Různé styly učení v jedné třídě

Různé typy dětí mají různé styly učení. Některé potřebují velmi konkrétní zadání, jiné chtějí pracovat kreativně podle svých představ. Některé se dokáží soustředit po celou hodinu, jiné snadno něco vyruší, přestože nemají ADHD. Některé se snadno učí teorii, jiné ji bez konkrétních příkladů vůbec nepochopí. Proč tomu tak je?

Odpověď může být ve vrozených potřebách, které nejsou stejné. Vychází z nich učební styl každého dítěte – tedy způsob učení (postupy, prostředí), kterým se dítě učí naprosto přirozeně, nové dovednosti sice musí trénovat, ale jde mu to celkem hladce. V ideálním světě by se dítě učilo především tímto způsobem. Jenže chodí do školy, kde jsou i jiné děti, které mají jiné potřeby – jiné styly učení.

Styly učení dětí jdou často „proti sobě“

Některé děti potřebují, aby byla s učitelem legrace, užily si s ním akci a toleroval, že ony občas něco poruší. Jiné vyžadují, aby stanovil jasná pravidla a hlídal, že je všichni dodržují. Část dětí potřebuje, aby jim učitel nechával prostor pro jejich způsoby řešení, zatímco pro jiné je důležité, aby jim ukazoval cesty, kterými mohou bezpečně jít. Některé děti chtějí, aby pan učitel měřil všem stejným metrem, byl spravedlivý, zatímco jiným je líto kamarádů a chtějí, aby shovívavý byl taky učitel.

Možná namítnete, že mozek je plastický a dítě se má učit i to, co mu tak přirozené není. Že učitel má po dětech chtít i to „pro co se nenarodily“. S tím nelze než souhlasit. Otázka je, jakým způsobem a v jaké atmosféře to probíhá – pokud například učitel dítě hodnotí za to, co se ještě nemělo kvůli své přirozenosti šanci naučit, dopadá to na jeho sebehodnotu a snižuje motivaci k učení.

Jak má ale učitel vycházet vstříc rozmanitosti dětských potřeb, když má ve třídě třicet dětí? Jejichž typy osobnosti ani nezná? Jde to. Stovky učitelů, kteří do své praxe zahrnuli znalost Teorie typů, dokazují, že je to sice náročné, ale možné.

I učitel má svůj typ osobnosti

Rozhodně není nutné znát potřeby a styly učení všech žáků ve třídě. Klíčové je začít u sebe. Zjistit, s jakými vrozenými potřebami jsem přišel na svět já, jako učitel. Ať totiž chci nebo ne, moje osobnost ovlivňuje styl, kterým vyučuji, a žáky vnímám ze svého úhlu pohledu – optikou svého vlastního typu osobnosti, skrze vlastní potřeby.

Bára (ENFP): „Je mi blízké dávat dětem velký prostor pro kreativitu a možnost volit si způsoby práce. Díky Teorii typů teď více teď dbám na to, že někteří žáci potřebují upřesnění pokynů pro práci, přesnější vodítka ke splnění úkolu a jasnější kritéria hodnocení.“

I když se jako učitel snažím nezaujatě pozorovat chování žáků, mám tendenci si ho interpretovat (vysvětlovat) po svém – vidět za ním nikoliv potřeby žáka, ale své vlastní. Pokud si uvědomuji, jak rozmanité potřeby mohou žáci mít a jaké mám já, jako učitel, mohu zařídit, aby moje výuka nebyla příliš jednostranná a všechny děti si někdy „přišly na své“. 

Je důležité si také uvědomit, že moje vlastní potřeby mě jako učitele ovlivňují víc, než si připouštím. Pokud je nemám dlouhodobě naplňovány, způsobuje to moje vyčerpání a stres.

Učitelé SJ typu = stabilita a jistota ve školách

V našem školství jasně převažují učitelé, kteří mají vrozené potřeby STABILITA, PŘEDVÍDATELNOST a SPOLEHLIVOST. Pro ty je důležitý režim a řád, ve své výuce se opírají především o to, co se jim osvědčilo, dětem dávají návody, jak mají postupovat, a opakovací cvičení, aby si vše dobře upevnily.

To může připadat zbytečné dětem s potřebou ROZUMĚT a PROVĚŘOVAT, které když jednou něco pochopily, už jim nedává smysl to dál trénovat, chtějí se učit něco nového a dělat věci po svém. Podobně to mají děti s potřebou HLUBŠÍHO SMYSLU a JEDINEČNOSTI, kterým v takové výuce chybí prostor pro jejich fantazii a možnost volit si, jak budou pracovat. Děti s potřebou SVOBODY a AKCE mívají ve výuce málo pohybu a smyslových podnětů, chybí jim také možnost věci spíš reálně dělat, než se o nich učit. Poznání vlastního typu osobnosti je tedy základ pro to, aby si učitel mohl uvědomit, které typy dětí v jeho výuce nemají dostatečně naplňovány své přirozené potřeby.

Eva (ESTJ): „Nebylo pro mě snadné oprostit se od své přesné představy, jak mají konkrétní činnosti probíhat a více reagovat na potřeby dětí, měnit plány podle toho, jak se situace ve třídě vyvíjí. Ale učím se to. Zadávám teď i volnější, méně konkrétní zadání, a vědomě zařazuji spontánnější prvky učení – pohyb po třídě nebo učení venku.“

Jak učit různé typy v jedné třídě?

Je jasné, že učitel nemůže v každou chvíli vycházet vstříc potřebám všech žáků, nemůže neustále respektovat všechny styly učení. Může ale celkově méně hodnotit a více pozorovat. Místo hodnocení „zlobí“, „zase nedává pozor“  nebo „je hodný“ je důležité pátrat po tom, PROČ se dítě chová určitým způsobem. Stejné chování dětí totiž může mít příčinu v různých vrozených potřebách. Ideálně, když na tom učitel spolupracuje s rodiči.

Iva (ESFP): „Došlo mi, že někdy žáky zahlcuji svou akčností. Každé dítě nevyhledává dobrodružství a nepotřebuje každou chvíli měnit činnost.“

Díky znalosti vrozených potřeb mohou učitelé myslet na to, aby zařazovali i takové činnosti, které jim osobně nejsou tak blízké, a ve výuce je střídat. Mohou tím svou výuku dělat rozmanitější a zvýšit šance, že zohlední jejich styly učení – že budou žáci motivováni a budou se efektivně učit. Mohou také dávat dětem možnost volby (např. chceš to zpracovat formou tabulky, myšlenkové mapy nebo navrhneš něco sám?).

Tomáš (INTJ): „Přestal jsem učit třídu jako bezejmenný celek – snažím se pohlížet na výuku z pohledu jednotlivých typů – SJ, SP, NF nebo NT. Přestal jsem se rozčilovat, proč žák nechápe abstraktní pojem, když je to přece tak jasné, a začal jsem se zamýšlet, jak ho vysvětlit prakticky. Nejde o to učit zvlášť každé dítě, ale zařazovat možnost volby a tolerantně vnímat obtíže různých typů při jednostranném úkolu.“

Zároveň je přínosné o různých potřebách se žáky mluvit. Vysvětlit jim, že máme různé styly učení. Že všichni nemusíme vnímat určitou aktivitu jako stejně zajímavou a přínosnou, podobně jako při řešení úkolů nemusíme postupovat všichni stejně – každý si může najít svůj způsob, jak dosáhne cíle. Že jsme zkrátka různé osobnosti a máme taky různé styly učení. A když se ve výuce děje něco, co určitým typům nevyhovuje, je to v pořádku. Pokud si jako učitelé hlídáme, jak žáky hodnotíme – aby nebyli v nevýhodě ti, kteří to ještě nejsou schopni kvůli svému typu osobnosti zvládat (ještě se to nestihli naučit).

Jak zjistit svůj typ osobnosti?

Jste učitel a chcete zjistit, jaký jste typ osobnosti?
Můžete to udělat prostřednictvím úvodního semináře Teorie typů. Nebo můžete využít knihu Ani mámy nejsou stejné. Přestože je v jejím nadpisu slovo „mámy“, svůj typ osobnosti si v ní může určit každý – bez ohledu na to, jestli je muž nebo žena, jestli má děti nebo ne. O typech osobnosti svých žáků se pak můžete více dozvědět v knize Nejsou stejné.

Jste rodiče a chtěli byste, aby učitel rozuměl typu osobnosti vašeho dítěte?
Můžete se pokusit mu informace o potřebách vašeho dítěte zprostředkovat. Vysvětlit mu, co se vašemu dítěti „děje v hlavě“ a doporučit, co vám s ním funguje. Třeba pomocí knihy Milovat nestačí. A můžete učiteli také doporučit členství Klubu Teorie typů, ve kterém je přímo jedna sekce věnována „Učení“. Věřím, že ho zaujme i sekce „Výchova“, zejména videa týkající se budování sebehodnoty a sebedůvěry u dětí. Protože na tu mají učitelé velký vliv.