Východiska a etické principy

Teorie typů může být, podobně jako každý jiný nástroj sebepoznávání, dobrým sluhou, ale i zlým pánem. Proto se při využívání Teorie typů držíme určitých etických principů, které odrážejí naše přesvědčení.

Čemu věříme?

Všechny typy jsou stejně hodnotné, není lepší či horší typ.

Typ je jednou z důležitých součástí komplexní lidské osobnosti, nemůže ale vysvětlit všechno. Neříká nám nic o schopnostech člověka, jeho inteligenci, pravděpodobnosti úspěchu, emocích nebo o tom, co je „normální“.

Teorie typů je založena na principu preferencí.Ty se týkají našich mentálních procesů, netýkají se našeho chování. Typ tedy nepopisuje, jak se budeme chovat, ale čemu při přijímání informací a rozhodování dáváme přednost.

Typ se v průběhu života nemění. Typ je totiž dán vrozeným nastavením našeho mozku, které  určuje, jaký způsob příjmu informací a jaký způsob rozhodování budeme preferovat. Projevy typu v našem chování se však vyvíjejí. V dětství se projevujeme jinak než v pubertě a jinak než v dospělosti. To, co nám zůstává, jsou naše vrozené potřeby. Své vrozené vlohy však rozvíjíme, stejně tak jako to, co nám vlastní není. Záleží na vývojové fázi, v jaké se právě nacházíme.

Člověk se nevyvíjí ve vakuu, vnější vlivy mohou projevy typu ovlivňovat. Typ však zůstává jakýmsi kompasem, který určuje směr našeho vývoje. Ten vychází z našich vrozených potřeb. Lidé stejného typu se mohou chovat různě, ale shodují se na vrozených potřebách. Zároveň stejný projev chování může znamenat jiný důvod – jiné vrozené potřeby.

Máme možnost volby, jak se v určité situaci zachováme.To, že něčemu dáváme vrozeně přednost, neznamená, že nás typ k něčemu zavazuje. Jen je dobré vědět, že to, co nám není přirozené, nás bude stát víc úsilí, nepůjde nám to tak snadno a možná přitom budeme dělat chyby.

Teorie typů popisuje preference a z nich vyplývající osobnostní rozdíly u zdravých lidí (nikoliv psychicky nemocných). Zároveň ale Teorie typů hranice normality trochu posouvá – to, co by např. klinický psycholog už vyhodnotil jako znak psychické poruchy, může být jen intenzivnější projev určitého typu. Hranice je ale velmi neostrá.

Jaké etické principy ctíme?

Teorii typů nepoužíváme jako nástroj pro zařazování lidí do rigidních kategorií, do zjednodušujících škatulek. Neplatí totiž, že všichni lidé stejného typu se chovají stejným způsobem. Každý se nachází v jiné vývojové fázi, ovlivnily nás jiné skutečnosti. Lidé stejného typu ale mohou mít spolu více společného než by měli s lidmi jiného typu.

Typy popisujeme nehodnotícím způsobem. Hlídáme si vlastní předsudky a zaujatost. Mohou totiž negativně ovlivnit slova, která při popisu typů volíme.

Informace o typu osobnosti a přirozených preferencích vnímáme jako příležitost k růstu a rozvoji, nikoliv jako něco, čím můžeme své chování omlouvat. Typ nemůžeme používat jako alibi – „já jsem takový typ a nedá se s tím nic dělat“.