Prokrastinace = šetrné nakládání s naší energií

Každý z nás někdy odkládá úkoly a není třeba si to vyčítat. Přirozeně se tím vyhýbáme tomu, co nás stojí větší množství energie, i když jiní lidé jsou v tom jako ryby ve vodě.  Někdo s lehkostí brainstormuje na téma, co bude za pět let, ale hlídat termíny a kontrolovat čísla v tabulkách ho vyčerpává. A někdo to má právě naopak. Nemá smysl si to vyčítat ani se snažit zlepšovat pomocí technik, které jdou proti naší přirozenosti.

Dále se dočtete:

• proč odkládání šetří naše energetické zdroje a jak souvisí se syndromem vyhoření,
• jak prokrastinují různé typy osobnosti (hned za obrázkem kluka v trávě).

Co je prokrastinace?

Podle wikipedie je prokrastinace „výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu“. Je to tedy skoro něco jako „porucha“, kterou je potřeba „léčit“.  Ale i v běžné každodennosti vnímáme většinou odkládání úkolů  jako něco negativního: jsme naštvaní na ty, kvůli nimž nemůžeme pokračovat v práci; vytáčí nás naše děti, protože nechávají úkoly na poslední chvíli. Zlobíme se také sami na sebe, když jsme odložili rozhodnutí a něco prošvihli.

Zároveň ale mnozí z nás cítí, že ve výkonově orientovaném a přeorganizovaném světě nutně potřebují někdy nechat věci plynout. A mají zkušenost, že díky odložení rozhodnutí se objevily nové informace, které celou věc ukázaly v jiném světle. Nebo že na poslední chvíli přišly nové nápady, díky nimž je výsledek kvalitnější a promyšlenější.

Proč odkládáme? 

Příčin odkládání může být mnoho. Někteří lidé mají svou sebeúctu silně napojenou na výkony, a tak mohou některé úkoly odkládat kvůli strachu ze selhání. I strach z úspěchu ale může být důvodem pro odkládání – když se bojím, že mě kvůli tomu skupina odmítne.

Většina z nás však, aniž si to uvědomujeme, odkládáme úkoly, které jdou proti naší přirozenosti. Kvůli určitému biologickému nastavení mozku nás jejich vykonávání stojí více úsilí než jiné lidi, kteří mají mozek nastavený jinak. V práci, jako i v celém životě, musíme pochopitelně dělat i takové činnosti, pro které talent přirozeně nemáme. Nemáme si ale vyčítat, když nám to hned nejde úplně dobře. A hlavně se nemáme snažit rozvíjet se v nich pomocí nástrojů, které jsou určené pro úplně jiné typy osobnosti.

Různé typy osobnosti = různé typy prokrastinace

Náš mozek je sice plastický a průběhu života můžeme měnit jednou vytvořená neuronová spojení, zároveň je zřejmé (poprvé o tom psal C. G. Jung), že máme i nějakou vrozenou složku osobnosti. Ta dává našemu vývoji směr a postupně se „učíme být svým typem“. Ovlivňuje nás sice rodina, škola, práce atd., ale naše „prvotní nastavení“ nemůže zcela změnit.

Osobnost každého z nás „řídí“ jeden hlavní mentální proces, v Teorii typů mu říkáme ŘEDITEL. Ten má k dispozici svého ASISTENTA, který jednostrannost ředitelova přístupu doplňuje a vyvažuje. Možná vám některý z níže popsaných ředitelů bude povědomý. Možná i dva – pokud v něm uvidíte i svého asistenta. A díky tomu pochopíte, proč vy odkládáte některé činnosti a váš kolega jiné. A proč je to v pořádku.

Ředitel S_E = Extravertní smysly 

Pro typy s tímto „ředitelem“ je přirozené reagovat neustále na aktuální situaci, měnící se podmínky. I když si něco naplánují, bez problémů to na místě změní, pokud se změnila situace. Navíc potřebují vidět okamžitý efekt toho, co dělají – raději něco zkusí, než by to dlouze promýšleli.  Kvůli tomu odkládají především činnosti, které nemají okamžitý hmatatelný přínos, aktivity, jejichž výsledek se ukáže až někdy v budoucnosti. To, co vypadá, jako odkládání, nemusí být činěním na poslední chvíli. Pro ně je to konání v tu správnou chvíli – podle aktuální situace.

Ředitel S_I = Introvertní smysly

Tito lidé přirozeně sbírají, třídí a systematicky ukládají informace. Cokoliv nového neustále porovnávají s minulostí. Nejsou to rození odkládači, spíš chtějí mít brzy hotovo. Odkládají ale to, pro co nemají dost informací či dovedností a nemůžou to udělat dobře. A nebo to, co z jejich pohledu mění osvědčené postupy a boří zavedené pořádky. Může to tedy vypadat, že odkládají změny – ve skutečnosti se jim až tolik nebrání, pokud něco přestalo fungovat. Proč ale měnit to, co funguje?

Ředitel N_E = Extravertní intuice

Tito lidé rádi a snadno vytvářejí nové možnosti na základě inspirace okolím. Jejich mozek přitom vypadá jako vánoční stromeček – bliká na různých místech současně a vytváří nová, neotřelá spojení.  Myšlení pro ně nemá žádné hranice – cokoliv se v jejich představách dá propojit s čímkoliv. Z tohoto důvodu odkládají finální rozhodnutí a realizaci – stále mají nové nápady, nechtějí si výběrem jedné cesty uzavřít ostatní možnosti. Aby se pustili do realizace, musí mít jistotu, že mohou své rozhodnutí ještě průběžně měnit. V neposlední řadě odkládají jakékoliv rutinní úkoly, a také ty, které vyžadují přesnost a práci s detaily.

Ředitel N_I = Introvertní intuice

Lidé, jejichž mozku velí tento „ředitel“, interpretují realitu ve vztahu k širšímu kontextu a automaticky je napadají dopady na budoucnost. Jejich mozek vytváří tzv. vhledy. Jsou to kombinace různých myšlenek propojených do nového celku – vize, nápadu, představy. Neradi se pouštějí do řešení akutních problémů, které nezohledňují celek. Ne, že by neuměli řešit krizové situace, ale preferují nejdřív pochopit, jak funguje celý „systém“, nebo se při kreativní tvorbě inspirovat širší škálou podnětů. To, co může vypadat jako odkládání, je často čekáním na to, až se jim v hlavě vynoří z jejich pohledu ideální řešení. 

Ředitel F_I = Introvertní cítění 

Typy, které řídí Fi, si na základě silného vnitřního prožívání vytvářejí ke každé situaci postoj ve smyslu „dobře x špatně“. Není to hodnocení, které by sdělovali navenek, nenutí druhým své názory. Naopak, dávají druhým prostor pro jejich svobodu a individualitu. Rozhodují se v souladu se svým svědomím a zároveň zvažují dopady na všechny zainteresované.  Právě to bývá důvodem jejich odkládání – čím důležitější rozhodnutí mají učinit, tím více času potřebují. Zvažují různé úhly pohledu, svá rozhodnutí opakovaně zpochybňují a tlak na uzavření většinou nepomáhá. A když už se rozhodnout musí, chtějí si alespoň nechat otevřená zadní vrátka pro případné změny. V některých případech čekají, jak se situace vyvrbí, nebo zda se změnou podmínek prostě nevyřeší sama.

Ředitel T_I = Introvertní myšlení 

Navenek velmi podobně mohou vypadat delší rozhodovací procesy u ředitele, kterému říkáme Introvertní myšlení. Jedná se taky o rozhodování v souladu s vnitřními měřítky – ale zatímco pro Fi je oním měřítkem vnitřní pocit opřený o hodnoty, pro Ti je důkladná logická analýza. Pro ni sbírají fakta, zvažují možnosti a různé úhly pohledu, snaží se najít ideální rozhodovací způsob. Často to vypadá, že odkládají skoro všechno. Na počátku jakékoliv činnosti totiž prověřují její smysl („Proč to mám dělat?“) a výhodnost („Co z toho budu mít?“), následně pak hledají optimální řešení. To je podle nich takové, ve kterém je vyvážena kvalita či kvantita výsledku na straně jedné, a vložené úsilí či jiné zdroje na straně druhé. Časový, výkonový ani sociální tlak jejich rozhodovací proces neurychluje, spíše naopak.

Ředitel F_E = Extravertní cítění 

Typy s tímto ředitelem chtějí “zapadnout“, být v souladu s očekáváním skupiny, jíž jsou členy, ať už je to rodina, třída, pracovní kolektiv nebo parta kamarádů. Na spolupráci a harmonii skupiny jim hodně záleží, i když to okolí nemusí tak vnímat ve chvílích, kdy jejich snaha o kooperaci přechází v tlak na výsledek, samozřejmě v zájmu skupiny. Chtějí být druhým užiteční a cítit od nich přijetí, být oblíbeni a dostávat pozitivní zpětnou vazbu. Když se pro něco rozhodnou, chtějí to začít dělat i dokončit, dosáhnout výsledku,  jinak mají pocit, že sebe nebo ostatní zklamou. Odkládají situace, ve kterých tuší vztahový nelad, a mohou se snažit úplně vyhnout situacím, které hrozí otevřeným konfliktem nebo ztrátou obliby.

Ředitel T_E = Extravertní myšlení 

Tyto typy se rozhodují tak, aby se bez zbytečných okolků dospělo k závěru nebo cíli, tedy strukturovaně, plánovitě, organizovaně. Řídí se logickými pravidly a preferují objektivně  měřitelné výsledky. Je pro ně naprosto přirozené hodnotit situace nebo druhé lidi – poukazují na chyby a navrhují zlepšení. Když se rozhodnou, chtějí konat, když mají plán, chtějí brzký výsledek, který ale může realizovat někdo jiný.  I když to vypadá, že nejméně ze všech typů odkládají, najdou se i u nich činnosti, co kterých se nehrnou. Jsou to zejména ty, nad nimiž nemohou mít plnou kontrolu a u nichž tuší neúspěch, který by ukázal jejich nekompetentnost. Mohou si toho na sebe také nabrat víc, než jsou schopni stihnout, pak odkládají (podobně jako ostatní typy) to, co je nejméně baví.

Prokrastinace jako prevence syndromu vyhoření

Každý z nás musí v životě dělat i takové úkoly, které nenaplňují jeho vrozené potřeby a nemá pro ně tedy přirozené dovednosti. Pokud však takové úkoly např. v práci převažují, dochází k velkým ztrátám energie, demotivaci či syndromu vyhoření.

Díky Teorii typů tedy můžete odhalit, proč některé úkoly odkládáte, přestože jiní lidé se v nich vyžívají. Nemusíte trpět výčitkami, protože víte, že jiní naopak odkládají úkoly, do kterých se nadšeně pouštíte vy. Snadněji pak i ty méně atraktivní úkoly přijmete jako výzvu k rozvoji, pro který můžete využít své nejsilnější stránky.

Určit svůj typ bez dotazníku, který je příliš škatulkující, si můžete pomocí knihy Milovat nestačí.