?

Tyto děti popisují jejich rodiče často jako „vážné“ už od batolecího věku, většinou působí velmi zamyšleně a rozhodně se neusmívají na cizí lidi. Stává se, že si vyberou jednu klíčovou osobu – většinou matku – a s tou vytvoří silné pouto a jsou velmi citlivé na to, když s nimi někdo zachází jiným způsobem, než jsou zvyklé. Díky introvertní orientaci jsou tyto děti po většinu dne zaměřené do svého vnitřního světa a jakoby odpojené od toho, co se děje kolem nich. Mají silnou schopnost koncentrace pozornosti na to, co právě dělají, a v hlavě jim neustále běží vnitřní dialog. Je proto obtížné přerušit jejich myšlenky, když je chceme zapojit do konverzace nebo přimět k nějaké činnosti. Většinou proto nemluví.

A co sociální interakce?

Pobyt v kolektivu a nutnost interakcí s lidmi je vyčerpává. Potřebují pak dostatek času o samotě, ve svém vnitřním světě, aby své baterky dobily. Od útlého věku proto působí tiše, vážně a odtažitě. Neiniciují sociální interakce a pro aklimatizaci na novou situaci potřebují hodně času – času na to, aby posbírali dostatek informací. Většinou sedí opodál a dívají se, mohou se rozhodnout ignorovat to, co dělají ostatní, a zůstat spokojení hraním si o samotě či s jediným kamarádem. Nepomáhá tlak ani zastrašování. A pokud zažijí skutečnou separační úzkost, mohou zůstávat stranou ostatních lidí po dlouhou dobu.

Jaký je jazyk těchto dětí?

Jazyk těchto dětí je velmi doslovný a realistický, od začátku se v něm odráží to, čemu věnují pozornost – reálnému světu kolem sebe. Zajímá je příroda či chtějí vědět, jak přesně se jmenují předměty v jejich domě. Nemluví jen tak mimochodem – ptají se vždy na velmi konkrétní otázky a očekávají velmi přesné a konkrétní odpovědi. Mají rádi dospělé, kteří jsou velmi konkrétní ve svých očekáváních a přesní v tom, co říkají. To platí také, pokud se jedná o časy a data pro budoucí plány. Chtějí vědět, kdy přesně někam půjdou nebo za přesně kolik dnů bude další díl jejich oblíbeného dětského pořadu. Moc rádi se učí fakta a rádi je sdílejí s rodinou či blízkými přáteli.

Co kromě typu hrálo u Štěpána roli?

Samozřejmě to není tak, že by všechny děti typu ISTJ měly takové problémy zvyknout si ve školce jako Štěpán. Typ je jen jedním z faktorů, který ale může být posílen faktory dalšími. V případě Štěpána to bylo například narození sestry. Jak už jsme zmínili výše, pro tyto děti je klíčová velmi těsná vazba na matku spojená s rutinou a stereotypem pečování. Tato vazba a režim byly příchodem sourozence narušeny.

Druhým podstatným faktorem byla nepravidelnost, s jakou chlapec docházel do mateřské školky. Při adaptaci na nové prostředí je zásadní, aby vše probíhalo v ustáleném řádu a režimu, co možná nejpravidelněji. Kvůli častým nemocem chlapce to nebylo možné. Adaptaci navíc ztěžovalo to, že matka byla v té době s mladší dcerou doma a chlapec z jeho pohledu do školky chodit nemusel a mohl to podvědomě vnímat jako „zradu“. A navíc, jeho nejlepší a jediný kamarád, se odstěhoval.

Okolí čím dál víc vyvíjelo na rodinu tlak, že projevy chlapce nejsou normální. Chlapec vnímal nespokojenost okolí s jeho chováním, nemohl být sám sebou, byl neustále konfrontován s tím, že by se měl chovat jinak: měl by být aktivnější v komunikaci, měl by si hrát s dětmi, reagovat na dospělé atd. Na tento tlak reagoval výbuchy emocí, ale taky jejich potlačováním, což vedlo k psychosomatickým projevům, které mohly mít souvislost s častou chlapcovou nemocností.

Rodičům a učitelkám v MŠ jsem doporučila, aby k chlapci přistupovali v souladu s jeho typem osobnosti. Tenkrát jsem jim to sepsala, dneska bych jim jen doporučila knihu NEJSOU STEJNÉ, kde je toho o každému typu napsáno dost na to, aby se podle toho mohli rodiče či učitelé zařídit.

A co bylo dál?

Měsíc po vyšetření jsem požádala maminku, aby mi napsala, jak se Štěpánovi daří, zda vnímá nějaké pokroky. Cituji z jejího mailu: „Děkuji za optání, situace se výrazně zlepšuje. Kroužek atletiky, kam chodíme jednou za týden, je pro něj sice stále obtížný (chce abych s ním šla i na toaletu a stále se na něj při běhání dívala), ale to mu asi bude trvat déle. Při rozřazování do skupin je naštěstí vždy někým uloven a já jsem s učitelkou domluvena, že tam můžu zůstávat, i když ostatní rodiče tam nejsou. Už taky pěkně zdraví nahlas a má z toho radost. U logopedky pěkně spolupracoval, takže dostal velkou jedničku. Zprávu jsem jí jen předala, takže reakci ještě nevím, ale i ona si musela všimnout jeho komunikačních pokroků.

Ze školky už nedostáváme žádné negativní zprávy co se týče jeho chování. Určitě pomáhá, že už není tak nemocný, takže je ve školce každý den a navíc tam má sestru. Učitelky mu díky vaší zprávě mnohem lépe rozumí, dávají mu najevo, že ho mají rády. Je pyšný, že mu jedna učitelka řekla že je nejhodnější. Povzbudí ho každý pokrok, takže když ho někdo pochválí, je to pro něj motivace, a když začne sám chtít, tak už mu to pak jde. Sám od sebe už mluví o dětech ve školce, učitelka se ho snaží zapojovat do hry, takže si hraje s učitelkou, a tím zároveň i s dětmi. Dokonce chce být ve školce dlouho, protože pak je tam méně dětí a učitelka se mu může spíše věnovat.

Nás jako rodiče dost uklidnilo to, co jsme se od vás dozvěděli. Hlavně jsme na něj přestali tlačit, třeba v situacích, kdy nám hned neodpoví. Jsme na něj asi milejší, klidnější, bereme ho takového, jaký je, a to mu pomáhá se zlepšovat. Já už vím, že mu prostě vše trvá déle, než to zvládne. Prostě nás už jeho chování nestresuje. Například ty jeho věčné ujišťovací otázky nebo otázky na fakta typu: Kolik je v Praze obchodů? Tohle jsem mohla vygooglit, ale ne vždy jsem schopná přesně odpovědět. Třeba včera se zeptal, jestli je Slunce opravdu žluté nebo spíš bílé.

Velkou radost máme z toho, že se začíná těšit do školy. Myslím si, že jestli to takhle půjde dál, tak ten zápis ve škole by mohl zvládnout dobře. Takže teď si jen můžeme držet palce, aby měl štěstí na učitelku v první třídě.“

Více se o tomto typu dětí dočtete v knize NEJSOU STEJNÉ v kapitole „Dominantní S_I“, konkrétně u typu ISTJ. Naleznete zde doporučení, jak k takovému dítěti přistupovat, co mu bude vyhovovat při učení i jak se bude projevovat ve starším školním věku a dospívání.