Proč milovat nestačí

Chcete vědět, proč milovat nestačí?
Na co byste jako rodiče neměli zapomínat, chcete-li, aby z vašeho dítěte vyrostl samostatný, zodpovědný a spokojený dospělý?
Čtěte dál úryvek z rozhovoru, který vyšel v Eduzínu. Na otázky Jany Potužníkové odpovídá Šárka Miková:

Obecně platí, že láska je úplný základ od narození, protože díky ní se vytváří citová vazba. Prostřednictvím ní pak dítě může získávat základní důvěru ve svět a lidi v něm. Ale co se bezpodmínečnosti týče, tu jako rodiče špatně chápeme. Z velké části proto, že každý milujeme jinak – což souvisí s naším typem osobnosti. Díky němu se díváme na svět svou optikou. A milujeme dítě vlastně způsobem, který vyhovuje hlavně nám.

Takové to „co bych chtěla dostat (a dost možná jsem nikdy nedostal/a), to dám tobě“?

Ano. Ve skutečnosti bychom to měli vidět z jiného úhlu, který říká „přijímám dítě takové, jaké je, bez ohledu na to, jestli jsou jeho projevy v souladu s mým očekáváním“. Přesně to vytváří pak jeho zdravou sebehodnotu. „Mám rád sám sebe, takového, jaký jsem, bez ohledu na to, jaké výkony podávám“ je v podstatě definice sebehodnoty.

Sebehodnota je jedna ze dvou složek sebeúcty. Tou druhou je kompetentnost. Ta sytí sebeúctu prostřednictvím našich výkonů. Máme ze sebe dobrý pocit (vážíme si sami sebe), když jsme něco zvládli – v práci, ve vztazích, ale také třeba v oblasti našeho fyzického nebo emočního já.

Abychom ale mohli své výkony hodnotit relativně objektivně, potřebujeme mít zdravou sebehodnotu – důvěřovat, že takoví, jací jsme, jsme v pořádku. Znát své silné stránky a rozvíjet je, ale zároveň se nehroutit z těch slabých a učit se s nimi pracovat. Aby mohlo dítě samo sebe takto vnímat, musí jej od nejranějšího věku přijímat a chápat jeho rodiče. S jeho skutečnými vrozenými potřebami. 

Co jsou to vlastně ty vrozené potřeby?

Na úrovni potřeb fyziologických a potřeb bezpečí se my lidé shodujeme. Ale všechny ty tři další vrstvy známé Maslowovy pyramidy potřeb, tedy sounáležitost, uznání a seberealizace, tam se jednotlivé typy liší a potřebují je naplňovat různým způsobem. Někdo má silnou potřebu svobody, zatímco jiný nutně potřebuje stabilitu a předvídatelnost. Někdo potřebuje hlavně rozumět logice a prověřovat fakta, zatímco pro jiného je prvořadá harmonie. Jaké vrozené potřeby dítě preferuje, se začíná více projevovat mezi druhým a třetím rokem a je nutné, abychom je uspokojovali. Nebo alespoň dávali dítěti najevo, že jeho potřebám rozumíme. A to i když jsou jiné, než my očekáváme.

Na očekávání rodičů jsem narazila i já sama, protože oni byli lidé velmi ukotvení nohama na zemi a nechápali mou hlavu v oblacích. Nezajímali se o to, co čtu, o čem přemýšlím, o čem sním. Zajímalo je jen, jestli mám uklizeno a co bylo ve škole – jestli jsem dostala jedničku a nepřinesla poznámku. Vím, že dělali to nejlepší, co mohli, a naučili mě spoustu dobrých věcí. Já se ale cítila nepochopená. Že pro ně bylo nereálné mě pochopit, jsem si uvědomila zase potom na svých dětech. Já se například u své nejmladší dcery učila přijímat její nereálné úzkosti z obyčejných věcí a velké emoce ve chvíli, kdy se něco dělo jinak, než předpokládala. V den svých devatenáctých narozenin mi pak řekla, že jsem úspěšná máma, protože ona se má ráda. A to je tak nějak ideální výsledek. Protože když já přijímám dítě s tím jeho vrozeným nastavením mozku, které se rozvine v určitý typ osobnosti, dokáže přijímat ono sebe takové, jaké se narodilo.

Pak je tu ale otázka hranic. Můžu se snažit přijímat dítě natolik, že nedávám hranice tam, kde jeho nastavení zasahuje do mých potřeb, přání nebo způsobů, jak bych potřebovala jednat.

Přijímat dítě, jaké je, neznamená mu nenastavovat hranice. To jsou dvě věci, které nejsou v rozporu.

Jak jim položit pevné základy a pak držet?

Hranice si dítě začíná uvědomovat na počátku batolecího období (tedy přibližně v roce a půl), kdy začíná proces separace a individuace. Dítě zjišťuje, že existuje samo o sobě, odděleně od mámy, a své já začíná projevovat různými impulsivními akcemi – hodí něčím, zakřičí, bouchne… a čeká, co se stane. My rodiče na to reagujeme, a tím nastavujeme hranici. Tohle můžeš a tohle ne. Můžeš hodit míčkem, nemůžeš hodit hrníčkem. Nelíbí se mi, když mě boucháš. Dítě se tak učí vnímat jednak samo sebe, své možnosti a hranice, ale také hranice jiných lidí. A naše „ne“ mu způsobuje frustraci, která se často uvolňuje formou vzteku.

A v tom nám, rodičům, nebývá dobře.

Přesně tak. Smutek či strach dítěte v nás většinou vyvolá soucit, ale čelit vzteku je velmi náročné. Přitom vztek je především informací pro nás rodiče, že dítě prožívá nějakou frustraci – že nemá naplněné své potřeby nebo že se mu nedaří překonávat nějakou překážku. Vztek je způsobem, jak se se situací vyrovnat, i když nezralým. Jenže zvládat své emoce a situaci řešit víc racionálně se děti učí až na konci předškolního věku. Do té doby, ale vlastně i potom, bychom měli na frustraci a vztek dítěte reagovat pochopením a přijetím – rozumíme tomu, proč se vzteká (chápeme jeho potřebu), necháme jej emoci prožít, ale nedovolíme mu, aby například druhým ubližovalo.

Proč vztek obrací někdy proti nám?

Protože ve chvíli, kdy batoleti nastavujete hranici, prožívá zahanbení – pocit, že je špatné, doprovázený strachem ze ztráty rodičovské lásky a zároveň hněvem na rodiče, kteří mu zahanbení způsobili. Některé děti se spíš stáhnou – obrátí vztek proti sobě a dělají, co si rodiče přejí, zatímco jiné obrátí hněv ven a na rodiče zaútočí. Dítě však nechce rodiči ublížit, není agresivní a nevyroste z něj násilník. Jen uvolňuje svou frustraci z něčeho, co se stalo předtím. Tohle je důležité, abychom jako rodiče ustáli.

Více se dozvíte v knize Milovat nestačí.

Rozhovor pokračuje zde: