Pubertu ovlivníte už v batolecím věku
Tento článek pro vás bude užitečný, ať máte doma puberťáka, předškoláka nebo batole. To, jak vaše dítě pubertu zvládne, totiž ovlivňujete celé jeho dětství. Možná jste si mysleli, že za pubertu mohou hormony a na vás rodičích je prostě ji přežít. Není tomu tak. Lépe zvládají pubertu dospívající, kteří si díky přijímající výchově v rodině vytvořili zdravou sebehodnotu.
Darja Miková (22 let): „Díky Teorii Typů jsem v pubertě neskončila na psychiatrii. Ve chvílích paniky a úzkosti, kdy jsem neměla kontrolu nad tím, co se ve mně děje, jsem si pořád opakovala, že jsem normální, že jsem to já.“
Co můžeme my rodiče dělat už dnes, abychom dětem (i sobě) jejich pubertu co nejvíc usnadnili? Čtěte dál a dozvíte se víc.
Jsou impulsivní, dělají špatná rozhodnutí… ale nemohou za to
Tělesný růst, pohlavní vyspívání a emoční výkyvy nejsou tím jediným, s čím se mladý člověk musí vyrovnat. Zásadní je tzv. reorganizace mozku, kvůli které dospívající částečně ztrácí kontrolu nad svým rozhodováním.
Ve 3 letech je dítě zcela ovládáno svými emocemi, zatímco kolem 11. roku už umí většina dětí své emoce ovládat. Pak ale hormony nastartují velkou reorganizaci mozku: emoční centrum se začne bouřlivě vyvíjet a aby ho racionální mozek dokázal „krotit“, musí si vytvořit nová, efektivnější spojení. Tato reorganizace trvá až do 25. roku a především dospívající mezi 13. až 18. rokem mají kvůli ní sníženou schopnost sebekontroly. Jsou náchylnější k impulsivnímu chování a dělají nerozumná rozhodnutí. V důsledku změn v mozku jsou také více než dospělí náchylní vytvořit si na čemkoliv závislost a jsou výrazně méně odolní vůči stresu.
Dospívání je navíc v dnešní době mnohem náročnější než dřív. Sociálních kontaktů tváří v tvář je stále méně a dospívající mají méně příležitostí naučit se potřebné sociální a komunikační dovednosti. Digitální doba navíc přehlcuje mozek dospívajících informacemi, kterých se ale kvůli nedostatku spánku nestíhají zbavovat.
Puberta = najít sám sebe v budoucím světě
Dospívající musí splnit náročný vývojový úkol – najít svou identitu. Ta zahrnuje odpověď na otázky „Kdo jsem, odkud pocházím a kam směřuji?“
Kdo jsem?
Svoje Já si dítě uvědomuje od batolecího věku. Názor na sebe si v dětství vytváří především na základě toho, jak se k němu chovají a jak o něm mluví jeho rodiče. Pokud dokáží nastavovat hranice, aniž by přitom potlačovali jeho vrozenou osobnost, dítě si vytváří zdravou sebehodnotu. Věří, že takové, jaké je, je v pořádku. Zná své možnosti a meze, nepřeceňuje se ani nepodceňuje.
Odkud pocházím?
Někdy to vypadá, že dospívající nás rodiče vůbec nepotřebuje a nejraději by byl, kdybychom se ho na nic neptali a nic po něm nechtěli. On se ale takhle chovat musí. Potřebuje se zbavit dětské závislosti a vymezit se vůči autoritám. Názory a postoje, které si osvojil v dětství a převzal od rodičů, musí v dospívání kriticky přezkoumat. A vytvořit si novou – na rodičích nezávislou identitu.
Přes to všechno ale nás rodiče potřebuje. A dokonce víc než dřív. Potřebuje mít stabilní zázemí a zažívat přijetí a podporu i ve chvílích, kdy propadá pochybnostem o sobě nebo se chová nerozumně. To rodiče lépe zvládají, když rozumí jeho typu osobnosti.
Kam směřuji?
Dospívající potřebuje také najít smysl své existence vzhledem k budoucnosti. Musí se rozhodnout, v jakém povolání se může uplatnit, jenže dnes není vůbec jasné, jaká povolání budou v budoucnosti potřebná. Kvůli silným populačním ročníkům navíc hrozí, že se na zvolenou školu dítě stejně nedostane a bude studovat něco, co mu vůbec nedává smysl.
Probíhající válka na Ukrajině a klimatická krize navíc popírají dosavadní jistoty o bezpečném světě. Představovat si sám sebe v dalších dospělých rolích, například jako partnera nebo rodiče, je pro mnohé dospívající doprovázeno obavami a úzkostí.
Proč by měli na pubertu myslet už rodiče batolat?
Svou identitu a sebehodnotu si dítě začíná vytvářet právě v batolecím období. Aby se mohlo stát samo sebou, musí v co největší míře prosadit svou vrozenou složku osobnosti. Potřebuje, aby jej přitom rodiče nejen milovali, ale také přijímali v jeho jedinečnosti. To si většina rodičů myslí, že dělá. Ve skutečnosti ale často dávají dítěti najevo, že by mělo být jiné. Ve snaze zasloužit si pocit přijetí se dítě učí potlačovat své vrozené potřeby a být někým jiným, než vrozeně je. Do puberty dítě přichází s narušenou sebehodnotou. Jak se to projeví, záleží na typu osobnosti. Někdo se bude stavět do pozice rebela, jiný bude podléhat očekáváním skupiny a propadat velkým sebepochybnostem.
Darja Miková (22 let): „Teorie Typů mi v pubertě aspoň trochu suplovala mé budoucí já. Umožnila mi vidět, že moje osobnost má pozitivní projevy a schopnosti, ale taky svou stinnou stránku. A že je to v pořádku. Že bez ní bych to zkrátka nebyla já.“
Zdravá sebehodnota dá dospívajícímu také jistotu, že není v porovnání s vrstevníky „divný“, když mezi ně svým chováním a postoji nezapadá. Dá mu také sílu odejít z party, jejíž členové se chovají v rozporu s jeho hodnotami a najít si pro sebe vhodnější skupinu.
Tadeáš Kubant (15 let): „Díky Teorii typů mám větší sebehodnotu a vím, co mi jde a v čem se ještě můžu zlepšovat. Lépe taky zvládám vztahy, protože víc chápu důvody chování ostatních.“
Jak podpořit dítě, aby mělo zdravou sebehodnotu?
Především ho od mala vychovávat v souladu s jeho vrozenou osobností. To neznamená všechno mu dovolit. Nicméně i ve chvílích, kdy mu nastavujete hranice a ono zažívá frustraci, by mělo slyšet, že jeho záměrům rozumíte a jeho osobnost berete vážně.
Typ osobnosti dítěte můžete určit pomocí knihy Milovat nestačí. Dočtete se zde také, co je pro daný typ osobnosti z hlediska sebehodnoty ve výchově nejvíc rizikové. A už od přibližně šesti let věku můžete s dítětem mluvit o tom, že nejsme stejní a v čem jsou jeho silné stránky. Rodiče dokonce určité pasáže knihy Milovat nestačí s dětmi čtou. A dospívající jim tuto knihu berou z nočního stolku 🙂
Komentáře k článku