Špatná volba

Proč se tak zhoršila?

Otec Hanky přišel do poradny se žádostí o vyšetření své dcery: „Na základní škole to byla premiantka, v pololetí prvního ročníku gymnázia ale měla pět čtyřek (matematika, chemie, dějepis, angličtina a informatika). Na konci roku sice dvě čtyřky vylepšila, já jsem ale naprosto přesvědčen, že takové výsledky neodpovídají jejím schopnostem. Hanka se učí velmi málo, navíc nárazově a nesystematicky. Snažil jsem se jí opakovaně domlouvat, vysvětloval jsem jí, jak je vzdělání důležité, na její motivaci k učení se to ale vůbec neodráží. Myslím si, že problém je v tom, že Hanka vůbec nevěří lidem kolem sebe. Profesorům ve škole odmlouvá, s námi rodiči má neustálé konflikty, v nichž reaguje zcela nepřiměřeně – vybuchne, je hysterická a vulgární.“

Otec mi také vyprávěl o tom, že se rodina přestěhovala na samotu mimo město. Je mu jasné, že tím Hanka ztratila přímý kontakt s kamarády ze sousedství. „Když si chce někam vyrazit, je vázána na poslední autobus. Její nejlepší kamarádka se navíc odstěhovala do Prahy, jezdí zpět jen občas na víkendy, ty pak holky tráví spolu, Hanka u ní i přespává. V létě tráví Hanka hodně času s partou kamarádů z vesnice, kde mají chatu. To se mi ale moc nelíbí. Tihle lidi na ni mají špatný vliv, většinou už pracují a mají úplně jiný hodnotový systém.“ Když jsem se zeptala, co ode mě otec očekává, řekl: „Potřeboval bych, aby se Hanka začala konečně učit a pochopila, že vzdělání je pro ni nejdůležitější.“

A jak to vidí Hanka?  

Vyrůstala v rodině s bratrem Michalem, který byl o dva roky starší. Její otec pracoval jako zástupce ředitele základní školy, maminka jako zdravotní sestra. Do školy nastoupila Hanka předčasně – šesté narozeniny oslavila až v prvním měsíci docházky do školy. Nároky školy zvládala od počátku bez problémů. Od malička ji lákaly nejrůznější sporty, proto od 6. třídy chodila dva roky do sportovní třídy. V 9. třídě vycházela se samými jedničkami. V jejích úvahách o střední škole hrálo dlouhou dobu prim studium oboru veterinární prevence. Jednou však viděla velmi zmrzačené zvíře a zapochybovala, zda by práci veterinářky zvládla. Jejích pochybností využil otec, který od počátku doufal, že jeho dcera půjde studovat gymnázium – považoval jej za nejlepší přípravu pro studium na vysoké škole.

Hanka se jeho přání podvolila, konec konců jako už mnohokrát. Celé své dětství se snažila tátovi vyhovět. Vždycky ji mrzelo, že táta se víc zajímá o Michala. Chodí s ním na fotbal, jezdí spolu na ryby, dělají spolu v dílně. U Hanky jej vždycky zajímalo jen to, jak zvládá školu. Měl o tom velmi dobrý přehled, protože byl zástupcem ředitele na té základní škole, kam Hanka chodila. Věřil, že z Hanky bude vysokoškolsky vzdělaná žena. Jeho představy podporoval fakt, že v nejrůznějších srovnávacích testech se vyskytovala vždy v pásmu nadprůměru, patřila k nejlepším ve škole. Hanka se tedy přihlásila na gymnázium.

První dny na gymnáziu

Už první dny byly pro Hanku obrovským zklamáním. Spolužáci jí připadali divní – šprti, kteří se stále jen učí. „Oni mají snad všechno dopředu nalinkované! Už v prváku vědí, na jakou půjdou vysokou. Učení podřizují všechno, dokonce i výběr kroužků! Chápete to, že tráví odpoledne v literárním kroužku místo toho, aby si od školy odpočinuli? Snažila jsem se s nimi najít nějaké společné téma. Jenže když jsem se chtěla začít bavit o zvířatech, řekli: Fuj, ty smrdí. Tak jsem to zkusila přes motorky. Jenže oni na motorce dokážou rozlišit tak leda, jestli je červená nebo žlutá. Fakt se s nima nemám o čem bavit.“

Motorky jsou něco, co Hanku už dlouho přitahuje. „Bráchovi ji táta koupil. Jenže on se na ní vysekal a táta se teď bojí a mně ji koupit nechce. Stejně ale jezdím. Se svým klukem. Ten to dokáže pořádně rozjet.“ Její kluk patří do party mladých lidí z vesnice, poblíž které mají její rodiče chatu. Dala se s nimi dohromady před dvěma lety a hrozně ji to s nimi baví. Je jim všem přes dvacet, všichni už pracují. Schází se s nimi, když jsou přes léto na chatě. O svém vztahu s Petrem, který prodává auta, říká: „S Petrem spím, ale nechodím. Nemůžu se s ním ukazovat nikde na veřejnosti. Je o 7 let starší. Je to syn starosty a lidi ve vesnici by nepřežili, že chodí s šestnáctiletou holkou. A můj táta taky ne.“

Na gymnáziu Hance vadí, že je učení strašně teoretické. Často nerozumí pojmům, které se musí učit, nic konkrétního si pod nimi nepředstaví. V dějepise ji otravuje učit se suchá fakta, naopak se jí líbí osudy historických postav podané formou příběhů. Závidí bráchovi studujícímu na střední odborné škole, že mají praxi. Když slyší od své kamarádky, jak často se učí v laboratořích, jak si mohou všechno vyzkoušet, lituje, že nešla na veterinu.S tátou má neustálé konflikty, protože on má na věci svůj názor a nechce z něj ustoupit. Vůbec se ji nesnaží pochopit. S mámou je to lepší. Ta jí rozumí, díky ní jí spousta věcí prochází. Máma ji např. kryje při jejích výletech za kamarády z vesnice. Otci říkají, že spí u kamarádky z Prahy.

Je příčinou selhávání nedostatečná inteligence?

Protože otec přivedl Hanku kvůli selhávání ve škole, udělala jsem s ní inteligenční test, který kromě celkového IQ vypovídá hodně také o struktuře intelektových schopností. V tomto testu Hanka prokázala Hanka výbornou slovní zásobu a schopnost pohotově reagovat na pokládané otázky.  U některých složitějších otázek sice neznala odpověď, ale problém nebyl v neznalosti, ale ve způsobu, jakým jsem se ptala. Pokud bylo zadání abstraktní a teoretické, pomáhalo, když jsem jí otázka „přeložila“ do jazyka její konkrétní reality, aby si pod tím uměla něco představit.

V neverbální části testu, kde dítě pracuje s různými názornými pomůckami, bez problémů zvládala ty úkoly, jejichž podstatou bylo něco konkrétního a v realitě představitelného (např. řazení obrázků do příběhu podle časové a logické následnosti, skládání obrázků z dílků). Potíže měla u skládání abstraktních obrazců z kostek podle předlohy. Komentovala to slovy:“Já si tu předlohu musím opticky rozdělit na jednotlivé kostky, protože nevidím ten celek.“ Výsledky testu ukázaly, že Hančiny intelektové schopnosti se pohybují v pásmu horního nadprůměru. Hanka je tedy pro studium gymnázia „dost chytrá“, co jí tedy brání dosahovat lepších výsledků?

Není to v inteligenci, ale v typu osobnosti

V případě Hanky se jedná o SP typ. Samozřejmě to neznamená, že by tyto typy nemohly studovat na gymnáziu. Jen tam jejich vrozené potřeby – „akce teď a tady, svoboda, okamžitý dopad“ – nebývají moc naplňovány . Tyto typy chtějí mít možnost přizpůsobovat své plány tomu, co se aktuálně děje. Pro naplňování vrozených potřeb mají přirozené vlohy pro tzv. „situační myšlení“. Nejlépe ze všech typů „přečtou“ aktuální situaci, vzhledem k ní vyhodnotí, co dělat, a na základě toho akčně jednají. Velkou váhu v tu chvíli nedávají osvědčeným postupům z minulosti ani dlouhodobým následkům v budoucnosti. Nejlépe ze všech typů se proto přizpůsobují tomu, co situace vyžaduje, řeší krize, hasí požáry.

Jejich zaměření na současnou realitu jim zároveň brání učit se něco, v čem nevidí bezprostřední užitečnost. Když se tyto typy ptají: „Proč se to mám učit, k čemu to budu potřebovat?“, odpověď „to se ti bude hodit na vysoké škole,“ nebo „to je prostě pro život důležité,“ jejich motivaci k učení nezvýší. Stejně tak běžný způsob výuky, který je postaven na učení se faktům a teorii bez možnosti být při učení aktivní a aplikovat naučené ihned do praxe je pro ně nevyhovující. Pouhý výklad, bez možnosti diskutovat a ideálně rovnou zkoušet praktické využití, naprosto míjí nejen jejich vrozené potřeby, ale především cesty, kterými je jejich mozek schopen efektivně se učit. 

Když je rodič jiný typ než dítě

Otec Hanky byl pravděpodobně typ SJ. Vrozenými potřebami těchto typů je „stabilita, předvídatelnost a spolehlivost“. Od sebe i ostatních očekávají cílevědomost, ochotu podřizovat se požadavkům a dodržování pravidel. Zodpovědně přistupují k plnění povinností, aby vše fungovalo tak, jak má. Drží se toho, co se osvědčilo, využívají minulých zkušeností, mění jen to, co přestalo fungovat.

Hanka však vzhledem ke svým vrozeným potřebám potřebovala něco jiného – akci, vzrušení a dobrodružství, které vyhledávala v partě starších kamarádů, když se jí ho v rodině ani ve škole nedostávalo. Na gymnáziu měla potíže se způsobem výuky a strukturou předávaného učiva. Místo abstraktních pojmů a teorií by potřebovala postupovat od toho, co je jí blízké a známé, vyjít z něčeho konkrétního, z osobní zkušenosti. Znalosti a dovednosti by si potřebovala osvojovat v kontextu reality okolního světa a spojovat je s praktickým využitím.

Co s tím?

Otce Hanky nijak nepřekvapilo, že dívka je chytrá – to on si vždycky myslel. Zpočátku však odmítal objasnění, že příčinou problémů dívky jsou její osobnostní dispozice – vždyť ji přece vychovával, jak nejlíp uměl, měla by už dávno být zodpovědná a vědět, co vlastně v životě chce. Postupně však informace o rozdílnosti jejich osobnostních typů vzal na vědomí jako fakt, který musí nyní nějak zapracovat do svých výchovných postupů.

Hance velmi pomohlo, že jsem s ní při vyšetření rozebírala zdroje jejího chování a zejména pak to, že jsem dala jejímu chování legitimitu – je „normální“, je jen jiná, než by si její otec představoval. Posílilo to její sebeúctu, podobně jako informace, že má intelektové schopnosti na to, aby zvládla gymnázium, i když to pro ni nebude snadné, protože se musí přizpůsobit stylu výuky, který je s jejím kognitivním stylem obtížně slučitelný. Přesto se rozhodla, že udělá všechno proto, aby studium dokončila.