Srovnávání narušuje sebehodnotu

Co když srovnáváte děti, aniž byste o tom věděli? Dnešní rodiče vědí, že srovnávání negativně ovlivňuje sourozenecké vztahy a snaží se mu vyhýbat. Málo si ale uvědomují, že srovnávání s bratrem, sestrou, ale třeba i dítětem kamarádky, může narušovat sebehodnotu dítěte. Kvůli ní pak může mít dítě v dospělosti problémy v práci i ve vztazích (více si o negativních dopadech narušené sebehodnoty můžete přečíst zde).

Srovnávání je normální

Sourozenci se často poměřují, aniž by je rodiče srovnávali. Mám tři děti, a tedy bohaté zkušenosti 🙂
Když bylo Markovi pět a Barče tři, ptala jsem se jich, jestli si nechtějí zkusit jít sami koupit do obchodu koblihu. Markovi se nechtělo, Barča šla hned. Když ji Marek viděl, vytrhl mi pětikorunu z ruky a pelášil, aby byl v obchodě první – kvůli své vrozené potřebě kompetentnosti by nesnesl, že by jeho sestra zvládla něco dřív než on.
Vzájemná sourozenecká inspirace a učení nápodobou je ale něco jiného, než když děti srovnává jejich rodič, který tím přímo říká „nejsi tak dobrý, jako sestra (bratr), měl bys být lepší“.

„‚Nechápu, proč musíš pořád vydávat zvuky a běhat tu jak splašený! Proč nemůžeš prostě chvíli sedět na zadku a potichu koukat na televizi jako brácha?“

Srovnávání jako alibi

My rodiče srovnáváme z různých důvodů – mimo jiné si jím můžeme dokazovat, že jsme dobří rodiče. Když se nám výchova jednoho dítěte nedaří a s druhým nám to dobře funguje, říkáme si, že nemůže být takový problém v nás. Částečně tím ze sebe snímáme pocit viny či selhání v rodičovské roli a bráníme vlastní sebeúctu.

Někdy ale srovnáváme své děti s cizími. Podvědomě se zaměřujeme na ty, které svým chováním potvrzují to, co považujeme za „normální“, hledáme potvrzení pro naše očekávání: „Když se takhle může chovat dítě kamarádky, proč by to nemohlo zvládat moje dítě?“ Bohužel si neuvědomujeme, že srovnáváme nesrovnatelné. Děti jsou různé typy osobnosti, s různými vrozenými potřebami.

„Manžel pořád srovnává Pavlíka s jinými dětmi: ‚Podívej, jak se Jirka a Kuba hned do všeho vrhnou! Ty jen stojíš a koukáš.‘ Já vím, že Pavlík se prostě dýl otrkává. Třeba dneska na Dni dětí byly sportovní aktivity a on některé nechtěl ani zkusit, hlavně když měl s ostatními dětmi závodit nebo mu něco nešlo.“

Co se děje se srovnávaným dítětem

Dítě vnímá srovnávání s bratrem, sestrou či vrstevníkem jako „nemají mě rádi takového, jaký jsem.“ Tento pocit ohrožuje dítě ve dvou směrech: Jednak jsou zpochybněny jeho základní životní jistoty, protože je na rodičích zcela závislé a nemůže si dovolit přijít o jejich lásku a péči. Zároveň ale dítě uvedené sdělení vnímá jako zpochybnění své identity. Jeho chování ale není formou naschválu – dítě si prostě nemůže pomoct. Své vrozené potřeby totiž potřebuje naplňovat stejně jako dýchat vzduch nebo pít vodu.

Při srovnávání dítě zažívá pocit zahanbení, tj. pocit, že je špatné, divné. Zahanbení je velmi ochromující pocit, kterého se člověk potřebuje zbavit. A dítě reaguje zpravidla dvěma způsoby:

Některé děti se tak bojí o ztrátu lásky, že začnou své potřeby potlačovat a snaží se vyhovět očekáváním rodičů. Ztrácejí tím ale samy sebe a v dospělosti budou vycházet druhým lidem vstříc na úkor sebe sama, budou závislí na autoritě nebo se dokonce mohou stát obětí manipulace či násilí.

Jiné typy dětí reagují na zahanbení vztekem – frustraci ze zahanbení potřebují uvolnit a svůj hněv namíří vůči těm, kdo jim zahanbení způsobili. Volají tím o pomoc – potřebují ujistit, že je rodiče přijímají a mají rádi. Jenže málokterému rodiči dojde, proč vlastně se dítě vzteká. Málokterý rodič je tváří v tvář vztekajícímu se dítěti schopen vyjádřit pochopení pro tuto emoci. Vztek dítěte naopak v rodičích vyvolává obranné reakce a na dítě se zlobí a často ho i potrestají, čímž zahanbení dítěte ještě zesílí. Takové děti se do života učí nejen potlačovat své emoce, ale také druhé zraňovat, pokud nad nimi mají moc.

Srovnáváme i skrytě

Srovnávání dětí nemusí probíhat přímo – ve chvíli, kdy rodič, aniž si to uvědomuje, dává svým chováním jednomu ze sourozenců přednost. Například proto, že je s ním komunikace jednodušší, nebo protože je stejný či podobný typ a jeho zájmy se se zájmy dítěte protínají. Rodiče může například víc bavit hra s jedním z dětí. Je-li rodič introvertní NF typ, mohou pro něj být fyzické aktivity a akční hlučné hry SP dítěte nejen málo atraktivní, ale také vyčerpávající. Mnohem raději si půjde s druhým dítětem číst nebo hrát deskovou hru, ve které se vyprávějí příběhy.

Dítě může také vnímat, že rodič na sourozence celkově jinak reaguje. Věnuje soustředěnější pozornost tomu, co sourozenec říká, s nadšením téma rozvíjí. Například NT rodiče si s NT dítětem bude u oběda povídat o černých dírách. Mladší SJ bratr se snaží zapojit do hovoru větou „měli jsme k obědu svíčkovou, moc mi to chutnalo“. Rodiče ho sice vyslechnou, ale nenavážou například otázkou, „V čem byla ta svíčková jiná, než ji dělám já?“, „Jaká další jídla ti v jídelně chutnají?“ nebo „A můžete si ve škole přidat, když ti to chutná?“ Místo toho dál pokračují v hovoru o černých dírách.

Dítě může také podvědomě cítit, že rodič považuje chování sourozence za „normální“ a očekává, že ono se bude chovat podobně.

„Manžel je ESFP typ, stejně jako jedno z našich dvojčat. Šli spolu na zamrzlý rybník. Pro druhého syna, který je INTJ typ, to ale bylo nebezpečné, protože si představoval, že se led může probořit. Manžel ho povzbuzoval, že se nemá čeho bát. I když se snažil to nedávat najevo, bylo jasné, že ho opatrnost u syna štve.“

Uvedené příklady srovnávání dětí mají na sebehodnotu různé dopady podle typu osobnosti dítěte. Jak se srovnávání vyhnout a jak posilovat sebehodnotu u různých typů dětí se dočtete v knize Milovat nestačí: Cesta k sebehodnotě s Teorií typů.