Různé typy dětí = různá motivace ke sportu

Proč vlastně chceme, aby se naše dítě věnovalo sportu? Většina rodičů by řekla, že nepotřebují mít doma vrcholového sportovce (jakkoli v to někteří v skrytu duše doufají), ale chtějí, aby dítě bylo zdravé a pohyb se stal přirozenou součástí jeho života. Paradoxně však někteří dělají hodně pro to, aby se tak nestalo.

Opomíjení vrozených potřeb dítěte

Vychováváte-li více než jedno dítě, potvrdíte, že každé dítě je jiné. Tato rozmanitost je z podstatné části dána tím, že na svět přicházíme s různým „nastavením“ našeho mozku, které způsobuje, že máme různé potřeby – v životě nám budou dávat smysl různé činnosti a pro jejich zvládání jsme taky dostali do vínku vlohy pro dovednosti, které budeme rozvíjet snadněji než jiné. Běžný rodič ale toto „základní nastavení“ svého dítěte nezná a sportovní aktivity volí spíše podle svých vlastních zájmů nebo možností, které se v okolí nabízejí. Riskují tím, že děti zvolený sport nebude bavit, v horším případě že ztratí zájem o sportování jako takové.

Tvrzení, že extraverti mají raději týmové sporty a introverti ty individuální, platí pouze částečně. Jde především o to, že introverty pobyt ve vnějším světě vyčerpává a potřebují se dobíjet časem tráveným o samotě. A tak i když dítě dělá individuální sport, trénuje většinou ve skupině s jinými dětmi, a po dopoledni stráveném ve škole (popř. družině) nemá čas dobít baterky a může začít organizované sportovní aktivity, plné hluku a sociálních kontaktů, odmítat.

Jít do akce nebo přemýšlet?

Ve vztahu ke sportu hraje důležitou roli i náš preferovaný způsob příjmu informací. Děti, které přijímají informace skrze intuici, nejsou tolik zaměřené na své tělo, jsou častěji ve svých hlavách než v reálném světě. Dávají přednost čtení nebo povídání a když už sportují, tak více „intelektuálním“ způsobem – nestačí jim aktivitu zkoušet, potřebují ji pochopit.  Když jde o nějakou sportovní hru, budou diskutovat a vyjednávat, kdo bude zastávat jakou roli, jakou strategii zvolí atd. Smyslově zaměřené děti se mezitím začnou nudit – potřebují věci dělat, ne o nich mluvit.   Ve sportovních aktivitách bývají dovednější, protože jsou mnohem více ve svých tělech a do akce dokáží být zcela fyzicky ponořeni. Sportovní aktivity potřebují hned zkoušet, ne poslouchat teoretický výklad nebo strategii hry.

A co trenér?

Některé děti mohou chtít skončit se sportováním „kvůli trenérovi“. Těm, co mají vrozenou potřebu harmonie a empatii, může být nepříjemné, pokud se trenér chová příliš tvrdě, a to i když se to netýká jich samotných. Jiné děti naopak může iritovat, že trenér je nespravedlivý, neměří všem stejným metrem a jeho požadavky nejsou dostatečně logické.

Užít si to nebo vyhrát?

Díky „základnímu nastavení“ jsou mezi dětmi rozdíly také v zaměření na „proces“ nebo „výsledek“. Děti preferující proces si užívají samotný průběh sportovních aktivit, akci jako takovou, láká je změna a nové výzvy. Sportování u dětí je však většinou velmi pravidelná a systematická činnosti. Tyto děti pak mohou mít pocit „přeorganizovanosti“ a stěžují si, že nemají čas „dělat si jen tak, co zrovna chtějí“. Plánovitost aktivit a pravidelný řád naopak vyhovuje dětem zaměřujícím se na výsledek činnosti – jejich motivaci však často hatí to, když se výsledky nedostaví.

Vrozené potřeby není snadné odhalit – ani sami u sebe si je většinou neuvědomujeme. Přitom jsou klíčem k naší motivaci. U vašich dětí vám v tom může velmi pomoci kniha Nejsou stejné, ve které se dozvíte, co právě vaše dítě motivuje a jaký druh sportování či trávení volného času je pro něj nejvhodnější.