Škola volá: Tři rady pro rodiče (nejen) prvňáčků

Nástup do školy je velká změna. Po prvním týdnu budete možná pochybovat, jestli váš prvňáček neměl mít odklad. Možná bude roztržitý, možná víc unavený či podrážděný, nebude schopný vám říct, co se ve škole dělo a co si má připravit na zítra. To všechno je normální. Začít chodit do školy je pro děti náročnější než to na první pohled vypadá. A pro mnohé rodiče taky.

Paní učitelka je Bůh!

Brzy po nástupu syna do 1. třídy dostala má rodičovská sebehodnota trochu na frak. Začala jsem mít pocit, že je pro syna paní učitelka důležitější než já. V souladu se svými vrozenými potřebami (syn je NT typ) se mnou doma dál o všem polemizoval, ovšem cokoliv řekla paní učitelka, to téměř nekriticky přijímal: „Paní učitelka to ale dělala takhle..,“ „..ale paní učitelka říkala, že…!“ A nebyl sám. Podobně to má většina prvňáčků. Proč? Protože je toho na ně moc. A v paní učitelce hledají oporu a jistotu.

S čím se musí prvňáček poprat?

Role školáka s sebou nese nutnost zvládnout velký díl zodpovědnosti za sebe sama – zapamatovat si mnoho pravidel, hlídat si věci, nezapomínat úkoly, dělat „správně“ to, co se po něm chce. K tomu se nachází ve zcela novém prostředí, kde potkává desítky či stovky nových lidí, musí dělat nové činnosti a podávat v nich výkony, ve kterých je hodnoceno. Co všechno je pro prvňáčka nové?

Nové prostředí

Je to jako když se ocitnete na letišti v zahraničí. V odletové hale je spousta lidí – někteří někam jdou, jiní na něco čekají. K tomu křiklavé reklamní plochy a nazdobené výlohy obchodů a restaurací. V orientaci pomáhají všudypřítomné orientační cedule, jenže vy neumíte žádný cizí jazyk. Podobně si asi připadá dítě, které neumí číst a zároveň nemůže uplatnit své minulé zkušenosti z podobného prostředí.

Nejde ale jenom o orientaci. Je důležité, aby dítě prostředí přijalo za své, začalo se v něm cítit bezpečně a příjemně, protože jen tak se bude moci efektivně učit.

Noví lidé

Většinu dětí ve věku 6 – 7 let sice láká kontakt s jinými dětmi, ale spolužáky musí teprve poznat, zapamatovat si jména alespoň některých z nich, začít s nimi vytvářet vazby. Pro některé typy je to snazší než pro jiné. Samozřejmě pomáhá, když má dítě ve třídě někoho, koho zná třeba ze školky. Ale pro adaptaci na školu je podstatnější paní učitelka.  

Nová pravidla

V novém prostředí a s novými lidmi se ustanovují také nová pravidla. Ta si dítě musí zapamatovat a soustředit se na to, aby se chovalo v souladu s nimi. S pravidly se sice potkalo už ve školce, ale ve škole často musí ještě více potlačit své aktuální potřeby – nemůže si hrát, kdy se mu zachce, nemůže se odpojit od kolektivu, kdy se mu zachce, nemůže si jít odpočinout, kdy se mu zachce.

Nová role

Ve škole je dítě jedním z mnoha, nemůže být neustále v centru pozornosti. To už zpravidla zažilo ve školce, ale teď je v novém prostředí, nejisté a chvílemi ztracené. Potřeba zájmu a podpory ze strany učitele se kvůli tomu zvýší. Včetně citlivosti na to, jak o něm učitel mluví, jak jej hodnotí.

Nové dovednosti

Chodit do školy je v naší kultuře spojeno s určitou prestiží. Ve větě „Ty už chodíš do školy!“ je skrytý význam „už jsi starší, rozumnější, schopnější“. Ruku v ruce s tím jdou někdy nepřiměřeně velká očekávání – dítě bude samostatné, zodpovědné, pozorné. Některé vzdělávací systémy dokonce očekávají, že se dítě bude od prvních týdnů ve škole „sebeřídit“. To se ale nestane automaticky jenom tím, že se z něj stane školák.

V tomto rozbouřeném moři nových pravidel, zážitků a povinností je třídní učitel/ka kotvou, která dodává dítěti pocit bezpečí. Pro nás mámy je zásadní, že se nemusíme bát – pan/í učitel/ka je sice kotvou, ale my zůstáváme přístavem. Co dělat proto, aby se do něj dítě dál rádo vracelo a zároveň neztratilo brzy motivaci k učení?

Jak můžete dítě podpořit?

1. Vyjadřujte pozitivní postoj ke vzdělávání

Dítě nekriticky nepřijímá jenom to, co říká paní učitelka. Nadále přebírá i vaše názory a postoje, a to i přesto, že s vámi třeba o věcech diskutuje. Mluvte o tom, že škola je místo, kde získá časem nové kamarády a může se mnoho zajímavého naučit. Ale hlídejte si, aby si taková slova dítě nepřekládalo jako vaše očekávání, které musí naplnit.

2. Myslete na fyziologické i psychické potřeby

Je pravděpodobné, že i přes snahu paní učitelky bude dítě ve škole zapomínat pít nebo jíst. A že bude kvůli mnoha novým podnětům potřebovat více spát, aby měl mozek čas vše zpracovat.

Dítě se také bude muset vyrovnat s novými emočními zážitky. A zatímco o těch pozitivních se většinou mnoho nedozvíme, negativní vybublají. Ve škole se děti „drží“, zatímco doma to „pustí“. Kde jinde by ale dítě mělo ventilovat svůj emoční přetlak, než v bezpečí domova a laskavé náruči svých rodičů?  

Dítě bude potřebovat také uvolnit nahromaděnou energii, ne každému dítěti ale bude vyhovovat organizovaný sportovní kroužek. Celkově nemusí být pro některé typy dětí odpolední kroužky dobrou volbou. I když je to tam baví, neodpočinou si od organizovanosti a rodičovského tlaku na to, co všechno musíme ještě odpoledne stihnout. Potřebovaly by víc „času pro sebe“ – času, který plyne podle toho, jak se dítě samo rozhodne. Kdy si může hrát nebo jen tak lelkovat.

Některé děti mohou být navíc unavené z přemíry sociálních kontaktů. Pošťuchování ve frontě na oběd pak může snadno vyústit v potyčku, jejíž příčinou není agresivita, ale překročení intimní sociální zóny. O hluku a socializačních aktivitách v odpolední družině ani nemluvě.

3. Soustřeďte se na proces učení, nikoliv výsledky

V prvé řadě se obrňte se trpělivostí a laskavostí. Počítejte s tím, že dítě bude více roztržité, více podrážděné a nebude zvládat to, co dříve umělo.

Hlídejte si, abyste nebyli ve zpětné vazbě k dítěti příliš kritičtí. V první třídě má dítě motivaci k učení hodně napojenou na pozitivní zpětnou vazbu od rodičů a učitele. A to i u těch dětí, jejichž vrozenou potřebou je kompetentnost – i jim záleží na tom, jestli jim kvalitu jejich výkonů jejich blízcí potvrzují.

Přesto doporučuji se příliš nerozplývat nad prvními razítky a jedničkami. Spíš obracejte pozornost dítěte k tomu, co bylo hodnoceno – rozebírejte s ním, co se dítě učí a k čemu je to dobré.

A pokud je to možné, vyhýbejte se používání slova „neúspěch“ nebo „to se ti nepovedlo“. Dítě se všechno teprve učí a  tato slova vynášejí „ortel“ nad jedním konkrétním výsledkem, který sám o sobě o ničem nevypovídá, ale dítě může demotivovat nebo obracet jeho pozornost od učení k jeho hodnocení.

 Svými reakcemi proto zdůrazňujte, se důležitý je proces učení: „teprve se to učíš… děláš to tak, jak to teď umíš, a budeš se v tom dál zlepšovat…“ nebo „tahle čára míří správným směrem… můžeš to zkoušet dál a postupně bude víc a víc podobná předloze..“ Veškerým svým jednáním vyjadřujte postoj „je normální dělat chyby“, ba co víc, je to dokonce lepší, než je nedělat. Protože díky nim víme, v čem se můžeme posouvat , jak svou práci nebo dovednosti vylepšovat.

Podpořte učitele vašeho dítěte

Třídní učitelka (nebo učitel) je pro vašeho prvňáčka klíčovou osobou. Dítě v ní hledá uspokojení potřeby jistoty a bezpečí. Očekává stejnou podporu, jakou má v rodině – jak emoční, tak praktickou – třeba ukázat, které cvičení v učebnici teď společně děláme. Zpočátku, než se děti naučí orientovat v učebnici a zaměřovat svou pozornost, to musí učitel ukazovat každému jednotlivě 🙂

Nás rodiče zajímá naše dítě. Chceme pro něj to nejlepší. Je dobré věřit, že to nejlepší pro naše dítě chce i paní učitelka nebo pan učitel. Jenže on/ona musí chtít to nejlepší zároveň pro 25, někdy i 30 dětí najednou. Dětí, které mají velmi rozmanité učební potřeby. Dětí, které teprve poznává a začíná si s nimi vytvářet vztahy.

Podpořte učitele v jeho nelehké práci. Nabídněte mu informace o vrozených potřebách vašeho dítěte. Posloužit vám k tomu mohou články zde na blogu nebo přímo kniha Milovat nestačí.