Výchova dětí

Každý rodič, který má alespoň dvě děti, potvrdí, že každé dítě je jiné, i když jsou vychovávány stejně. Rozdíly mezi kluky a holčičkami nebo prvorozeným a benjamínkem nám přitom nedávají uspokojivé odpovědi na otázku, proč se děti v jedné rodině od sebe tolik liší. Aby byla výchova dětí účinná, je třeba zohlednit mnohem jemnější rozdíly mezi dětmi – a to ty, které vyplývají z rozmanitosti našich vrozených potřeb. Stabilita a předvídatelnost, kompetentnost a zdokonalování, akce a svoboda či hlubší smysl a jedinečnost. To jsou některá z našich přirozených tíhnutí, která neřídí naše chování pouze v dětství, ale budou nás provázet po celý život.

Tyto vrozené potřeby přitom nejsou okoukané a projevují se v chování dítěte navzdory rodičovské snaze vychovat dítě k obrazu svému nebo v souladu se společenským očekáváním. Rady, které jsou rodičům nabízeny mnoha moderními výchovnými směry, se proto často míjí účinkem – neberou totiž v úvahu, koho vlastně vychováváme.

Základní respektující přístup a bezpodmínečnou lásku by měla obsahovat každá výchova dětí. Ale třeba to, že všechny děti potřebují pravidelný režim nebo že na každé dítě platí, když mu všechno v klidu logicky vysvětlíme a budeme s ním diskutovat, pravda rozhodně není.

Co ovlivňuje rodiče?

Nesouhlasím s tím, že ve výchově vždy kopírujeme své rodiče. Většina rodičů se dnes snaží vychovávat jinak, než byli sami vychováváni. Neovlivňují nás tedy konkrétní způsoby, jak má výchova dětí vypadat. Přesto si mnohé z dětství odnášíme, a to ve formě tzv. myšlenkových vzorců. V podvědomí máme třeba to, že „je špatné dělat chyby“, „musíme si lásku zasloužit“ nebo „nejsem dost dobrá, když všechno není stoprocentní“. Odhalit tyto negativní myšlenkové vzorce je důležité, abychom mohli zlepšit svou sebeúctu a dál je nepřenášeli na naše děti.

Čím je tedy výchova našich dětí ovlivněna víc než postupy, které byly v dětství uplatňovány na nás? Především našimi vrozenými potřebami. Někdo potřebuje předvídatelnost, takže si vše plánuje, a dopředu na vše připravuje také své děti. Pokud se to spojí s potřebou stability, bude takový rodič tíhnout navíc k pravidelnosti a určitému režimu. Jiný rodič se ale režimu přirozeně vzpírá a mnohem raději se akčně přizpůsobuje tomu, jak se vyvíjí situace, aniž by měl potřebu dodržet plán.

Někteří lidé mají silnou potřebu rozumět tomu, jak svět funguje, a k rodičovství přistupují hodně „vědecky“ – zjišťují velké množství informací a chování dětí se snaží přijít na kloub. Je pro ně přirozenější „vyřešit problém“ než s dítětem prožívat do hloubky jeho silné emoce. Pro jiného člověka jsou však pocity druhých natolik zásadní, že je na sebe dokonce přenáší a nedokáže se držet logiky a faktů.

To, jak jsme byli sami vychováváni, mohlo ovšem některé naše přirozené osobnostní dispozice zvýraznit, bohužel ne vždy pozitivním směrem. Někteří lidé např. tíhnou k „objektivnímu a měřitelnému hodnocení“ a rádi své výkony porovnávají s druhými. Pokud v tom byli rodiči či školou podporováni, mohou dnes vystavovat své děti soupeření, protože jim to připadá jako skvělý způsob, jak je naučit prosadit se a posílit sebedůvěru. Ve většině dětí však vybudují spíš pocity méněcennosti nebo překompenzované sebevědomí.

Výchova dětí, které jsou „jiné“

Dětem jsme sice předali naše geny, ale ty se během vývoje v děloze různě aktivovaly. Výsledkem je, že se nám může narodit „cokoliv“ :-).  A některé kombinace typů vyžadují od jejich nositelů větší úsilí, aby našli společnou řeč, protože jejich pohled na svět je zkrátka jiný a každý se chová hlavně tak, aby naplnil své potřeby. Člověka, který jde svým chováním proti našim potřebám, podezíráme, že nám to dělá schválně. A dítě obviňujeme, že neposlouchá nebo zlobí.  

Pokud je například maminka velmi jemná, citlivá a introvertní bytost, která své děti sice miluje, ale přemíra podnětů ji vyčerpává, bude pro ni náročné naplňovat potřeby dětí, které jsou velmi extravertní a akční (tím nemyslím děti s ADHD). Bude se sice snažit s nimi chodit hodně ven, aby se unavily, ale ony i přesto budou doma hlučné, stále v pohybu a nebudou si umět „klidně hrát“, protože ke svému životu prostě akci a neustálé reagování na podněty potřebují. Mezi dětmi bude vznikat i více konfliktů, protože prostě snadněji dojde na šarvátku, když jsou děti v akci, než když si jedno čte a druhé skládá puzzle.

Když bude takhle akční jen jedno dítě a druhé bude klidné a tiché po mamince, bude to v určitém smyslu ještě problematičtější. Od akčního dítěte se totiž bude očekávat, že si může v klidu hrát jako jeho sourozenec. Nemůže. Ale rodiče to nevědí a snaží se dítě „převychovat“. Důsledkem bude nízká sebehodnota dítěte, protože si bude připadat nepochopené a nepřijímané.

Co pomáhá?

Když rodiče zjistí, jaké typy osobnosti jsou oni a jaké jejich děti, pomůže jim to chápat rozdíly, zefektivnit výchovu, ale také se cítit lépe skrze naplňování vlastních potřeb. Pro některé mámy je odhalení vlastního typu důležité i proto, aby si potvrdily, že jsou „v pořádku“. Že jejich výchova dětí může být jiná, než jak to dělají jejich kamarádky či sousedky, a přitom mohou být stále dobrými mámami. Že je nemusí v mateřství uspokojovat péče o domácnost, byť jiné mámy se v tom rády realizují. Nebo že není špatné jít ve dvou letech dítěte do práce, pokud to máma opravdu potřebuje a dítě to dobře snáší. Že prostě záleží na vrozených potřebách každého z nás a jimi bychom se měli řídit víc než názory okolí nebo společenským očekáváním. Nejen ve výchově 🙂