Puberta a jak se na ni připravit

Víte, jak se připravit na pubertu vašich dětí?
Pomůže vám, když budete vědět, jaké vývojové úkoly s sebou puberta přináší a jaké zásadní změny se dějí s mozkem dospívajících.
Publikuji zde úryvek z rozhovoru, který vyšel na portálu Eduzín. Na otázky Jany Potužníkové odpovídá Šárka Miková:

Někdy je ale až neskutečné, jak se najednou ty rozumné vyrůstající bytosti změní v chaotické bordeláře, testovače trpělivosti a člověk jen čeká, až se puberťákovi s odpuštěním zklidní hormony!

Tady je ale potřeba říct věc, o které se strašně málo mluví. A sice, že puberta není jen nějaká bouře hormonů. Změny chování, které během dospívání u svých dětí vidíme, jsou důsledkem zásadní reorganizace mozku. Ano, kolem 11. roku se zvedne hladina pohlavních hormonů. Ale nedoříkáváme, že na to reaguje jejich emoční centrum sídlící v limbickém systému. A zatímco v dospělosti už umíme naše emoční centrum racionálním mozkem zvládnout, v dospívání zažívá prudký rozvoj doprovázený emoční nestálostí, impulsivitou, touhou po adrenalinu a nových silných emocích.

Od zhruba šesti do jedenácti let se dítě učilo své emoce zvládat. Můžeme si to představit jako propojení racionálního a emočního mozku pěšinkami – dráhami, po kterých běží signály. Ve chvíli, kdy naše smysly zaregistrují podnět, emoce vzniká, aniž si to uvědomujeme. Zároveň se ale aktivuje racionální část mozku, která podnět vyhodnotí a buď emočnímu centru potvrdí, že jsme vystaveni ohrožení a je dobré se připravit na útěk či útok, nebo naopak emoční reakci tlumí. Nemyslím tím potlačení emoce, ale její zpracování tak, aby její projev byl sociálně přijatelný a zároveň neškodil našemu tělu a psychice. Tyhle pěšinky ale v dospívání nestačí – je třeba postavit dálnice. Dráhy se musí obalit myelinem, aby zajistily rychlejší a efektivnější plynutí vzruchů do emočního centra. Trochu to zjednodušuji, ale pro představu to myslím stačí.

To zesilování drah se děje celou pubertu?

Je to proces, který trvá až do pětadvaceti let. Takže puberta nekončí někdy v šestnácti, sedmnácti. To spíše graduje, reorganizace je nejvýraznější. Přináší to i mnohá pozitiva – mozek je otevřený novým možnostem, ochoten přijímat informace a učit se nové dovednosti. Zároveň jsou ale děti velmi náchylné k tomu, aby neškodné podněty vnímaly jako ohrožení a reagují stresovou reakcí – útěkem, útokem nebo paralýzou. Navíc hormon, který v dospělosti stresovou reakci tlumí, funguje v pubertě přesně opačně – stres prodlužuje. Zároveň je mozek v dospívání extrémně náchylný k vytvoření závislosti – na druhé osobě (ve smyslu romantické lásky), na návykových látkách a v dnešní době především na digitálních technologiích.

V období největší reorganizace mozku dospívající těžko snášejí nejistotu a nestabilitu – ať už své vlastní budoucnosti nebo okolního světa. Mají také problém s logickým rozhodováním – jejich mozek jim neumožňuje logicky situaci vyhodnotit a reagují impulsivně a nesmyslně. To jsem zase viděla u své dcery, která jednou přišla v šestnácti z oslavy své kamarádky, která se zhroutila, měla halucinace, byla úplně mimo sebe. Má dcera jako jediná trvala na volání sanitky nebo alespoň někoho dospělého. Ostatní děti panikařily a chtěly všechno utajit. V mladším věku by děti v tomhle směru neváhaly a v dospělosti také ne.  

K tomu si ještě přidejme zase digitální dobu, přehlcení informacemi, sociální sítě… Najednou vyhodnocují jakoby mnohem více parametrů. Procházejí také změnou životosprávy, zhoršují se jim často stravovací návyky. Málo spí!

Za to částečně taky nemohou. Kvůli pozdějšímu vylučování melatoninu usínají o dvě hodiny později, ale ráno musí vstávat stejně jako dřív. Jejich mozek tak nemá dost času na to, aby roztřídil přijaté informace – ty potřebné uložil do dlouhodobé paměti a těch ostatních se zbavil. Jsou tedy trvale přehlcení. V důsledku multitaskingu, který provozují (paralelně se učí, poslouchají hudbu, chatují a hrají hru) si navíc mnoho z nich přivodí poruchu pozornosti a přicházejí o sebedisciplínu. Moje dcera byla v 11 letech schopná psát denně 40 minut knihu, o pár let později se nedokázala soustředit ani 10 minut, trpěla bolestmi hlavy a očí atd.

Neříkám, že takto dramaticky prožívají pubertu všechny děti. Závisí také na jejich typu osobnosti a především na tom, jak zdravou sebehodnotu mají a jak moc v důsledku toho o sobě pochybují. Plnit pak třetí část vývojového úkolu, tedy zjistit, kam směřují a co bude jejich životním cílem, je pro ně nesmírně těžké. Když se naposledy vrátím ke své dceři, říkala mi, když puberta končila, že ji ustála jen díky tomu, že znala svůj typ osobnosti, že si pokaždé, i když jí bylo zle, dokázala říct, že je „normální“ v pořádku taková, jaká je, a jít dál. A že jsem jí rozuměla já jako máma. I když se chovala často nepříjemně, snažila jsem se ji pochopit a neustále jí připomínala, že ji mám ráda a jsem tu pro ni.

Nekomplikujeme to dětem ještě i tím, že když že vůči nám rodičům přirozeně vymezují, považujeme to za útok na sebe, vzdor a drzost?

Je to tak. Navíc jejich tělo začíná být dospělé, ony se jako dospělé cítí, a chtějí, abychom se k nim tak chovali. Ale pro nás je velmi těžké se k nim chovat s úctou a respektem, když reagují jako uzlíček nervů a slovně na nás útočí.

Co s tím? Co můžu jako rodič dělat?

Když rodič zná typ osobnosti dítěte a ideálně i ono samo, výrazně to prospěje jeho sebehodnotě a pomůže pubertu zvládat. Rodič lépe chápe, že některé projevy dítěte jsou pro daný typ „normální“ a dítě samo lépe chápe, proč si třeba s některými kamarády nerozumí, proč si připadá jiné a že to není špatně. K tomu mohu doporučit mou knihu Milovat nestačí: Cesta k sebehodnotě s Teorií typů.

No a pak je důležité, abychom se to my rodiče snažili emočně ustát. Je to sice těžké, ale dítě za to, co se s ním děje, z velké části nemůže. A na rodičích vidím, že když znají typ osobnosti dítěte a dostanou vysvětlení o tom, co se děje s jeho mozkem v pubertě, je pro ně snazší tuto situaci přijmout. Pochopit. Nebo aspoň vydržet. Dokážou věřit, že se to zlepší. A čelit snáze i svým vlastním emocím. Protože i ty potřebujeme racionalizovat. A když se pak zklidníme my, s tím vědomím, co se děje, projeví se to zase obratem na samotném dítěti. Protože dokud jsme my v emocích, děti jsou tím spíš. A někdy to končí až těmi souboji.

Celý rozhovor najdete zde.